Členění: 12, rozdělených do 3 provincií
Počet obyvatel: 250 000
Hlavní město: Nouméa (ostrov Grande Terre)
Rozloha (v km2): 18575
Hustota obyvatel (na km2): 12
Úřední jazyk: francouzština
Měna: tichomořský frank CFP fixovaný na Euro, 1 XFP = 100 centimů = 0,21 Kč (2013)
HDP na osobu (v USD): 14800
Časový posun (český letní čas): 9
Časový posun (český zimní čas): 10
Nejvyšší hora: Mt. Panie 1 628 m (ostrov Grande Terre)
Nezávislost od roku: částečná 1998
Zastoupení ČR v zemi: Velvyslanectví Francouzské republiky v PrazeVelkopřevorské náměstí 2P.O.BOX 102118 01 Praha
Zastoupení země v ČR: není, nejbližší: Velvyslanectví České republiky v Austrálii = Embassy of the Czech Republic 8 Culgoa Circuit, O\'Malley, Canberra
Víza: Nejsou nutná, pokud cestujete jako turisté na dobu kratší než jeden měsíc.
Telefon: NEFUJGUJÍ MOBILY (není roamingová smlouva s žádným naším operátorem - 2013)
Letiště a letecké společnosti
Všechny mezinárodní lety přistát na Tontouta mezinárodního letiště, 45 km severozápadně od Noumea .
Následující hlavní letecké společnosti létají do Nové Kaledonie. Air France létá code-share s Air Caledonie International (Aircalin).
Levnější je letět s Korean Air přímý let Praha-Soul a Soul-Nadi (Fiji), pak 1,5 h do Noumea
Air France (25 88 88, www.airfrance.com , 41 rue de Sébastopol, Noumea )
Air New Zealand (28 66 77; www.airnewzealand.com , Axxess Travel, 22 rue Duquesne, Noumea )
Air Vanuatu (28 66 77; www.airvanuatu.com , Axxess Travel, 22 rue Duquesne, Noumea )
Aircalin (26 55 00, www.aircalin.com , 8 rue Frédéric Surleau, Noumea )
Qantas (28 65 46, www.qantas.com , 35 prospekt du Maréchal Foch, Noumea ) Přístup z rue de Verdun.
Aircalin létá do Nadi ( Fiji ) jednou nebo dvakrát týdně (cca 590 dolarů return) a Faa'a letiště v Pape'ete (Francouzská Polynésie) jednou týdně (US $ 650 zpáteční).
Můžete létat mezi Port Vila ( Vanuatu ) a Noumea několikrát týdně (od US $ 300 návratem) s Aircalin nebo Air Vanuatu .
Dvakrát týdně, Aircalin létá Hihifo na ostrově Wallis (Wallis a Futuna), s možností připojení letu na Vele na Futuna. Tarif pro jeden je kolem 600 USD.
http://www.lonelyplanet.com/new-caledonia/transport/getting-there-away#ixzz253qTRdR6
http://www.lonelyplanet.com/new-caledonia/transport/getting-there-away#ixzz253qJDJeQ
Nové Skotsko
James Cook pokřtil zemi „Nové Skotsko“. Caledonia se používá jako poetické jméno pro tuto Britskou zemi. Jenže to byli Francouzi, kteří tenhle ostrov roku 1853 anektovali za své nové území. Kanakům, původním obyvatelům této ostrovní země, se to nelíbilo a nelíbí doposud. To byly informace, jež jsem získal v Nouméa, kde žije více než třetina populace. A téměř všichni jsou Francouzi. Od nich se mi také dostalo ujištění, že se stopem tady problém nebude. „A když Kanakové zjistí, že nejsi Francouz, budou o to více přátelštější.“ Téhle větě jsem moc nerozuměl. Mělo ještě nějaký čas trvat, než se dovím více o okolnostech soužití v této kolonizované zemi.
O tom, že stop je zde přirozená věc jsem se ujistil hned při cestě z hlavního města směrem k severu. A čím jsem jel severněji, do méně osídlených oblastí, tím častěji mě na stopu brali Kanakové. Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar podlouhlé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát kilometrů na šíř. Podél obou pobřeží vede silnice. Z jednoho pobřeží na druhé se dá dostat přes hornatý střed pěti spojnicemi. Západní strana je mnohem frekventovanější a také hustěji osídlena. Je však hodně vyprahlá a nehostinná. V severní provincii jsou okrsková městečka o poznání menší než v jižní. Tvoří je pošta, policejní stanice, benzinová pumpa, kostel, pár obchodů a několik uliček. Kanakové žijí většinou izolovaně ve svých kmenových vesnicích hlavně u východního pobřeží. To je pro změnu hustě zalesněné tropickou džunglí a z hor se na mnoha místech spouští nádherné vodopády. Přes jednu řeku ještě stále převáží auta a lidi maličký trajekt. Provoz je zde bohužel či bohudík velice řídký.
Černo-bílé vztahy
Přestože na severu východního pobřeží Francouzi nežijí téměř vůbec, občas mě při stopu svezli. Většinou, stejně jako já, projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě v nedávné minulosti tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevjen. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabianem na dovolenou. Využívám její znalost angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země…
Ta se v osmdesátých a ještě částečně i v devadesátých letech zmítala v obrovských nepokojích. Vztahy mezi Kanaky a kolonizátory byly napnuté jak tětiva luku před výstřelem. Místa s třecí plochou byla natolik nažhavená, že se od nich vznítily barikády. Kanacká nesmiřitelnost s kolonizací Francií se stupňovala, až vyústila v boje za nezávislost. Krev v žilách místních obyvatel po generace tiše bublala. Při styku s francouzskou chladnokrevností se dostala do varu. Vztahy se vyostřily na ostří nožů i ostrých střel. Krev se dostala až na povrch… A pak už jen pomalu stékala po černých i bílých tělech a rychle chladla…
To vše probíhalo až do doby, než se na scéně objevil Jean-Mare Tjibaou. Tomuto původně knězi se podařilo sjednotit všechny kanacké kmeny a stal se lídrem celonárodního hnutí za nezávislost. Tjibaou pochopil, že Francouze neporazí v ozbrojeném boji a začal se zástupci kolonizátorské země vyjednávat. Chtěl zabránit dalšímu prolévání krve, avšak prolil krev vlastní. Tjibaoův nenásilný odpor se nelíbil těm nejmilitantnějším radikálům, kteří ho proto v roce 1989 zastřelili. Od té doby se na politické scéně neobjevil nikdo, komu by se podařilo znovu všechny Kanaky sjednotit…
Kanakové se svého úsilí vymanit se z kontroly Francie nevzdali, ale barikády už dnes nikde nestojí. „Obě strany se sice respektují, ale bratrské pouto zde navázáno není,“ pokračuje ve svém vyprávění Jenevjen. „To, že mám za partnera Francouze, neumí moji příbuzní respektovat ani tolerovat,“ ukončuje tuhle kapitolu v době, kdy přijíždíme do oblasti Linderalique.
Kanacké tradice
Hned u pobřeží trčí do výše ostré jehlany skal. Jsou tak spektakulární, že jedna skála se dostala na zadní stranu pětistovky. Za přílivu se dostane voda až k patám trčícího masivu. Domluvili jsme, že zde budeme společně kempovat. Fabian postavil jejich stan a já jsem šel pro dřevo. Pozvali mě na večeři. Než ji připravili, šel jsem si udělat do okolí pár fotek. Měli jsme smažené vepřové s nudlemi. Večer u ohně mě Jenevjen zasvěcuje dokanacké kultury a tradic.
Oproti Francouzům mám tu výhodu, že se mohu v klidu vypravit i do kmenových osad, aniž bych se musel bát nějakého konfliktu. Ten by sice už neměl dnes hrozit ani Francouzům, ale vřelého přijetí se jim nemusí dostat všude. A nutno říci, že Kanakové jsou velice srdeční lidé. Nebylo vzácností, že se mi dostalo pozvání do domácnosti na čaj nebo kafe či mi věnovali na cestu nějaké ovoce. Ale ještě jsem nenavštívil žádnou izolovanou kmenovou komunitu. „Tohle podléhá určitým pravidlům, která by se měla respektovat,“ pokračuje u otevřeného vínka Jenevjen. „Není možno se svévolně pohybovat v jejich osadě, aniž by návštěvník neabsolvovat takzvaný kutum.“ V překladu to znamená něco jako výměna. Šéfovi vesnice se předává tradiční batikovaný šátek, do něhož se může zabalit ještě nějaká drobnost. Za toto se nabízejícímu dostane oficiálního přijetí do vesnice…
Po dvou hodinách jsme se zvedli od ohně, který už byl vlastně jen hromádkou žhavých uhlíků. Hodil jsem do nich větší kus dřeva a šel roztáhnout matraci pod nedalekým stromem na okraji písečné pláže. Usínalo se krásně… Vstal jsem ještě před východem slunce, udělal několik snímků a šel si zaplavat. Předtím jsem ještě rozfoukal ohniště a přiložil trochu dřeva… Připravil jsem pro nás společnou snídani. Mou oblíbenou a praktickou klasiku: uvařené ovesné vločky se sušeným ovocem, nastrouhaným kokosem a různými semínky jsem nakonec ochutil ovomaltinou. K tomu jsme měli ze sušeného mléka bílou kávu… Rozloučil jsem se s tímto sympatickým smíšeným párem a vydal se pěšky dále.
Sotva osm kilometrů od místa, kde jsem kempoval, je další zajímavá přírodní ikona krajiny. Kvočna v zátoce v Hienghiéne. Tato skála dala jméno nejen celé zátoce, ale také okrskovému městečku. To je rodištěm a působištěm kanackého vůdce Tjibaoua. Jemu na počest bylo vystaveno kulturní centrum, jako muzeum jeho odkazu. Na celou zátoku je nádherný pohled z vyhlídky nad městem. Na tu mě vyvezla jedna starší francouzská učitelka. Spolu s místním doktorem a policistou jsou jediní usídlení Francouzi v téhle oblasti. Z vršku je také vidět na Sfingu, malý ostrov připomínající tvarem tu egyptskou. Učitelka se na návrší zdržela jen pár minut. Já až do rána…
Moc jsem se tam nevyspal. Čekal jsem, až vyjde měsíc a fotil zátoku v jeho svitu. Když se měsíc skryl za obzorem, čekal jsem, až se na něm objeví silueta skal a Kvočny. A pak už jsem jen čekal na doplnění cyklu o snímek s vycházejícím sluncem.
Čekání však nebralo konce. Až do devíti hodin jsem posedával u informačního centra a čekal, až otevřou, abych si tam mohl dát nabít obě baterky do foťáku. Až pak jsem si konečně mohl jít zdřímnout. Usínal jsem s oním blaženým pocitem dobře odvedené práce. Snímky z té noci patří do kolekce mého portfolia a Kvočna se usadila na stěnách u některých mých přátel.
Kutum a návštěva osady Kanaků
Než jsem Hienghiéne opustil, pořídil jsem si potřebný kus batikované látky, který se používá pro kutum. Kmenová osada Néssapoué se stala mou první navštívenou. Ani ne po hodině cesty od odbočky při pobřeží jsem vstupoval do osady. Naučenou větou žádám prvního osadníka, aby mne dovedl k šéfovi vesnice. Po menších komunikačních zádrhelech jsem předveden k jeho zástupci. Šéf je pryč. A muž číslo dvě v hierarchii kmene mluví trochu anglicky. Stojíme před domem „setkání“, kde sděluji účel své návštěvy s žádostí o přijetí. V batikovaném suknu předávám ještě přibalený balíček tabáku a maličký obnos peněz. Rituálu přihlíží hrstka lidí. Dostává se mi oficiálního přijetíjménem celé osady. A oficiální ceremonie se rychle mění v přátelské uvítání. Matyas mě zběžně seznámil s chodem kmene a dal najevo, že se můžu všude volně pohybovat. Zajímal jsem se o místo, kde bych mohl jednu noc kempovat. „Ty nemáš stan?“ ptá se po nějaké době Matyas. „To jsi měl říci hned, můžeš spát v mém domě.“ „A jsi zván také ke společné večeři,“ říká už po společné kávě. Do té doby jsem měl čas k rozkoukání se po osadě.
Tradiční kanacké obydlí tvoří nízká, dnes už většinou zděná, kruhová nebo čtvercová základna. A vysoká jehlanovitá či kuželovitá střecha je tvořena hrubou vrstvoupalmových listů nebo stébel travin. Na špici je zapasován malý vyřezávaný totem. Někde před nízkými vchodovými dveřmi visí již zmiňované tradiční batikované plátno. To se také občas objevuje místo závěsu v oknech či jen tvoří dekoraci příbytku. Kanakové mají většinou „domů“ více. Protože se jedná o jednomístné stavby, bývá ten sousední menší koupelnou, prádelnou a toaletou. Kuchyňka je také zvlášť, ale ta je někdy jen zastřešeným kuchyňským koutem. Tady v osadě se však jídlo připravovalo společně pro celý kmen. Na dvou kolejnicích seděly obrovské hrnce, pod nimiž se topilo. Část žen čistila zeleninu, jiné ji vařily nebo smažily. Smažily se i šproty a sardinky. K jídlu se jako příloha používají sladké brambory a taro. Tato hlíza se považuje za brambory vlhkých tropů. Večeřeli jsme v otevřeném „sálu“ onoho přístřeší „setkání“.
Byl jsem tímto setkáním velmi potěšen. Neměl jsem dojem, že bych tam někomu vadil, naopak. Kdo uměl pár slov anglicky, zkoušel si je procvičit. Já jsem svou slovní zásobu víceméně vyčerpal hned po pozdravu. Úsměv z tváří však zmizel, když jsem opatrně začal hovor na téma kolonizace. Tahle otázka je pro Kanaky velmi citlivá. „Kdysi zde Francouzi zřídili trestanecké kolonie. Přišli farmáři a začali zabírat půdu pro svůj dobytek. Nakonec zabrali celou zemi,“ říkají s tónem nesmiřitelnosti vůči danému stavu. „Neustále bojujeme za nezávislost, ale pro arogantní Francii jsme jen hrstka rebelujících povstalců!“ Je cítit, jak jimi začínají vibrovat emoce. Nebylo to šťastné téma…
Nehostinnost západního pobřeží a vřelost na pobřeží východním
Celkem bez komplikací jsem se dostal až na nejsevernější neosídlený výčnělek pevninské části zvaný Poingam. Malý kemp a malý bar na malé pláži. Místo, které je navštěvované většinou jen proto, že dál už to nejde… Při cestě zpět na jih jsem projížděl jednotlivé spojnice obou pobřeží. Oblastní nehostinnost západního pobřeží střídala občasná pohostinnost a vřelost Kanaků na pobřeží východním. Asi po týdnu mě na stopu znovu svezla známá starší učitelka, která mne vyvezla na vyhlídku v Hienghiéne. Teď jela na jih. Projeli jsme po mostě, jejž navrhoval Gustave Eiffel. Nebyl to zdaleka jeho největší projekt, ale určitě byl nejvzdálenější.
Na jihu severní provincie jsem se velmi pomalu posunoval níže. Posunoval jsem přitom i hranice své trpělivosti. Až jsem se dostal do míst, kde už to dál nešlo (přestože silnice tudy vedla). Musel jsem popojet zpět na sever, dostat se přes hory na západní pobřeží, tam na jih k další spojnici a zpět na východní pobřeží…
Příběh o Kanacích
Díky stupňujícímu se tlaku, Francie v roce 1998 vrátila Nové Kaledonii částečnou autonomii. Navíc všichni obyvatelé dostanou možnost se vyjádřit, zda chtějí být samostatní, či zůstat pod správou Francie. O žádné „Davidovo“ vítězství se však nejedná. Datum referenda bylo strategicky určeno až na rok 2015. Proč tak pozdě? V současnosti je v zemi 230 tisíc obyvatel. Teď už je téměř polovina Francouzů, a ti tady stále přibývají. A proč že se nechce Francie této malé vzdálené ostrovní země vzdát? Důvody jsou pochopitelné. Nová Kaledonie je velmi bohatá na nerosty. Ve velkém se tu těží hlavněnikl a kobalt…
Souostroví Nová Kaledonie (autonomní francouzské zámořské území v jižním Pacifiku) je obklopeno druhým největším korálovým útesem na světě. Jsou zde skvělé podmínky pro šnorchlování i potápění. Oblíbený je jachting či jízda na kanoích a kajacích. V některých částech ostrovů jsou dobré podmínky pro treking, oblíbené jsou i treky na koních. Domorodá melanéská kultura se zde mísí s kulturou francouzskou, což ostrovům dodává zvláštní zajímavou atmosféru. A mimo jiné se odráží i ve vynikající kaledonské kuchyni.
Klima a kdy jet
Nová Kaledonie má mírné klima s dvěma hlavními období: chladné (červen až srpen) a teplé (v polovině listopadu do poloviny dubna). Voda má 21 ° C v chladném období, a průměrné teploty vzduchu jsou kolem 24 ° C v průběhu dne a 15 ° C v noci. V horkém období se průměrné maximální teploty se pohybují mezi 26 ° C a 30 ° C. Cyklon období nastane během nejteplejších měsíců leden až březen.
Celkově nejlepší doba k návštěvě Nová Kaledonie je od září do prosince, to je menší pravděpodobnost deště.
z diskusí na netu:
Jako druhou nejhezčí bych viděl Novou Kaledonii, přírodně asi vůbec nejhezčí země v Tichomoří. Nádherná země, hlavně se mi líbil NP Riviere Beue. Lidi jsou tam taky super, ale to všude v Oceánii.
Super je také Nová Kaledonie, přírodně asi vůbec nejhezčí země v Tichomoří, kterou jsem navštívil
Na Cookovych ostrovech neni potapeni nic moc, snad jedine na Aitutaki.
Z DENÍKU PETRA DAUBERA:
Melanésie
Slovo „Melanésie“ znamená doslova „černé ostrovy“, protože původní obyvatelé, Melanésané, jsou černé barvy pleti. Tato část Oceánie zabírá mnohem menší část Pacifiku než Polynésie, i tak je ale tento oblouk ostrovů, táhnoucí se na sever a severovýchod od Austrálie, dlouhý 5,600 kilometrů. A souhrnná suchozemská rozloha všech ostrovů je větší než u Polynésie. Může za to především obrovská Nová Guinea (druhý největší ostrov světa a největší ostrov Tichého oceánu), na které leží hned dva státy, Indonésie a Papua–Nová Guinea. Dále se pak do Melanésie řadí souostroví (a zároveň nezávislé státy) Fidži, Vanuatu a Šalomounovy ostrovy a právě Nová Kaledonie.
Nová Kaledonie – zeměpisný a historický přehled
Nová Kaledonie (oficiální francouzský název je Nouvelle-Calédonie, anglicky New Caledonia, původní obyvatelstvo Kanakové)
Ostrovní země v Melanésii v jihozápadním Pacifiku. Rozloha tohoto území je asi 19,000 km2 a žije zde v současnosti kolem 250,000 obyvatel (údaje se v různých pramenech poněkud liší). Skládá se z mnoha ostrovů, z nichž tomu největšímu se v češtině říká prostě Nová Kaledonie. Správněji by se však měl tento název používat pro celé souostroví, kdežto hlavnímu ostrovu říkají Francouzi prostě Grande Terre. V okolí hlavního ostrova se pak nachází řada menších ostrůvků, z nichž nejvýznamnější jsou ostrovy Loyauté (francouzsky Îles Loyauté, anglicky Loyalty Islands) na severovýchod a Île des Pins (anglicky Isle of Pines) na jihovýchod od hlavního ostrova. Hlavním městem Nové Kaledonie je Nouméa. Největší etnickou skupinou na ostrově jsou dnes domorodí Melanésané (zde konkrétně se jim říká Kanakové, 43% obyvatelstva), následovaní Evropany (37%, převážně Francouzi) a dalšími přistěhovalci (Polynésané, Indonésané, Vietnamci…). Nábožensky převažují katolíci (60%), protestantů je 30% a 10% připadá na ostatní náboženství. Jediným oficiálním jazykem v zemi je francouzština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé. Jinou úřední řeč si tu lze jen těžko představit, protože původní Melanésané hovoří asi 30 různými jazyky či dialekty. Nová Kaledonie se administrativně dělí na 3 provincie - Province des Îles Loyauté (hlavní město Lifou), Province Nord (hlavní město Koné) a Province Sud (hlavní město Nouméa). Nová Kaledonie má vlastní parlament („Teritoriální kongres“, francouzsky Congres du territoire), v němž zasedá 54 zástupců. Ve francouzském parlamentu v Paříži zasedají rovněž novokaledonští zástupci – dva v Národním shromáždění a (od roku 2010) dva v Senátu. Hlavou Nové Kaledonie je francouzský prezident, zastoupený v zemi vysokým komisařem. Ekonomicky je Nová Kaledonie poměrně vyspělou zemí, která je štědře subvencována Francií (cca 15 % rozpočtu tvoří finanční pomoc Francie). Významný je turistický ruch. Nejdůležitější položkou novokaledonské ekonomiky je ovšem těžba niklu. V roce 2004 byla Nová Kaledonie na 5. místě na světě v těžbě niklu, avšak odhaduje se, že země disponuje 25% světových zásob. Celé národní hospodářství je proto dosti závislé na světových cenách tohoto kovu. V době mého příletu si zrovna v novinách pochvalovali, že ceny niklu začaly po dlouhé době opět stoupat a země tak díky tomu zbohatne. Těží se i další rudy, hlavně železo a mangan, důležité je i zemědělství a rybolov.
Geologicky je Nová Kaledonie (hlavní ostrov) ostrovem kontinentálního původu. Od Austrálie se oddělila už před 85 miliony lety. Je tedy značně geologicky starší než většina jiných tichomořských ostrovů a tomu odpovídá i složení flory a fauny – žije zde velké množství rostlinných i živočišných endemitů. Hlavní ostrov je obklopen druhým největším korálovým útesem na světě (po Velkém bariérovém útesu u břehů Austrálie). Délka korálové bariéry, lemující Novou Kaledonii kolem dokola, je 1,500 kilometrů a laguna, ohraničená tímto útesem, je největší na světě! Jinými slovy: Nová Kaledonie je největším ostrovem světa, který je celý kolem dokola obklopen korálovou bariérou. V roce 2008 byl tento přírodní div zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Laguny Nové Kaledonie“. Nejvyšší horou Nové Kaledonie je Mont Panie (1,628 m.n.m.). Země leží na sever od obratníku Kozoroha a nachází se tak v tropickém pásu, kde lze vymezit dvě roční období. Období sucha („zima“ – je o něco chladněji) trvá zhruba od dubna do listopadu, období dešťů od prosince do března. Jelikož zde vane hlavně jihovýchodní pasát, naprší na východních návětrných svazích podstatně více srážek než na západním pobřeží, ležícím ve srážkovém stínu hornatého vnitrozemí. V Nouméa je průměrná roční teplota 23°C a napadne zde v průměru 1,134 mm srážek ročně. V horách pak může napadnout ročně až 4,000 mm srážek.
Předkové dnešních melanéských obyvatel osídlili Novou Kaledonii někdy mezi lety 0-500 našeho letopočtu. Po roce 1,000 n.l. sem potom začali migrovat i Polynésané a postupně se smísili se svými předchůdci, v tomto mixu však nakonec melanéský živel převážil, což je jasně vidět na barvě pleti místních obyvatel. Prvním Evropanem, který přistál na hlavním ostrově, byl Brit James Cook. Připlul sem v roce 1774 a protože mu krajina pobřežím připomínala Skotsko (a navíc jeho otec byl Skot), dal mu název New Caledonia, čili „Nové Skotsko“ („Caledonia“ je starý římský název pro Skotsko). Tento název pak kupodivu přijali i Francouzi, kteří souostroví definitivně obsadili v roce 1853 v době panování agresivního císaře Napoleona III., který žárlivě pokukoval po obrovských britských teritoriích v oblasti (Austrálie, Nový Zéland) a rozhodl se také něco zabrat. Osadníci se však do takové dálky ze sladké Francie dobrovolně nehrnuli a tak Nová Kaledonie sloužila v letech 1864-1922 jako trestanecká kolonie, kam byli uklízeni (většinou navždy) vedle kriminálníků i političtí vězni. Celkem sem v uvedených letech takto nedobrovolně připlulo 22,000 trestanců. Původní obyvatelstvo se mezitím podařilo Evropanům dosti zdecimovat. Hlavní díl na tom nesly, jako všude jinde, zavlečené evropské choroby, proti kterým neměli místní Melanésané imunitu. Zároveň však byli místní obyvatelé zotročováni a převáženi jako levná pracovní síla na Fidži a do australského Queenslandu, kde pracovali na plantážích s cukrovou třtinou. Přeživší Kanakové (souhrnný název pro místní melanéské obyvatelstvo) se pak ocitli ve vlastní zemi jako občané druhé kategorie, protože Francouzi zde zavedli cosi jako apartheid. Za druhé světové války sloužila Nová Kaledonie jako základna pro americké a další spojenecké jednotky, bojující proti Japonsku.
Po druhé světové válce se místní obyvatelé začali emancipovat a čím dál více volali po nezávislosti. Francie nakonec ustoupila a v roce 1998 významně upravila vztahy s Novou Kaledonií. Výsledkem tohoto kompromisu je dnešní unikátní status Nové Kaledonie, který nemá žádné jiné francouzské území. Nová Kaledonie je společenství „sui generis“. V praxi to znamená, že země má rozsáhlou autonomii. Oproti jiným francouzským zámořským územím jsou tu ale i jisté odlišnosti. Byl například zaveden institut novokaledonského občanství, obyvatelé Nové Kaledonie jsou však zároveň i francouzskými občany a mají francouzské pasy, i když země není přímou součástí Francie jako zámořské departementy. Zákon z roku 1998 zároveň stanovil, že Nová Kaledonie může po roce 2014 kdykoliv uspořádat referendum o nezávislosti.
Nouméa
Nouméa je hlavním městem Nové Kaledonie. Má přibližně 100,000 obyvatel. Leží v jihovýchodní části hlavního ostrova na souřadnicích 21°30’S a 165°30‘ E, čili již na sever od obratníku Kozoroha. Přesto tu byly koncem srpna docela chladné noci, alespoň třeba v porovnání s Tahiti. Nouméa se rozkládá na velmi rozeklaném poloostrově, a tak je to tu samý záliv a mys a nedaleko od břehu lze zahlédnout i několik ostrůvků.
Samotné město není extrémně zajímavé, není ale ani ošklivé. V centru stojí náměstí Place des Cocotiers, které spíše připomíná park. Docela hezká je i katedrála svatého Josefa. Unikátní je
otevřená budova opery. Ve městě je několik marin a kotví tu jedna jachta vedle druhé, dále zde najdete i několik pláží. Ulice v centru města jsou pojmenovány po slavných osobnostech a bitvách francouzské historie. Nás Čechy může těšit, že tu mají Slavkovskou ulici na paměť největšího Napoleonova vítězství. Pravda, je to trochu zkaleno faktem, že název Slavkova je zde uveden v německé variantě – ulice se jmenuje Rue d’Austerlitz.
Není snad ani nutné zdůrazňovat, že Nová Kaledonie je země poměrně bohatá, v podstatě taková tichomořská Francie. Takže všechno tu funguje, stejně jako ve Francouzské Polynésii, a stejně jako tam je tu ovšem i pořádně draho, dráž než ve Francii. V Nouméa dost často narazíte, na rozdíl od Tahiti, na somrující domorodce, z nichž část asi moc nepracuje a posedává v parcích a na ulicích.
Nouméa – praktické informace
V Nové Kaledonii platí úplně stejná měna, jako ve Francouzské Polynésii, a tou je polynéský frank (dále F). Ten je pevně zafixován k euru v kursu 1 EUR = 119.33 F. V srpnu 2010 platil kurs 1 Kč = 4.70 F. Bankovky platí ve Francouzské Polynésii i v Nové Kaledonii stejné, zatímco s mincemi je to podobně jako v Evropě s eurem – jedna strana s nápisem Republique Française je v obou zemích stejná, zatímco druhá strana se v obou zemích liší motivem i nápisem. Ceny jsou v Nové Kaledonii ještě vyšší než na Tahiti, což platí zejména o potravinách. Pokud budu brát v potaz jen cenu potravin v hypemarketech, pak Nová Kaledonie je daleko nejdražší země, kterou jsem kdy navštívil a směle může kandidovat na titul nejdražší země světa. Relativně příjemně mě naopak překvapila cena a kvalita ubytování.
Výměna nejlépe eura, všude je poplatek, kurz cca stejný jako na letišti.
Karty jsou akceptovány skoro všude.
autobus Tontouta (mezinárodní letiště) – Nouméa (centrum): 400 F, 46 kilometrů, 70 minut jízdy. MHD v Nouméa stojí 210 F.
Rent Car - na letišti několik společností, nutno objednat dopředu, pak bude někdo v kanceláři sedět, jinak dost možná ne. Auto se vrací tak, že v půjčovně je otvor pro vhození klíčů a tím to hasne (když tam nikdo není).
Ubytování v Nouméa
Auberge de Jeunesse je klasický youth hostel. Ubytování na osobu a noc v dormitory pro 6 osob stojí 1,800 F (1,600 F, pokud máte členskou kartičku mezinárodní hostelové sítě), dvojlůžák stojí 3,800 F (3,600 s kartičkou) za obě osoby. Na poměry v Nové Kaledonii velmi levné ubytování. K dispozici je lednice, kuchyňka, uzamykatelné boxy na pokoji, pimpong. Internet stojí 200 F na hodinu (pouze pro hosty), a to pevný i wifi. Poloha hostelu na kopci hned vedle katedrály, kousek od centra a s krásným výhledem, je opravdu velice hezká. V hostelu je možnost úschovy zavazadel za pěkných 200 F na týden (uzamykatelné boxy). Celkově výborně vedený podnik!
Potraviny – supermarket Champion:
bageta (klasická, 250 gramů) – 80 F
pivo 0,33 - 200-250 F
„čínská“ nudlová polévka – 50 F
šiška nejlevnějšího salámu (800 gramů) – 495 F (chuťově chutná jako náhražka šunkového salámu)
těstoviny (500 gramů) – 250 F
omáčka na těstoviny (400 gramů) – 220 F
hořčice dijonská (sklenice 370 gramů) – 110 F
litr mléka – 115 F
Možná tyto ceny nevypadají tak děsivě, ale opět se jedná jen o ty nejlevnější položky, po kterých musíte navíc v obchodě často hodnou chvíli pátrat. Ceny dalších potravin jsou podstatně vyšší. A to je Champion relativně levný hypermarket, v Casinu bylo ještě dráž.
pohled – 50 F
internet – 800 F na hodinu
alkohol se neprodává v pátek, sobotu, o svátcích a den před nimi
Všichni mi sice tvrdili, že nejkrásnější na Nové Kaledonii jsou okolní ostrovy, a to obzvláště Iles Loyauté (anglicky Loyalty Islands), na to bych však potřeboval více času i peněz. A tak jsem raději zvolil okružní jízdu okolo hlavního ostrova.
autostop v Kaledonii byl vynikající. V zásadě jsem nikde nečekal moc dlouho. Trochu hůře to šlo na východním pobřeží. Ani ne tak proto, že by mě místní nebrali, ale každý popojížděl jen kousíček, takže jsem se posunoval jen pomalu. Na severovýchodě pak frekvence provozu nebyla zrovna nejhustší. Ale lidé byli všude milí. Brali mě místní černoši (tedy Kanakové – původní Melanésané) i běloši a všichni byli v pohodě. U bělochů byla mírná výhoda v tom, že většina z nich, na rozdíl od Kanaků, mluvila alespoň trochu anglicky. Zajímavé je, že v Kaledonii neuvidíte velké sociální rozdíly. Pravda, v Nouméa jsem viděl pár vandráků (vesměs černých). Jinak platí, že i všichni černoši si žijí dobře a nějaká ghetta, chudinské čtvrti či chudé vesničky zde moc nenajdete. V Kaledonii jsou sice vysoké ceny, ale platy jsou zde údajně dvakrát vyšší než ve Francii! To je také důvod, proč se sem poměrně hodně Francouzů stěhuje. Blahobyt je vidět i na zdejším vozovém parku. Převládají velké vozy, přičemž tak 90% aut je francouzských nebo japonských. Mimochodem, silnice, tak ty jsou samozřejmě také vynikající a kolem Nouméa je dokonce dálnice. Mimo Nouméa je ovšem provoz velice řídký (země má jen 250,000 obyvatel a 40% žije v Nouméa a okolní aglomeraci), což činí z Kaledonie ráj pro každého motoristu. Rozhodně se vám tu tedy nestane, že uvíznete někde v koloně jako u nás na dé jedničce. Vůbec, města se v Kaledonii téměř nevyskytují. Snad jedině Koné (hlavní město provincie Sever) lze nazvat městem. To, co vypadá na mapě Kaledonie jako města, jsou buď větší vesnice nebo přinejlepším malinká městečka, která mají tak 2,000 – 5,000 obyvatel. Vedle toho žije řada domorodých Kanaků v tzv. tribu, což lze volně přeložit jako „kmen“, či klan. To, co je v mapě označeno jako „tribu“, jsou většinou menší rozptýlené vesničky domorodců, ovšem kmenové území zahrnuje i okolní venkov, takže někdy vidíte ceduli s názvem kmene a vesnice není nikde v dohledu. Kanakové v tribu dodržují domorodé tradice, jinak si ovšem žijí také dobře, takže Vás nesmí překvapit, že za domorodou chýší stojí luxusní japonská limuzína.
Při autostopu jsem se také od místních leccos dozvěděl. Zdá se, že obyvatelé Kaledonie spolu vycházejí velice dobře, nehledě na barvu pleti. Nová Kaledonie je hrozně bohatá, za což mohou hlavně obrovská naleziště niklu a velice štědré subvence z Francie. Dvou bělochů jsem se ptal, jestli si myslí, že Kaledonie bude nezávislá (počínaje rokem 2014 má právo vyhlásit referendum o nezávislosti). Oba tvrdili, že to je nesmysl, neboť v takovém případě Francie stopne zemi dotace a většina bělochů odejde ze země. Někteří Kanakové zase touží po nezávislosti. Z Nouméa začíná dálnice (placená) do 163 kilometrů vzdáleného Bourailu. Mým cílem nebylo přímo toto malé městečko, nýbrž mořské pobřeží, které je od Bourailu vzdáleno přibližně 8 kilometrů a kam jsem došel pešky. Symbolem Bourailu je především osamělý skalní pilíř „Bonhomme de Bourail“, krásný toť příklad působení mořské abraze. Mocný příboj zde vytvořil i hezké skalní stěny, malé brány a tunely. Mezi jednotlivé skalní útvary jsou pak vklíněny tři malé pláže. Jasně nejhezčí z nich je Želví pláž (La baie des Tortues). Želvy se zde opravdu vyskytují, a to konkrétně kareta obecná (Caretta caretta, anglicky Loggerhead Turtle). Ta může měřit až jeden metr a vážit 150 kilogramů. Na zdejší pláži klade vejce. Jednu želvu jsem viděl plavat v moři. Samotná pláž je také pěkná a přímo vybízí ke koupání. Dokonalou scenérii pak dotvářejí vysoké ztepilé araukárie, což jsou stromy, vypadající jako kříženec borovice a bambusu. Jsou to jehličnany, ovšem kmeny jsou relativně úzké a vysoké a vyrůstají z nich jen velice krátké větve. Výsledkem je strom bambusovitého vzrůstu, u kterého je div, že se při nějakém silnějším poryvu větru nezlomí. Kousek odsud se pak vlévá pěknou malou deltou do oceánu řeka Nera. Pláž je velice oblíbená i rekreanty, mimo jiné proto, že sem vede příjezdová komunikace. Druhého dne jsem navštívil nedaleký „les cykasů“. Cykasy jsou živé fosilie mezi rostlinami. Ovládaly zeměkouli hlavně v mladších prvohorách a nějakým zázrakem přežily až do dnešních časů. Dorůstají výšky až šesti metrů a vzhledem silně připomínají palmy, se kterými ovšem jinak nemají nic společného. Na kraji lesa byl i „vzorek“ mangrovového porostu. Zde (a ovšem i na dalších místech v Kaledonii) jsem udělal zkušenost, že kde jsou mangrove, jsou i houfy krvežíznivých komárů (kterých se tu jinak v kaledonské „zimě“, tedy období sucha, moc nevyskytuje). Poté jsem dostopoval na druhou pláž, která již nenabízí tolik přírodních krás, ale dobře se tu lenoší a strávil jsem tu druhou noc. Koupat se tu moc nedalo, neboť moře je tu velice mělké a za odlivu by člověk mohl jít snad kilometr a pořád by stačil – dvě stě metrů od břehu bylo vody po kolena. Jinak laguna v okolí Bourailu je jednou ze šesti zón, které jsou zapsány na Seznamu UNESCO pod souhrnným názvem „Laguny Kaledonie“. Těchto šest zón, zahrnujících okolní oceán i přilehlé pobřeží (kde kromě pláží najdeme i četné mangrovové porosty), pokrývá dohromady plochu kolem 16,000 km2 a údajně se jedná o potápečský ráj, kde se prohání hejna žraloků, mořských želv, rejnoků mant a dalších potvor. Osobně to ovšem posoudit nemohu, neboť jsem se nepotápěl. Šnorchlovat jsem zkoušel v Kaledonii asi na třech místech, ale zrovna jsem se vždycky nacházel u nějaké písčité mělčiny, kde zrovna nebylo nic k vidění. Třetího dnes se mi podařilo dostopovat z Bourailu až těsně před Hienghène, což je přes 200 kilometrů. Přesunul jsem se tak pozvolna napříč ostrovem ze západního pobřeží na pobřeží východní a shledal jsem zde jisté rozdíly. Tak zatímco na západním pobřeží je všechno oplocené, neboť zde převažují pastviny, tak na východě, kde spadne mnohem více srážek, jsou spíše lesy a pralesy (či spíše jejich zbytky) a oplocené není skoro nic. Na východě žije také mnohem větší procento Kanaků než na západě a bělochů tu nepotkáte tolik. Srdečnost zdejších domorodců se pozná mimo jiné tím, že se všichni, pěší i řidiči, zdraví navzájem zamáváním. To platí ale právě jenom na východním pobřeží, u krásných skalnatých útvarů na pobřeží. Ty jsem si částečně prohlédl druhého dne ráno a dojel jsem do Hienghène. Symbolem této vesnice je skalní útvar v moři, který silně připomíná slepici. Ve vesnici samotné je pak pěkné kulturní centrum, kde můžete shlédnout tradiční kanacké chýše a totemy.
tradičními kanackými penězi. Ty už se dneska používají jen při obřadech a různých slavnostních příležitostech. V podstatě se jedná o barevné plátěné váčky, do kterých je zabalená šňůrka z korálků.
vodopád Tao, ke kterému jsem se vydal. Vodopád je pěkný, odhadem tak sto metrů vysoký. Pak jsem stopoval dál na sever. Byla zrovna sobota, což znamená, že velká část Kanaků paří a chlastá. Což by nebylo nejhorší, oni se ale při tom zároveň i přesouvají autem. Jednu takovou rozjařenou skupinku jsem stopnul. Byli super, dostal jsem samozřejmě napít. Řidiče jsem tedy naštěstí pít neviděl, ale jinak je záliba domorodců v současném holdování rychlé jízdě a alkoholu (případně marihuaně) dost nebezpečná, o čemž dosti výmluvně svědčí vraky aut ve škarpách, které nikdo neuklízí (vrakoviště tu asi nevedou). Pařmeni mě vyhodili v místě zvaném Balade, o kterém prohlásili, že je to místo, kde přistál první Evropan, kterým byl James Cook. Slavný mořeplavec tu přistál roku 1774.
do kanackého tribu jménem Arama. To místo jsem původně neměl v plánu, ale cestou mi ho někdo poradil, že to prý je ještě původní kmen, který není zkažen turisty. Jinde totiž místní domorodci často hrají „divadlo“ pro turisty – tančí, vaří domorodá jídla a můžete u nich bydlet – to vše za peníze a turisty sem vozí cestovní agentury. To místo bylo zajímavé. Zpočátku si mě tu vůbec nikdo nevšímal, jako bych byl vzduch. Chlapi hráli petang, místní omladina fotbal a volejbal a ostatní, tj. především ženy, hrály něco jako bingo, o peníze. Postavil jsem si stan kousek za Aramou a chvíli jsem se tu večer potloukal. Nakonec na mě místní kývli, abych si s nimi zahrál volejbal. Pak jsem dostal najíst od jedné ženy, která uměla alespoň pár slov anglicky. Celé to místo vypadalo jako veliká náves. Byl tu i kostel a hřiště, ale nebyly tu obytné domky a jak padla tma, místní nasedli do svých aut a rozjeli se do domů v okolí.
Nejdříve jsem se zastavil ve vesnici Poum, což je na úplném severním konci ostrova. Nic zajímavého jsem tu ale neviděl, a tak jsem se posunul do vesnice Voh. Zde se nachází jeden přírodní div. Je jím zdejší slavné srdce, které vykouzlila údajně sama příroda v místních mangrovových porostech. Část porostu, která je výrazně světlejší než okolí, skutečně zabírá plochu tvaru srdce. Tento přírodní úkaz proslavil fotograf Yann Arthus-Bertrand, který vydal slavnou knihu fotografií, snímaných převážně z letadla, případně z hor, rozhleden a jiných vysokých míst a motiv tohoto srdce je dokonce vyobrazen na obálce knihy. Bohužel však pravdou je, že srdce je pořádně vidět pouze z letadla, když letíte přímo nad ním. Já jsem vyšplhal na nejvyšší kopec v okolí a útvar byl někde v dálce. To srdce je odsud sotva rozpoznatelné a nemít fotku v prospektu, kde je zachycen i kousek okolí, snad bych ho ani nenašel. Pokud tedy nejste šťastným vlastníkem či nájemcem letadla, helikoptéry, balonu či jiného vzduchoplaveckého prostředku, pak sem ani nejezděte, opravdu, ale opravdu ten výstup na ten kopec nestojí za to.
Z Nouméa je to do parku Rivière Bleue asi 50 kilometrů. Rovnou můžu říct, že park Rivière Bleue je tím nejhezčím, co jsem viděl v celé Nové Kaledonii. Jak již název napovídá, rozkládá se kolem Modré řeky (Rivière Bleue), která se zde stéká s Bílou řekou (Rivière Blanche). Kolem soutoku obou řek se rozprostírá menší vodní nádrž, která celkem pokrývá (i za hranicemi parku) plochu 40 km2. Zatímco voda v nádrži je krásně modrá, okolní vegetace je zelená a půda oranžová, takže to dohromady dává pěkný barevný mišmaš. Kdysi se zde těžilo dřevo i nerostné suroviny, takže došlo k částečnému odlesnění zdejší krajiny, na které se proto dost silně podepisuje eroze. Místy lze v krajině najít jámy, pozůstatky po činnosti dávných prospektorů, kteří zde dělali něco jako geologický průzkum. Vyhloubili díru až 20 metrů hlubokou a z ní pak vzali vzorky horniny. Pokud zjistili, že hornina má vysoký obsah nějaké rudy, mohlo se teprve začít s těžbou. Zajímavým úkazem jsou také pozůstatky lesa, utopené v místní přehradě.
V mapce, kterou jsem dostal u vstupu, píší, že park Rivière Bleue je krásnou ukázkou deštného pralesa. To si dělají legraci, ne? – říkal jsem si, když jsem viděl okolní suchý les (je období sucha a celé tři dny mého pobytu nepršelo). Když tu, jako mávnutím kouzelného proutku, doslova na několika metrech, se vegetace jakoby sama zahustila a najednou jsem se ocitl v nefalšovaném deštném pralese. Všude hustá vegetace. A tím vším se vine Modrá řeka. A turistů tu moc nepotkáte. Jeden den jsem dokonce nepotkal vůbec nikoho, to když jsem se zatoulal dosti daleko od vstupu.
Samotný park má dokonalou infrastrukturu. V podstatě se dělí na dvě údolí (Modrá řeka a Bílá řeka), která se stýkají u mostu Pont Perignon. Odsud se poté rozbíhají dvě hlavní trasy do obou údolí. Údolí Bílé řeky jsem moc neviděl. Podle mapky je zde méně zajímavostí a mohou sem jezdit auta. Proto jsem dal přednost údolí Modré řeky. Sem auta nesmí, šestkrát denně sem však jezdí autobus, který turisty sbírá a zase je vysazuje na jednotlivých zastávkách. Na hlavní cesty pak navazuje celá síť menších stezek, které jsou bezvadně značené. Všude jsou informační tabule ve francouzštině i angličtině, nechybí ani odpočívadla s lavičkami, WC, telefonní budky (napájené ze solárních panelů) a někde jsou dokonce i chaty, kde se dá přespat. Vstupné do parku (400 franků) mi přijde velice nízké, když si vezmu, jaký komfort za tu cenu park návštěvníkům poskytuje. Kaledonská příroda je především rájem pro každého botanika. V celé Nové Kaledonii bylo zatím popsáno 3,344 druhů rostlin. 2,011 z nich roste ve zdejších deštných pralesích, kterých ovšem v Kaledonii moc nezbylo. Odhaduje se, že kdysi pokrývaly pralesy 70% území Nové Kaledonie, zatímco dnes je to jen 22%. Člověk pralesy zničil především vypalováním (kvůli nové půdě), kácením dřeva a těžbou nerostných surovin. Jeden z nejvýznamnějších zbytků deštného pralesa se nachází právě v parku Rivière Bleue. 82% druhů zdejších pralesních rostlin jsou endemity, které se nevyskytují nikde jinde na světě, jen v Nové Kaledonii. Je to výsledek poměrně dlouhého odloučení ostrova od okolních pevnin a ostrovů. Jen palem roste v Kaledonii 37 druhů. Řadí se do 16 rodů, z nichž 15 je endemických! Zatímco my máme spojené palmy především s pouštními oázami (palma datlová) či tichomořským pobřežím (palma kokosová), novokaledonské palmy rostou hlavně v pralese). Ve zdejším pralese rostou i masožravky. Láčkovka Nepenthes viellardii má veliké, až 20 centimetrů vysoké kalichy, na jejichž dně je tekutina, do které padá neopatrný hmyz. To jiná zdejší masožravka, rosnatka Drosera neocaledonica, je naopak droboučká rostlinka, kterou snadno přehlédnete. Pravými vládci pralesa jsou však gigantické lesní velikány. Symbolem parku jsou především stromy kauri (Agathis lanceolata, francouzsky Kaori, český rodový název zní damaroň). Největší z těchto obrů je vysoký 40 metrů a jeho stáří se odhaduje na 1,000 let. Další obrovské stromy jsou Neoguillauminia cleopatra a Montrouziera cauliflora (anglický název je The Houp). Všechny tyto stromy mají obvod kmene kolem devíti metrů a vynikají ani ne tak výškou, jako spíš neuvěřitelnou mohutností.
Živočišstvo Nové Kaledonie je poněkud chudší než rostlinstvo. I mezi živočichy je samozřejmě zastoupeno množství endemitů. Žije zde například obrovský holub goliáš (Ducula goliath), největší holub světa, hnízdící na stromech, který může vážit až 830 gramů, nebo krásný gekon Rhacodactylus ciliatus. Pravým symbolem celé Nové Kaledonie je však kagu chocholatý (Rhynochetos jubatus, anglicky Kagu, francouzsky Cagou). Patří k Nové Kaledonii stejně neodmyslitelně jako kivi jižní k Novému Zélandu a stejně jako kivi, i kagu je pták nelétavý. Ačkoliv má docela velká křídla, není schopen letu. Kdybyste kagua vysadili někde v Evropě do lesa, okamžitě by se stal kořistí lasiček, kun, tchořů či toulavých koček. V Kaledonii ovšem žádná dravá zvířata původně nežila, a tak kagu schopnost letu ztratil, protože v hustém pralesním podrostu by stejně létat nemohl. Kagu se živí zejména hmyzem a červy. Žije v párech, které obývají poměrně veliké teritorium, 10 až 30 hektarů. Samec i samice jsou si k nerozeznání podobni. Pták má bílé zbarvení, oranžové nohy a zobák a na hlavě jakousi pokrývku z peří, která se může rozvinout do jakéhosi vějíře či čelenky. Samice však může bohužel snést jen jedno vejce ročně. Navíc do Kaledonie byly zavlečeny druhy, které zde dříve nebyly. A tak invaze psů, koček, krys a divokých prasat způsobila, že dnes žije v celé Nové Kaledonii ve volné přírodě jen asi 1,000 těchto opeřenců, a z toho téměř polovina (450 jedinců) právě v parku Rivière Bleue (tento odhad je ovšem už z roku 1999, možná už se to zlepšilo). Správa parku dnes spolupracuje se ZOO v Nouméa a úspěšně vypouští další jedince do přírody a současně likviduje psy, kočky a krysy odstřelem a jedem (po celém parku jsou zřetelně označené návnady s jedem, asi hlavně proti krysám). Kagu tedy zatím přežívá, přesto se však jedná o druh ohrožený vyhynutím a spatřit tohoto opeřence lze velice nesnadno. Přesto se mi to podařilo! A musím říct, že to byl můj nejsilnější zážitek z celého pobytu v parku. Jdu si takhle po cestě a najednou koukám, že z lesa na mě civí kagu! Za chvíli se tam objevil druhý a třetí (zřejmě pár s odrostlým mládětem). Praštil jsem s krosnou, vytáhnul jsem foťák a jal jsem se ptáky pronásledovat do podrostu. Většinou ode mě odbíhali dál do lesa, ale kdy jsem se zastavil, nehýbal jsem se a dřepnul jsem si, občas se stalo, že u kagua zvítězila nad strachem prachsprostá zvědavost a šel si mě prohlédnout zblízka. Tak jsem měl možnost fotit tohoto vzácného ptáka ze vzdálenosti jednoho metru! Kagu vydává občas zvláštní skřek, jako když chroptí nějaká ještěrka. A je to pták relativně veliký, asi jako slepice.
Budoucnost Nové Kaledonie vypadá v současnosti slibně. Hlavním hrozbou do budoucna je ovšem zřejmě riziko ekologické devastace zdejší nádherné krajiny. V Kaledonii se nachází čtvrtina světových zásob niklu a řada dalších kovů, které se nacházejí doslova pod celým povrchem ostrova. Nezbývá než doufat, že zdejší lidé budou mít dost rozumu a uchovají přírodní skvosty i pro příští generace. Protože po přírodní stránce je v Kaledonii na co koukat!
Park Rivière Bleue
Park je vzdálen 50 kilometrů od Nouméa. Vstupné do parku je 400 F na osobu. Park je otevřen denně kromě pondělí od 7:00 do 17:00, přičemž do parku lze vstoupit nejpozději ve 14:00. V parku lze ovšem kempovat a já jsem zde spal tři noci. Můžete zde jezdit autem, autobusem, chodit pěšky či jezdit na horském kole. Pokud máte na návštěvu pouze jeden den, je pravděpodobně nejlepší zvolit kombinaci dopravy autem a místním autobusem (ten jezdí v té části parku, kde se autem jezdit nesmí). Park má excelentní značení, bezvadnou infrastrukturu a u vchodu dostanete přehlednou mapku se základními informacemi. Jediné, co zde chybí, je pitná voda – přivezte si vlastní nebo se zásobte prostředky na desinfekci vody. Nenajdete zde ani elektřinu, pokud však máte telefonní kartu, jsou zde telefonní budky (napájené ze solárních panelů).