INDIVIDUÁLNÍ   POZNÁVACÍ   ZÁJEZDY

 

 

 

Oficiální název: Medinat Jisrael (Stát Izrael)

Členění: 6 oblastí a 13 okresů

Počet obyvatel: 8

Hlavní město: Jeruzalém (Jerušalajim) - 620 000 obyvatel

Rozloha (v km2): 20770

Hustota obyvatel (na km2): 0

Úřední jazyk: hebrejština a arabština

Měna: nový izraelský šekel (NIS) = 100 agorot     1 UDS = 3,48 ILS = 5,72 Kč (2014)

HDP na osobu (v USD): 17450

Časový posun (český letní čas): 2

Časový posun (český zimní čas): 1

Nejvyšší hora: Har Meron 1,208 m

Nezávislost od roku: 14.5.1948 (od vojsk Spojených národů - Britská správa)

Zastoupení ČR v zemi: Izrael - Velvyslanectví Státu Izrael, Badeniho 2, Praha 7, 170 06

Zastoupení země v ČR: Velvyslanectví České republiky v Izraeli,Embassy of the Czech Republic,Zeitlin Str. 23, Tel Aviv ,P.O.Box 16361,61664Honorární konzulát České republiky v Izraeli,10 Markit Street, Herzliya Pituach, Eilat,P.O.Box 12528,46733Honorární konzulát Haifa,Finland 42, Haifa,34989Honorary Consulate of the Czech Republic,27, Reh. 29 November, pt. 4, Jerusalem,92 105Honorary General Consulate of the Czech RepublicLean Str. 7, Ramat Gan, TelAviv

Občané ČR, kteří se v Izraeli ocitli v nouzi, se mohou obrátit na nouzovou linku Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu na čísle 052-328 6622 (00972 52 328 6622 z mezinárodní volací sítě).

Ministerstvo zahraničních věcí dlouhodobě nedoporučuje občanům ČR cestovat do pásma Gazy, kde je bezpečnostní situace velice riziková a možnost poskytnout zde pomoc v nouzi je omezená.

Víza: Bezvízová dohoda mezi ČR a Izraelem z roku 1996 se vztahuje výhradně na turistický ruch. V Izraeli můžete bez víza pobývat po dobu maximálně 3 měsíců. Imigrační úředníci na letišti či hraničních přechodech mají právo vyznačením do pasu změnit dobu, po kterou se může osoba v Izraeli zdržovat (zpravidla na základě toho, že vás podezřívají z úmyslu hledat si nelegálně práci nebo z nedostatečného množství finančních prostředků). Po uplynutí této lhůty je možné požádat o prodloužení pobytu na izraelském ministerstvu vnitra, ale v praxi to není bežné a nedoporučujeme to. Vstupní kontrola bývá obvykle velmi přísná. Imigrační úředníci kladou nejrůznější otázky a pokud je návštevník nepřesvědčí o deklarovaném účelu svého pobytu v Izraeli, neprokáže dostatečné množství finančních prostředků nebo nemá předem zajištěné ubytování nebo písemné pozvání konkrétní osoby, není mu obvykle umožněn vstup do země a musí se nejbližším leteckým spojem vrátit domů. To se většinou netýká organizovaných zájezdů, kde jednotlivci nebývají prověřováni. Výše finančních prostředků pro pobyt v zemi není pevně stanovena. V případě, že turista přijíždí individuálně, aniž by měl zajištěné ubytování, považuje se za dostatečnou částka mezi 70–80 USD na osobu a den. Pravomoce imigračních úředníků jsou téměř neomezené a nemusí se odvolávat na žádné zákony či jiné autority. Rozhodnutí bývá definitivní, ale není založeno na povrchním úsudku. Izrael věnuje až neuvěřitelné úsilí na udržení své bezpečnosti. Proto má také velmi pečlivě propracovaný systém otázek a postupů, které na první pohled nevypadají složitě. Jsou zaměřeny jak na obranu proti terorismu, tak proti ilegálním přistěhovalcům i pracovníkům. Imigrační úředníci se samozřejmě mohou mýlit, ale jejich stanoviska většinou není možné zpochybnit a změnit. Pokud jedet pracovat do kibucu nebo mošavu či jako dobrovolník, musíte mít pracovní povolení zajištěné již před příjezdem, mít zvací dopis z příslušného kibucu či mošavu, a rovněž vás na letišti musí očekávat osoba, která vás převezme a dopraví na místo určení. Pozor na různé nedůvěryhodné agentury, které slibují zařízení práce v Izraeli.

Vízum se nevyžaduje, pakliže pobyt nepřesáhne tři měsíce a je nevýdělečné povahy. Pro krátkodobé turistické pobyty není tedy potřeba vízum. Víza pro ostatní účely (krátkodobé výdělečné a dlouhodobé) jsou nutná. Povinnost opatřit si vízum se týká i dobrovolné práce, např. v kibucu. Bližší informace poskytne Velvyslanectví Státu Izrael v Praze (http://prague.mfa.gov.il/.
Nedoporučuje se snaha získat pracovní povolení v Izraeli. Tento postup je nelegální. Rovněž se nedoporučuje při vstupu do země za účelem práce předstírat zájem o turistiku – bývá to ve většině případů odhaleno. V případě zájmu o práci nebo dobrovolnictví v Izraeli je nutno postupovat výhradně podle pokynů příslušných izraelských úřadů, nikoli na základě „pomoci“ zprostředkovatelských agentur či jinak.
Pro turisty není vyžadována přihlašovací povinnost.
Vstup na Palestinská autonomní území, a zejména opětovný vstup na území Státu Izrael, je kontrolován izraelskými orgány. Při cestě musíte projet/projít izraelským kontrolním stanovištěm a obvykle se i prokázat cestovním pasem s potvrzením legálního vstupu na území Státu Izrael (razítkem v pasu nebo vstupní kartičkou). 
MZV dlouhodobě nedoporučuje cestovat do Pásma Gazy a nabádá k opatrnosti i při cestách do blízkosti hranic s Gazou. Doporučení ke vstupu na Západní břeh naleznete níže. 
Vstup na území Státu Izrael a Palestinská autonomní území
Při vstupní pasové kontrole proběhne bezpečnostní pohovor, jehož průběh vždy záleží na příslušném imigračním úředníkovi. Můžete očekávat množství otázek ohledně předchozích cest, vašeho zaměstnání, známých v Izraeli a případně i náboženského vyznání. Je dobré mít u sebe např. kontakt na známé v Izraeli, nebo rezervaci hotelu. 
Razítka některých států v regionu (zejména Sýrie, Libanon nebo Írán) mohou být důvodem k důkladnějšímu pohovoru při vstupu do země. V případě pochybností ohledně vstupu na území Státu Izrael s ohledem na Váš předchozí pobyt v arabské/islámské zemi se obraťte na Velvyslanectví Státu Izrael v Praze (http://prague.mfa.gov.il/. 
Běžně je vstup povolen na tři měsíce, délka pobytu může být zkrácena podle vyhodnocení pohovoru. O prodloužení pobytu je v případě potřeby možné požádat na příslušné pobočce Ministerstva vnitra Státu Izrael.
Existují-li pochybnosti o účelu cesty, nebo vznikne-li z pohledu imigračního úředníka podezření, že se cestovatel chystá účastnit „pro-palestinských“ resp. „proti-izraelských“ aktivit, může být podroben dalšímu pohovoru nebo prohlídce osobních věci. K odepření vstupu však dochází jen v krajním případě. 
Úředníci na letišti Bena Guriona na základě bezpečnostního pohovoru čas od času požadují podepsání prohlášení, že cestovatel nevstoupí na Palestinská autonomní území bez předchozího povolení izraelského úřadu Koordinátora vládních aktivit na Teritoriích „COGAT“. V případě porušení hrozí deportace ze země se zákazem vstupu na 10 let.
Upozorňujeme, že v případě imigračních problémů při vstupu do Izraele nebo na Palestinská autonomní území je možnost intervence velvyslanectví minimální.
Všichni čeští občané palestinského původu (zapsaní v Registru palestinské populace, mající palestinské identifikační číslo) musí mít při opuštění země palestinský cestovní pas. 
Občané s dvojím občanstvím, žijící na Palestinských autonomních území, mohou do zahraničí cestovat pouze přes přechod Allenbyho most (King Hussein) do Jordánska a vracet se stejnou cestou.
Děti, jejichž rodiče mají izraelské občanství, jsou považovány rovněž za izraelské občany a musí vstoupit i opustit území Státu Izrael na izraelský cestovní doklad. 
Cestování letadlem
Mezinárodní letiště Bena Guriona (http://www.iaa.gov.il/Rashat/en-US/Airports/BenGurion/ leží při dálnici mezi Tel Avivem a Jeruzalémem, přičemž vzdálenost do Tel Avivu je cca 20 km a do Jeruzaléma cca 50 km. Z/na letiště funguje vlakové a autobusové spojení, doprava je dále možná hromadnými nebo individuálními taxi. Taxi služba je provozována pod dozorem a vozy jsou vybaveny taxametry. V letištní hale pro vyzvednutí zavazadel můžete u pultu Ministerstva turistiky požádat o mapu Izraele a brožury. V menší míře funguje pro mezinárodní lety i letiště Uvda v jižním Izraeli a letiště Eilat. 
Cestování po souši
Upozorňujeme, že pozemní přechody mezi Izraelem, Egyptem a Jordánskem mohou být bez předchozího uzavřeny. Prověřte si předem, zda je daný přechod otevřen.
Zahraniční turisté a izraelští občané mohou do Izraele vstoupit přes tři hraniční přechody, dva z Jordánska – přechod Jordan River (Sheikh Hussein) (http://www.iaa.gov.il/Rashat/en-US/Borders/NeharYarden/ a přechod Yitsak Rabin (Arava) (http://www.iaa.gov.il/Rashat/en-US/Borders/Arava/ a přechod Taba (http://www.iaa.gov.il/Rashat/en-US/Borders/Taba/ z Egypta. Allenbyho přechod (King Hussein) z Jordánska není určen pro běžný turistický provoz. 
Při vstupu přes uvedené hraniční přechody se platí nominální poplatek.
MZV dlouhodobě nedoporučuje cestovat do Pásma Gazy. Pokud i přes toto doporučení do Gazy budete cestovat, je třeba v dostatečném předstihu kontaktovat izraelské orgány, případně egyptské orgány pro přechod přes Rafah. 
Přechody s Libanonem a Sýrií jsou v kontextu politicko-bezpečnostní situace uzavřeny.
Více informací k hraničním přechodům naleznete na webové stránce Izraelské správy letišť (http://www.iaa.gov.il/RASHAT/en-US/Rashot.

 

Celní předpisy

Deklarovat není třeba:
- oblečení, boty, kosmetiku pro vlastní potřebu;
- tvrdý alkohol do 1 l, víno do 2 l na osobu od 18ti let;
- tabák do 250 g na osobu od 18ti let;
- jiné předměty osobní spotřeby nebo dárky v hodnotě do 200 USD;
- potraviny do 3 kg, pakliže váha jedné potraviny nepřesáhne 1 kg;
- psací stroj, osobní počítač, notebook, fotoaparát, filmovou kameru, videokameru, rádio, televizor, nahrávač, dalekohled, osobní šperky, hudební nástroj, gramofon, kočárek, vybavení pro kempování a sport, kolo a další obdobné předměty.

Deklarovat je třeba:
- předměty, jejichž hodnota přesáhne 200 USD;
- nářadí, potápěcí výstroj, nový osobní počítač, novou videokameru, nové video a další obdobné nové předměty.
Tyto předměty je rovněž třeba vyvést a na některé složit zálohu, která se vrátí při odjezdu.
Je zakázáno dovážet do Izraele bez licence rostliny, zbraně, nezpracované maso, nezpracované materiály, padělanou měnu nebo dokumenty, nože nebo kapesní nože (neslouží-li pro profesionální užití) aj.
Osobní vozidlo pro vlastní potřebu dovézt lze. Cizinec může zakoupit v Izraeli osobní vozidlo bez daně s podmínkou, že je s sebou odveze, a to ne dříve než rok po jeho zakoupení.
Starožitnosti lze vyvážet jen na základě povolení Úřadu pro starožitnosti (Izraeli Antiquities Autority).

Dovoz domácích zvířat:
Domácí zvíře lze do Izraele přivézt, pokud je alespoň tři měsíce staré. Nelze přivézt psa nebezpečné rasy, jako např. bulteriér, pitbul, rotvajler aj. Psi a kočky musí být vybaveni čipem a všechna domácí zvířata musí mít potvrzení o očkování proti vzteklině ve lhůtě ne delší než jeden rok a ne kratší než 30 dní před příjezdem do Izraele. Informace o dovozu zvířat naleznete nahttp://www.moag.gov.il/VetServENG/travel.htm

Vrácení DPH
Vrácení DPH lze nárokovat za splnění následujících podmínek: hodnota zboží přesáhne 100 USD, zboží je pořízeno pro osobní užití v obchodě autorizovaném daňovým úřadem a nejedná se o alkohol, tabák, ani potraviny. Zboží musí být předloženo ke kontrole, a to v uzavřeném sáčku zabaleném v obchodě. Informace k vrácení daně na letišti Bena Guriona v Tel Avivu naleznete nahttp://www.iaa.gov.il/Rashat/en-US/Airports/BenGurion/InformationforTravelers/Services/Currency/VATRefund/TaxRefund.htm

Peníze a ceny

Dovoz valut a deviz není omezen. Místní měna šekel (NIS) není volně směnitelná. 1 izraelský šekel = 100 agora = 6,- Kč.  Izrael má rozvinutý bankovní systém a hustou síť bankovních poboček. Ve většině obchodů je možné platit mezinárodními kreditními a debetními kartami - VISA, MasterCard apod. Obecně lze říci, že v zemi není problém s použitím běžných platebních prostředků, jako jsou mezinárodní karty nebo cestovní šeky (např. American Express).

Většina návštěvníků přijíždí s cestovní kanceláří, a má tedy ubytování předem zajištěné. Ale ani pro individuální turisty není problém si vybrat ze široké nabídky. Drahé hotely bývají na velmi dobré úrovni, ale i v hotýlcích střední třídy lze bydlet pohodlně. Ceny se samozřejmě pohybují v jiných úrovních než u nás, Izrael patří ve všech ohledech k dražším zemím.

Lze také využívat poměrně levné ubytovny, se kterými se však setkáte jen ve velkých městech - většinou jen v Jeruzalémě a Tel Avivu. Jejich ceny bývají příznivé i pro české turisty. Některé z těchto hotýlků či hostelů se zaměřují převážně na mladé cestovatele, ubytování nabízejí na poměrně slušné úrovni a ceny se přitom pohybují od 30–40 NIS na osobu a noc. Stejně jako v ostatních teplých krajích, i zde se občas nabízí možnost přenocovat na střeše ubytovny, což je příjemný a netradiční zážitek. Platí se ještě méně a pokud jste v hostelu jen přes večer a noc, pak tato varianta nemá větší nevýhodu. Obvykle bývá obsluha ochotná vám uložit batoh přes den na vrátnici a běžně se půjčují na noc deky či matrace.

Většina hotelů (i těch levných) má vlastní webové stránky, a tedy i možnost rezervace po internetu. Uvedené ceny se však liší od těch, které usmlouváte přímo na vrátnici s batohem na zádech. Doporučujeme tedy předem pouze zavolat a ověřit, zda mají volné pokoje, a cenu dohodnout na místě. V letní sezoně bývá ovšem rezervace vzhledem ke zvýšené poptávce nezbytná.

Samostatnou kapitolu tvoří kempy. Po Izraeli je naprosté minimum podobných zařízení, která známe od nás. S těmi typickými se setkáte například u Tiberiadského jezera na severu nebo u řeky Jordán. Spatříte zde stany, karavany a grily, ale v Izraeli to není právě typický způsob ubytování. Pravděpodobně vám taková tábořiště budou připadat špinavá a zbytečně drahá. Mnohem častěji spatříte u silnic v lesících neoficiální tábořiště, nejčastěji jen nějaké ohniště a jeden nebo dva stany. Nepořádek bude pravděpodobně stejný, ale táboří se zde zadarmo a není to zakázané. Pro občasné přespání na cestě to stačí, ale pro delší pobyt kempy v Izraeli vhodné nejsou.

Podle místního zákona je dovoleno spát všude, kde to není výslovně zakázáno (v těchto případech nechybí nápis v angličtině). Pokud se tedy rozhodnete spát venku, většinou tomu nic nebrání. Není to ani nebezpečné, se štíry a hady se můžete setkat jen v jižních pouštích a i tam jen výjimečně. Kriminalita v zemi je nízká a ani v tomto směru nehrozí větší riziko. Jen se občas může stát, že vás probudí náhodná policejní hlídka, ale ta se vždy chová přátelsky a pouze zajišťuje bezpečnost daného místa, tedy i vaši.

Jídlo a pití

Cenové rozpětí možností stravování je skutečně velké. Můžete zvolit klasické restaurace, na které narazíte prakticky všude; je však třeba počítat zhruba s cenami třikrát vyššími než v obyčejných restauracích u nás. Pokud bydlíte v hotelu, bude o jídlo postaráno alespoň z části, což vám usnadní situaci. Pro turisty může být jídlo koupené na ulici lákavým zážitkem a dobrou volbou, ovšem není to asi trvalé řešení. Pokud si však tento typstravování oblíbíte, zakusíte orientální způsob shodný pro všechny blízkovýchodní země. Ostatně nemusí se jednat přímo o pouliční prodej, neboť zde fungují i stánky s vlastním posezením. Všude narazíte na kebab, který bývá označován spíše jako šawarma a bývá velmi dobrý a levný. Stejně často se setkáte s falafelem, což jsou jakési malé kapustové karbanátky, stejně jako šawarma servírované v pitě, arabském nekvašeném chlebu. Spolu se saláty, zálivkami a nezbytným chumusem (cizrnovou pomazánkou) uvnitř mohou být skutečnou pochoutkou. Můžete se setkat s vyššími cenami v turistických oblastech i nižšími zejména v městech s převahou arabského obyvatelstva. U dálnic a v turistických centrech samozřejmě spatříte i pizzerie a provozovny McDonald’s, takže i milovníci tohoto stravování si přijdou na své.

Spropitné funguje stejně jako ve většině ostatních zemí – není povinné, ale očekává se, a to ve výši do 10% ceny. V hotelech je zvykem nechat na stolku 1 – 1,5 USD. 

Bary a diskotéky naleznete v Tel Avivu, Jeruzalémě, Eilatu či Tiberiadě a v centrech turistického ruchu. Naopak na ně téměř nenarazíte na místech důležitých pro věřící. Patří sem třeba stará část Jeruzaléma, Safed, Meron a další historická místa. Mějte na paměti, že v Izraeli sice koexistuje světská i náboženská realita, ale obě mají pevně vyhrazený prostor a svá pravidla. Jejich neznalost může přivodit marné hledání zábavy o šabatu (tzn. také v pátek večer) a podobné přehmaty. 

 

Židovské svátky a tradice

Tradice a svátky tvoří významnou část židovské kultury, a to již od biblických dob. Vycházejí ze Zákona a později byly přesně definovány rabínskou praxí. Místní tradice a zvyky se návštěvníků země příliš netýkají, pokud je oni sami nebudou chtít zkoumat. Neplatí to však pro svátky, které jsou závazné pro celou zemi a mají dopad i na turistický ruch. Pochopitelně je nebudete nuceni slavit, ale veškeré dění se točí kolem nich a nějakým způsobem se to dotkne i vás.

Některé ze židovských svátků mají pevné datování podle židovského kalendáře a jiné jsou pohyblivé, závislé na měsíčních úplňcích. Vzájemně se od sebe dost liší, ale všechny mají shodně připomínat důležité okamžiky historie národa a náboženské dědictví jeho kultury. V průběhu jejich konání jsou cizinci většinou vítáni, i když se jich většina pravidel a zvyklostí netýká. Některé zákazy však platí pro všechny a je dobré je respektovat jako výraz úcty k bohaté a krásné tradici. Vyjmenujme nyní alespoň některé z významných svátků:

Chanuka (25. Kislev, v prosinci) neboli „Zasvěcení“ je osmidenní svátek. Původně připomínal vítězství makabejských povstalců nad Římany, jež skončilo znovudobytím Jeruzaléma, vysvěcením Chrámu a opětovným vznikem samostatného židovského státu. S těmito událostmi se pojí příběh o nalezení jediného džbánku rituálně čistého oleje, potřebného pro chrámový svícen. Božím zásahem vystačilo malé množství oleje celých osm dnů, potřebných pro výrobu oleje nového. Pro svátek je proto charakteristické postupné zapalování osmiramenného (chanukového) svícnu.

Purim (14. Adar, únor/březen) je připomínkou záchrany Židů v perské říši před záhubou. Události popisuje biblická kniha Ester, která je také liturgickou četbou pro tento svátek.

Roš ha-šana (1. a 2. Tišri, září/říjen) neboli „Hlava roku“ je vlastně Novým rokem. Říká se mu také „Den soudu“. Podle rabínské tradice jím začíná období, v němž Hospodin rozhoduje o osudu každé lidské bytosti, neboť právě v tento den Hospodin stvořil svět.

Jom Kipur (10. Tišri, září/říjen) neboli „Den smíření“. Připadá na poslední z deseti dnů pokání začínajících Novým rokem (hebrejsky Roš ha-šana). Je dnem přísného půstu a především vyznání hříchů. Lidé by zejména v tento den měli vyhledat ty, kterým dluží omluvu či odpuštění. I v moderní době má tento svátek velmi silný a emotivní náboženský ráz. Je vhodné jej respektovat, nefotografovat a nerušit tyto velmi posvátné okamžiky. Jom Kipur končí modlitbou, při níž se troubí na beraní roh, tzv. šofar.

Sukot (15. Tišri, září/říjen), „Svátek stánků“. Původně měl odlišný charakter, neboť jím končil v Izraeli zemědělský rok. Proto se mu dodnes říká také Svátek sklizně. Během něj přinášeli Židé obětiny do jeruzalémského Chrámu. Později se však stal především připomínkou putování Židů po poušti a přebývání v provizorních obydlích (suka); proto je pro tento svátek typické pobývání v provizorních chýších, které spatříte po celé zemi. V průběhu svátku jsou cizinci vítáni, neboť tradice přímo přikazuje zvát cizince a hostit je.

Šavu'ot neboli „Týdny“ je svátek slavený po uplynutí sedmi týdnů od druhé noci svátku pesach (židovské Velikonoce). V minulosti byl především zemědělskou oslavou, během níž přinášeli Židé do Chrámu oběti prvotin ze sklizně. Proto se i on nazývá Svátkem sklizně; vIzraeli se totiž některé plodiny sklízejí dvakrát do roka. Dnes je však především připomínkou darování Tóry Mojžíši na hoře Sinaj; stalo se tak 49 dní po Velikonocích.

Pesach (15. Nisan) - připomínka odchodu Židů z Egypta (židovské Velikonoce). Začíná domácím obřadem seder, při kterém se jedí macesy. V synagoze se předčítá biblický textPíseň písní, chápaný jako výraz Boží lásky k Izraeli.

Je dobré vědět, že o šabatu (tedy období od pátečního do sobotního večera) mají Židé podle tradice zakázánu celou řadu věcí, a zejména některé druhy práce. Není třeba zabývat se podrobným výčtem, ale v praxi šabat znamená zavření většiny obchodů, restaurací, zastavení veřejné dopravy a mnoho dalších omezení. Samozřejmě, že se zákazy všemožně obcházejí, ale na naše měřítka je míra jejich porušování velmi malá. Výjimkou jsou větší hotely a turistická centra, kde se režim téměř nemění. Rovněž se zde celkem běžně porušují náboženské příkazy a zákazy týkající se přípravy jídel, zejména společné podávání masa a mléčných výrobků. Toto však neplatí v běžné realitě; kromě velkých turistických center se s porušováním těchto tradičních pravidel téměř nesetkáte

 

Moderní dějiny

1860 Vzniká první osada židovských přistěhovalců v Jeruzalémě. Nese jméno Miškenot Ša'ananim.
1882-1903 Období prvního přílivu imigrantů do Palestiny (aliya), zejména z Ruska.
1897 Koná se první sionistický kongres, který do Basileje svolal Theodor Herzl. 
1909 Založen první kibuc, zemědělská židovská osada, nazvaná Degania. Vzniklo také první novodobé židovské město v Palestině - Tel Aviv. 
1917 Končí čtyřsetleté období nadvlády Turků a země se ocitá pod správou Velké Británie. Britský ministr zahraničí Balfour naznačí představu nového židovského státu.
1920 Vznikají významné židovské organizace Histadrut (federace židovských dělníků) a Hagana (židovská obranná organizace).
1922 Británie získává od Společnosti národů oficiální mandát nad Palestinou.
1936-39 Vypukají první protižidovské nepokoje ze strany Arabů.
1939 Británie vydává výrazná imigrační omezení pro území Palestiny (tzv. British White Paper).
1939-45 Druhá světová válka; holocaust.
1947 Spojené národy připouštějí možnost existence oddělených židovských a arabských území ve Svaté zemi. 
1948 Vzniká Stát Izrael (14. 5.). Následuje vpád pěti arabských armád, jsou však brzy poraženy. Hovoříme o válce za nezávislost (květen 1948–červenec 1949).
1949 Mírová dohoda mezi Izraelem, Egyptem, Jordánskem, Sýrií a Libanonem. Jeruzalém je rozdělen na části pod izraelskou a jordánskou správou. 
1967 Šestidenní válka se spojenými arabskými armádami; Izrael vítězí a Jeruzalém je opět sjednocen.
1968-70 Egypt zahajuje další boje proti Izraeli, i tentokrát neúspěšně.
1973 Jomkipurská válka
1978 Campdavidské dohody o všeobecném míru na Blízkém Východě a naznačení možnosti palestinské samosprávy.
1979 Podepsána mírová dohoda s Egyptem.
1981 Izraelské vzdušné síly ničí irácký jaderný reaktor těsně před spuštěním. Eskalace napětí mezi Židy a Araby.
1987 Propuká první intifáda – masové nepokoje Arabů proti Židům. 
1994 Zavedení palestinské samosprávy v pásmech Gazy a Jericha. 
Podepsána mírová dohoda s Jordánskem. Palestinský vůdce Jásir Arafat dostává Nobelovu cenu za mír. 
1995 Rozšířená palestinská samospráva je zavedena také v oblasti západního břehu Jordánu.
1996 Nová eskalace napětí mezi Židy a Araby, série teroristických akcí hnutí Hizballáh.
2000 Propuká druhá intifáda (tzv. intifáda Al-Aqsa). Ariel Šaron vstupuje na posvátná muslimská území na znamení izraelské převahy. 
2001 Ariel Šaron je zvolen novým izraelským premiérem.
2001-2004 Období vyrůstajících střetů obou národů. Smrt Jásira Arafata - 11. listopadu 2004. 

2005 První palestinské volby (9. ledna). Prezidentem zvolen Mahmúd Abbás. Příslib obratu situace k mírovým řešením, probíhá proces odsunu židovských osadníků z území přiznaných Arabům a zároveň stavba zdi oddělující konfliktní místa. 
2006 V palestiských volbách zvítězila strana Hamás, kterou Izrael vnímá jako příčinu většiny nesvárů a bezpečnostních rizik.

 

UNESCO:

Masada

Old City of Acre

White City of Tel-Aviv -- the Modern Movement

Biblical Tels - Megiddo, Hazor, Beer Sheba

Incense Route - Desert Cities in the Negev

Bahá’i Holy Places in Haifa and the Western Galilee

Sites of Human Evolution at Mount Carmel: The Nahal Me’arot / Wadi el-Mughara Caves

 

 

 

Kdy jít

Izrael a palestinská území jsou přístupné pro všechna roční období, ale existuje několik faktorů, které je třeba při plánování vaší cesty. Počasí-moudrý, nejlepší doba k návštěvě je na jaře (duben a květen) nebo na podzim (září a říjen), kdy teploty jsou mírné ve většině oblastí. Listopadu a března jsou také příjemné, ale vidím nějaký déšť, zejména v pobřežních oblastech a na severu. Zvažte regionálních teploty, zatímco jih je stále příjemné v listopadu, bude Golan je chladno a vlhko.

Winter (v polovině listopadu do poloviny března) může být překvapivě chladný, s těžkým deštěm podél pobřeží a mrazu v vysočinách. Mt Hermon na Golanských dostane dostatek sněhu lyžovat na, a dokonce i Jeruzalém je vidět občas sněhové závany. Ledna teploty v Jeruzalémě jsou 6 ° C až 11 ° C, zatímco současně v Eilatu to je 10 ° C až 21 ° C. Během těchto měsíců Low Season ceny přednost.

Letní teploty na dalekém jihu, jsou extrémní. Eilat uvidíte maxima zálivka 40 ° C, ale to je suché teplo. Počasí může být ještě více represivní v Tel Avivu , kde vlhkost vás pot stál ve stínu. To je ten správný čas k návštěvě Jeruzaléma nebo jiné Highland oblastech, které jsou méně ovlivněny pobřežní vlhkosti. Léto je také sezóna pro turisty, ubytování, všechny ceny jsou na nejvyšší úrovni, a to může být někdy obtížné získat ubytování.

Pokud je to možné, vyhnout se návštěvě Izraele během židovských náboženských svátků, kdy je omezen podniky zavřít, veřejná doprava a ubytování cen dvojité nebo trojnásobné. Pokud se vám stalo, že v Izraeli nebo na palestinských územích během období prázdnin, jen jezdit ven a užít si oslavy.

Read more: http://www.lonelyplanet.com/israel-and-the-palestinian-territories/weather#ixzz2CtWDK1lX

 

Beduíni: z celkového počtu 140 000 jich žije 80 000 v oficiálních vesicích které pro ně vybudoval stát, 15 000 stále kočuje  a zbytek žije ve 46 ilegálních vesnicích. 

 

POZOR !!!! Zpoplatněná silnice č.6

 

Cesta do Israele byla moc a moc zajimava, ale na muj vkus, vsude byla spousta zbrani. Kazdy skolni vylet mel ochranku minimalne s puskou. Jakykoliv vstup do kramu, baru, diskoteky,atd. je vzdy doprovazen hledanim zbrani a vybusnin. Take ta mista spojena s krestanstvim, jak to popsat civilisovane .......... nic neni puvodni, ty nektere nejstarsi pamatky jsou vlastne vsechna postavena krizaky. 

 

                   Z hlediska zidovske historie ....... to co se da videt dneska bylo VSE postaveno Herodem Velikym. Pripada me, ze on byl asi takovym Karlem IV pro Zidy i kdyz on byl vlastne jen, co se v anglictine nazyva Client-King, Spravoval to uzemi pro Rimskou Risi a asi to delal dobre, protoze toho postavil opravdu mnoho !!!! Po nem tam byl klid asi 1950 let .......... Po 1. a 2. Zidovskem povstani se Rimane nastvali a vyhnali Zidy a do prazdne zeme prislo nove obyvatelstvo. 

                 Nicmene i mnoho veci bylo positivnich ............ kazdy den slunecko svitilo na plne PECKY !!!!!! Okoli Genezaretskeho Jezera je kouzelne a s nim spojene i ta tri mista spojena s Kristem a apostoli(je to take asi i tim ze nejsou obhospodarovana Araby), ale vetsinou Frantiskany(vetsinou Italove a Spanele) a Benediktyny (Nemecka vetev). Prameny Jordanu jsou kouzelne ............. jeden z hlavnich pramenu vyrazi pod takovou dominantni skalou (Banis NP) a behem 100 metru vznika slusna ricka. Vubec Jordan nad Genezaretskym Jezerem je velice romanticky .............. projel jsem si ho podel polnich cest, potom jsem jel v jeho celem povodi az k Mrtvemu Mori. Videl jsem Massadu a Ein Gedy NP, samo jsem se vykoupal i v tomto mori a potom az k Rudemu Mori, ktere bylo teple a uzasne ciste ................... zpatky pres Negev do Jerusalema .............. a posledni den jsem doslova utekl z Jeruzalema, me ty arabsti obchodnici ve Starem Meste, opravdu lezli na nervy a asi i to, ze jsem nemohl vstoupit do Dome the Rock a ani do mesity na Temple Mount. Jedinnym hezkym zazitkem bylo se projit tzv. Tunelem podel Zapadni Zdi ............. moc zajimave!!!! 

 

Pripadal jsem si tam asi tak jako, kdyz Nemci jezdili za Zeleznou Oponu. Tech restrikci je tam opravdu mnoho .............jen prijezdove ci odjezdove interview(prosel jsem tremi), pripomina vyslech na StB .... 

jedinna dve mista ziji takovych podobnym zivotni stylem jako nekde v Zapadnich demokraciich. Jedno je Tel Aviv, ktere pripomina takove San Diego ci Miami, nevidis tam mnoho zbrani, stop zadneho vojaka jsem tam na ulici vlastne nevidel. Ovsem spal jsem zase v HI a tam jsem vydel hned skupinu mladeho namornictva a ti si samo nesli hned na snidani ty jejich hracicky !!!!! Po tydnu jsem spal na stejnem miste a bylo to presne 24 hodin po tom poslednim pumovem atentatu ....... spal jsem v oblasti, kde zije spousta studentu a je tam take universita a celou noc se z okna ktere bylo vzdalene asi 1/2 km neska velice hlucna muzika ...... parilo se tam, ci nekdo se vyrovnaval s tou vcerejsi situaci, ze nejakej vul zabil na diskotece 5 lidi !!!!! Take jsem tam v Tel Avivu ovsem nevidel zadneho Ultra-Ordodoxniho Blazinka. Naopak v Jerusaleme me naopak prekvapil jejich veliky pocet .... nejmene tretina populace. 

Druhe normalni misto je Eilat, toto misto diky dlouhe ceste pousti je totalne isolovane a je tam take asi sousta turistu a tudiz vznika naprosto jina mentalita. Zbytek Istaele ma to co se zde nazyva "Fortress Mentality", jsou k tomu jiste vazne duvody, ale proti zlu se porad neda bojovat jen zbranemi. 

Vis s tech krestansko-zidovskych pamatek v Jerusaleme jaksi nevyzaruje zadne DOBRO. Judaismus musi byt jedno z mala civilisovanych nabozenstvi, ktere dovoli vojakum si vzit do Synagogy ci i k Western Wall Sub-machine gun, ty si tam vsak nemuzes vzit ani kudlu rybicku!!!! 

 

Jak uz jsem se zminil je to docela i mozna, ze vetsina krestanskych mist je obhodospodarovana Araby a ja jim moc neverim, ze jsou krestane. Maji z toho nejaky ten business a ty ti reknou cokoliv aby z tebe nejakej ten shekel ztahly. Kseftu je tam, ale promalo .......... cizinci tam ted nejezdi a asi i tim se zvysila agresivita arabskych obchodniku. Na jejich podnikani nic etickeho neni a mohl bych ti povidat PRIBEHY co na tebe vse zkousi. Tohle byla natolik opravdu hnusna zkusenost, ze dneska dal psat nebudu !!!!!! 

Ale asi bych mel ............ zbytek cesty byl hezky, vse tam bylo rozkvetle od mandli az po ty hohate zelene strane v Severnim Israeli kolem Jezera Genezaretskeho ci v kolem Horniho a Stredniho toku reky Jordanu. Slunicko do toho pralo na plne pecky a clovek se rad nekam schoval do stinu ci do klimatizovaneho auta. Ta tri mista spojena se zacatkem krestanstvi ........... Church of the Beattitudes, Church of Multiplication of the Loaves & Fishes a nakonec i kostelik St.Peter's Primacy(where Peter was called to Service) s prilehhou byvalou vesnickou, kde zili puvodne nejmene 3 z 12 apostolu. Cesky se tomu myslim rikalo Kana Galilejska, ted to ale znam pod nazvem Capernaum. Vsechna tato uvedena mista byla citlive upravena, kde se clovek muze i zklidnit, pokud ovsem na to ma cas a chut. Nikde nebyla ta prehrsle obchodniku a nakonec tam nebylo i mnoho turistu. Take to ovsem asi byde tim, ze tri z techto mist jsou obhospodarovana italskymi Frantiskany(jedno jejich zenskou vetvi) a asi ten nejkrasnejsi opravdu historicky kostel nemeckymi Benediktyny. 

Potom jsem jej na jih navstivil jedno z prvnich mest na Svete Hazor, projel po polni ceste horni tok Jordanu (parada) a potom uz jenom na Jih. Krizacky hrad Belvoir, postaveny na dominantnim kopci nedaleko od Hory Tabor. Pekny rozhled na velikou cast udoli Jordanu. Navstivil jsem nejzachovalejsi Rimsko-Byzantske mesto v Istaeli. Jmenuje se Beth She'an moc a moc hezke navic v miste, ktere je obyvane od Cananite po Izraelite period. Potom vegetace zacala ubyvat a projel jsem kolem Jericha(tam clovek vubec nemohl jet a take do Hebronu)a to uz je clovek na zacatku Mrtveho More. 

 

Je teoreticky 70 km dlouhe, ale fakticky konci asi 20 km na jih od Massady. V celem tom useku jen 4 mista, kde se clovek muze koupat. Dve jsou komercni(prvni je ex-army base --- ugly) a dve jsou verejna ............ v Ein Gedy pristup k mori je jen asi 150 m siroky, to druhe je v takovem stredisku a to pripomina podobne plaze kdekoliv na svete). 

Samo jsem vystoupil na Massadu, jednou pesky brzo rano v pet hodin a potom jsem tam vyjel lanovkou pozdeji po snidani. Krasny rozhled po tom miste ktere je 416 m pod hladinou more, mam pocit ze kdyby se tam nejakym zpusobem prevalilo Stredozemni more, tak si myslim ze i ta Massada by byla pod vodou (typuji ze ten kopec je 400-500 m vysoky). Tato pevnost byla postavena Herodem Velikym a potom proslavena behem 1.Zidovske Valky dvou letou obranou vzbourencu, ktera skoncila hromadnou sebevrazdou. Dodneska pry prisaha Izraelske Armady obsahuje slova, "Jiz Nikdy Massada". 

Sel jsem si vyslapnout do Ein Gedy NP, jiste hezke, ale uzasne malinke ............ ale jaksi voda a vodopad v pousti vytvari jine kontrasty, nez treba vodopady v Rockies. Potom uz do Eilatu, kde si clovek pripada jako v jine zemi ........... nebo presneji napsano jako v Normalni Zemi !!! Potom jsem prejel pres stred Negevske Pouste, kde byl jeden NP Mitzpe Ramon, pry krater .... ja to tam sice nevidel, ale ta poust je tam nadherne barevna. Pokracoval jsem tim stredem Negev(u) a umyslne jsem nesel do Oasy zalozene prvnim presidentem Israele(je tam i pohrben), nevim zda by byl pysny na to, jaky militarizovany stat vlastne tehdy zalozil ........., ktery je ve valce od sameho zacatku se vsemi sousedy a tedka i s vlastnimi obyvateli, kteri tam zily po staleti. 

Vubec se me zda, ze ta cela situace je neresitelna a navic Arabove sice velice chudi, maji velike rodiny a tudiz je to jen otazka casu.Jel jsem takovym hroznym obchvatem kolem Hebronu, kde samozrejme Arabove nici ukazatele a tak jsem tam dvakrat zaboudil do palestinskych vesnic a tak do nejakych israelskych osad. Ve obou pripadech jsem se ptal na cestu a nikdo me nepomohl ....... reknu ti, ze v noci bych tam nechtel byt !!!! Nakonec jsem se postal do dalsi pevnosti postavene Herodem Velikym ............Herodition, zajimava pevnost s jeste zajimavejsim podzemim puvodne urceny ke sberu vody. Opravdu masivni podzemi, ted jsem se i dozvedel, ze je to jedno ze tri mist, kde mohl byt popraven Jan Krtitel. Paradoxne kdyz se clovek rozhledne z toho vrcholu tak vidi Betlem, Jerusalem a take Mrtve More ....... jak je ta zeme malicka a jak ma malo urodne pudy. 

Odtamtud jsem jel smerem na Jerusalem a zase jsem zabloudil, diky znicenym ukazatelum ........... potom jsem konecne nasel ten hlavni obchvat Hebronu a Betlema(Israelci tam nesmi) a vsiml jsem si, ze tentokrat ukazetele mely zase presprejovany nazev Jerusalema v arabstine. Vjezd do mesta s obligatnim Check Point ....... poprve jsem vjel autem do Stareho Mesta, coz je zazitek, nebot vetsina mesta se da projet jen takovymi trakturky. Chtel jsem si jen tak udelat Training Run na zitrek, jelikoz byl Sabbat, tak spousta ulic byla uzavrena nasel jsem tedy ubytovani a druhy den brzo rano jsem vyrazil na Temple Mount(byl to uz po treti, arabove take nevychazeji navstevnikum vstric)Dostal jsem se nakonec tam, ale do Dome of the Rock te stejne nepusti a Al Aksa mesita byla nepristupna. Vsude samy istraelsky policajt, jako by to ani nebylo Bozi misto pro tri svetova monoteisticka nabozenstvi. Udelal jsem par snimku venku a celkem nastvany jsem si rikal, ze tedy pujdu do Rockeffelerova Musea. Tam se samo nedalo zaparkovat auto a je to takova cast mesta, kde chodi sami arabove a jelikoz kazda strana uziva jine SPZky tak jsem to auto nechtel nechat na ulici. 

Mel jsem toho plne kecky a chtel jsem klid a rozhodl jsem se jet do Cesarei ......... nerekl bych ze je to vice nez 70-80 km z Jerusalema. Sedel jsem tam vedle Aquaducku stareho pres 2000 let pozoroval skolni vylety, pary a takovy ten normalni zivot na brehu Stredozemniho More. Cekal jsem na zapad slunce a na konec me dovolene. Sel jsem se potom jeste projit v tom historickem NP, bylo to umele postavene mesto s umelym pristavem na brehu more a opet postavene za Heroda Velikeho. Potom se to na chvilku dostalo z tech pisecnych dun za krizaky, kde Ludvik IX postavil novou pevnost. 

V predminulem stoleti Turci z toho chteli udelat rybarskou vesnici a pritahli sve souverce z Bosny a Hercegoviny. Take tento projekt neuspel a zase to vse zavaly pisecne duny ............ v sedesatych letech se vse zacalo vykopavat a tedka je to jedna z nejdulezitejsich pamatek v Istaeli. 

Odevzdani auta ............. zase vyslechy na letisti koho jsem videl(chtel jsem mu rici skoro zadne turisty), zda neco nevezu pro nekoho, proc cestuji sam, proc jsem jel posledni den tak daleko z Jerusalema az do Ceasreii. Potom me vsechny zavazadla prorengenovali zatim nejvetsim pristrojem jaky jsem kde videl ............ asi tak 3x delsi a ve prostred nejmene 2x vyssi ......... potom to stejne vsem slo na stul a vse se prohlizelo rucne, vcetne kazde stranky meho cestovniho pruvodce, zajimave ze DaVinci Code, ktery jsem mel u kamer jim unikl. 

Tot vse, dlouhe cekani na odlet, prochazky po uplne novem terminalu, ve kterem jsem si pripadal uplne stejne jako na tom prazskem v roce 1998 ci 99 ........... take tam nebyl zadny provoz. 

 

Tiberias (Tverya) je synonymem pro dovolenou v Izraeli. Zde je možné využít celou řadu aktivit ve městě, které nabízí skvělé příležitosti pro mix relaxaci s přírodou, historie s moderními atrakcemi, klidný klidu s aktivním provozování vodních sportů, a poutních míst s jedinečnými turistických atrakcí. Nachází se na břehu jezera Kineret , Tiberias je izraelská nejmenší město na 200 metrů pod hladinou moře, a láká tisíce turistů a cestovatelů. Návštěvníci objevit živé turistické město, které nabízí celou řadu atrakcí a aktivit pro každý věk. Město má 30 hotelů včetně luxusních hotelů podél postel a snídaně a mládežnických ubytoven. Většina hotelů se nachází na pláži a nabízejí rekreantů skutečným zážitkem. Expanzivní trávníky, vodní park pro celou rodinu, restaurací a barů, a extrémní vodní sporty jsou jen vzorkování hostů nabídky. K dispozici je také celá řada hotelů ve městě Tiberias Staré město u jezera a přístavu. Marina nabízí projížďky lodí po jezeře Kineret, stejně jako příjemné západy slunce. Romantická promenáda se rozléhá podél jezera v blízkosti přístavu, včetně mnoha kaváren a restaurací, které se specializují na sladkovodní ryby přímo z jezera. Ze Starého města a promenády, centrální promenádě se táhne až do centra města. Jedná se o živé obchodní centrum hemží různými restauracemi, kavárnami, přetékající hospod, cukráren a obchodů se suvenýry. V létě je tato oblast zvláště přeplněné a bazary jsou doprovázeny soudobé hudby. V blízkosti promenády, barevné koňské povozy nabízí návštěvníkům trochu jinou prohlídku města. Na druhé straně promenádě je známý rybí trh Tiberias. Rybářský průmysl je velmi rozvinutá a desítky rybářských lodí míří do jezera každé ráno, vrátil plný čerstvých ryb k prodeji na místním trhu. V blízkosti trhu je oblíbený falafel komplex, který přitahuje tisíce hladových návštěvníků, kteří hledají horké, čerstvé, chutné sousta. Majitelé Falafel stánek bude ochotně nabídne chuťové testy v naději, že si vyberete své zboží na oběd. Naproti falafel stojí je velký obecní sál, v němž akce, oslavy a koncerty jsou otevřeny pro veřejnost. Tiberias nabízí Dona Gracia muzeum, které vypráví příběh Gracia Nasi, který používá její značné bohatství zachránit mnoho židovských uprchlíků ze španělské inkvizice a vybudovat židovské město Tiberias.Zámek je muzeum, rozdělena do haly, které vyprávějí svůj příběh a to na období do bohaté vizuální, scenérie a zvuky renesance, které nabízejí královský zážitek.Jižně od starého města je Národní park Hamat Tiberias , který zahrnuje sedmnáct horké prameny, jejichž 60 stupňů Celsia vody jsou naplněny cca 100 minerálů s unikátními terapeutickými vlastnostmi, které lze nalézt pouze zde. Léčivé schopnosti lokality jsou známy již 2000 let a lázně přilákaly lidi od nepaměti.Vody z pramenů krmit proslulý Tiberias Springs lázně. Lázně nabízejí několik termo-minerální bazény, luxusní péče o tělo a jedinečné zdravotní ošetření, stejně jako klidnou atmosféru a krásný výhled na jezero Kineret. Kineret přitahuje lidi po tisíce let, nabízí jak zdroj vody a obživy. Historie zaujala i oblast Kineret a Tiberias sám důležité jak pro křesťany a židy. Herodes Antipas založil město v roce 17-22 nl, jmenovat to po svém patronovi, římského císaře Tiberia. Ve druhé prostřednictvím desátého století, Tiberias byl největší židovské město v Galileji , politické a náboženské hub židovského národa, stejně jako centrum židovského duchovního kreativity. Několik let po svém vzniku, kolem 30 nl Ježíš Kristus pohyboval jeho Základem činnosti na severním břehu jezera Kineret, kde několik známých zázraky se konal včetně chůze na vodách jezera. Jak křesťanství uchopil, mnoho kostelů bylo postaveno ve městě Tiberias a jeho okolí. Tiberias byl nepřetržitě obydlená a různé budovy a ruiny z různých období jsou dobře zachovalé. Ve Starém Městě, postavený během křížových výprav a Osmanské říše, počet prvních míst jsou viditelné, včetně DAHER El-Amar v 18. století tvrz, židovské rituální lázně, v černých čedičových zbytky městských hradeb, a kostel sv . Peter . Dnešní kostel byl postaven na troskách kostela Crusader, která měla jednu loď a úzká okna podobný okének zástupce trupu převrácené lodi. Moderní kostel se soustředí na umělecké dílo symbolizující čtyři evangelia pod nápisem Ježíšových slov k Petrovi: "Buď pastýřem stáda svého." Z barevného skla líčit ryb a svaté postavy, zatímco zadní nádvoří domy kopie sochy Petra přinesl do . Tiberias z Říma v roce 1833 . Mnohé kostely byly postaveny za hradbami Starého města Koncerty se občas konají ve skromném čedičového církve Skotska, založené Dr. David Watt Torrance - také zakladatel Tiberias první nemocnici, nebo v jeho svěží zahrady na břehu. Across, jak je Scots Hotel, slouží křesťanské poutníky, kteří sem přijíždějí. Na jižním konci promenády je řecký ortodoxní kostel a klášter, včetně tří modliteben a zdi náboženských ikon. okolí Montáž Berenice nabízí nejen nádherný výhled, ale působivé zříceniny Anchor církve - pojmenovaný pro těžké kotvy našel ve středu na kamenném oltáři Neméně slavný je. Hora Blahoslavenství , kde Ježíš vydal Kázání na hoře. Zde Ježíš jmenoval jeho dvanáct apoštolů. Severně od Tiberias, v blízkosti jezera Kineret, je YMCA zařízení, včetně malého kostela s panoramatickým výhledem na jezero Kineret. YMCA nabízí okouzlující soukromou pláž a pokoje. Jižně od Tiberias je Yardenit , místo tradičně uznávány křesťanství jako místo, Ježíš byl pokřtěn. Místo přitahuje tisíce věřících, kteří se ponořit do vody. Kromě křesťanských svatých míst, Tiberias je posetý pohřebišť židovských mudrců, což je jeden z posvátných měst Izraele. Poutníci se hrnou do hrobky rabína Akiva , rabi Yochanan Ben-Zakai, rabi Meir Baal HaNess a hrobky velkého filozofa a šalvěje Maimonides . Mnozí přicházejí k hrobu, aby se modlili za živobytí, partnera a dokonce i plodnost. Tiberias je atraktivní celého roku, s přírodní krásy, pastorační pláží a mnoha aktivit ve městě a jeho okolí.

 

Caesarea

 

Na severu Izraele se nachází původně starověké město Caesarea, které nechal v letech 29. - 22. před Kristem vybudovat král Herodes Veliký. V současnosti je historickou perlou a jednou z nejvýznamnějších archeologických lokalit v zemi. Ukrývá množství zachovalých památek, ale také moderní umění a stalo se tak velkým turistickým lákadlem.

Caesarea ležící asi 30 kilometrů jižně od města Haifa byla vystavěna Herodem na počest římského císaře Augusta Caesara, po němž byla také pojmenována. Vyrostla na místě starověkého fénického přístavu a na dlouhých 600 let se stala hlavním městem římské provincie Judea. Byla také důležitým biblickým místem, apoštol Petr zde nechal pokřtít prvního pohana. Nádheru města vyzdvihuje Josephus Flavius ve své oslavné knize „Válka židovská“. Mnozí badatelé brali jeho knihu a názory za nadsazené, ale poté, co byly provedeny rozsáhlé archeologické práce, jim nezbývalo nic jiného, než se spisovatelem souhlasit.

 

 Caesarea nebo také Kejsarja zažívala prosperitu až do roku 614. Slávu však vystřídalq neodvratný úpadek na konci 7. století, kdy vstoupila do bouřlivější éry. Město bylo dobyto Araby a ztratilo svůj význam. Následně se zde usadili křižáci, kteří zde nechali vybudovat novou pevnost, přístav i katedrálu.  Na počátku 12. století se tak Caesarea znovu dostala na vrchol. Byla důležitým městem sloužícím jako přístav. Před koncem 13. století byla Caesarea definitivně zničena mamlúky pod vedením vojevůdce Bajbarse a postupně ji pohřbil písek. Zbyla z ní jen nevelká a bezvýznamná arabská vesnička.

 

Teprve ve 40. letech 20. století byl rozpoznán význam zdejších rozvalin a započalo se s rozsáhlými obnovovacími pracemi. V současnosti se Caesarea řadí k nejcennějším archeologickým oblastem v Izraeli, kde naleznete několik skvěle zachovalých unikátů. Většina památek se nachází v Caesarejském národním parku. Dominantní a nepřehlédnutelnou stavbou je obrovské římské divadlo s kapacitou až 4000 míst k sezení, které má 100 metrů široké jeviště. Amfiteátr v současnosti slouží pro občasné pořádání kulturních akcí pro turisty, hrají se zde muzikály, koncerty nebo tančí balet. O něco dále směrem na západ je k vidění skupinka napůl potopených zdí patřících k Herodovu paláci i sutiny Augustova chrámu. Na břehu je možné si prohlédnout ruiny jednoho z největších hipodromů římské říše.

V blízkosti vnitřního přístavu zdobí pobřeží křižácká citadela, která byla v roce 1250 obehnána hradbami. Celé naleziště je obklopeno ještě mnohem rozsáhlejšími pozůstatky křižáckých městských hradeb. Ty jsou známé jako Herodovy hradby a jsou chráněny příkopem a čtyřmi věžemi. Aby toho nebylo málo, celá tato významná plocha byla ochraňována mohutnými Byzantskými hradbami, jejichž pozůstatky jsou dodnes patrné. Na pobřeží stále odolává zubu času torzo středověkého křižáckého přístavu. Uvnitř těchto ruin se rozkládá jedinečný Podmořský archeologický park (Underwater Archeological Park). Ve čtyřech potápěčských komplexech mají potápěči možnost zkoumat, jaké techniky byly použity pro výstavbu tohoto starobylého přístavu. Mnohé jistě potěší také potopené vraky lodí.

 

Za pozornost ve městě jistě stojí Muzeum moderního jihoamerického umění (Museum of Modern South American Art), které během celého roku hostí spoustu kulturních akcí. Pokud se vydáte z Caesarea směrem na sever, narazíte na římský akvadukt pocházející z období vlády Heroda Velikého. Sloužil jako přivaděč vody z úpatí hory Karmel až do 17 kilometrů vzdálené Caesareje. Jako jediný na světě byl tento akvadukt zdvojen, stalo se tak v době, kdy již nestačil sám zásobovat město vodou. Nedaleko můžete navštívit také Muzeum Caesareje, v němž je k vidění zajímavá sbírka artefaktů nalezených v tomto starověkém římském městě.

Založení novodobého města je datováno do 50. let minulého století. Již před rokem 1948 se však v těchto místech objevilo novověké židovské osídlení. Majitelem rozlehlých pozemků ve městě i jeho okolí byl baron Edmond James de Rotschild, který je však po vzniku Izraele v roce 1948 daroval státu. V té době byla také zřízena nadace Caesarea Edmond Benjamin de Rothschild Foundation, jejímž hlavním cílem bylo připravit komplexní územní rozvoj regionu okolo historické Caesareje.

 

Dnešní moderní Caesarea tak nemá s tou antickou a křižáckou příliš mnoho společného. Vyrostla na pobřežním pásu severovýchodně od starověké Caesareje. Ekonomika je dnes založena na službách a turistickém ruchu, město totiž patří mezi nejnavštěvovanější místa v zemi. Caesarea nabízí nejen kulturní zážitky a poznávání historie, je také přímořským letoviskem se vším, co k tomu patří. Najdete zde krásné písečné pláže se slunečníky a lehátky, spoustu obchůdků, restaurací a ubytovacích zařízení. Milovníci golfu si mohou zahrát na největším 18 jamkovém golfovém hřišti v Izraeli.

 

Město Cézarei bylo založeno samotným Herodem Velikým, krutým králem římské provincie Judea. Bylo to v letech 22 až 10 před naším letopočtem. I díky velkému zakladateli se Cézarei o pár desetiletí stala rezidencí římského prefekta a po zničení města Jeruzalém v roce 70, hlavním městem provincie Judea, což mělo za následek velký rozmach dosud maličké obce. Město se pomalu začalo rozpínat a ve 2. století zde již žilo přes 125 000 obyvatel. V průběhu dalších stovek let se rozvinulo na důležité přístavní město. Zažilo si i křižácké výpravy, o čemž svědčí starověké hradby a jiné pamětihodnosti. Bylo spjato s kulturou, hlavně divadlem, čehož důkazem je starověký přebudovaný Hipodrom. Jednoduše řečeno historickými dokumentacemi života města - památkami se to tu hemží. Snad jednou z nejzajímavějších je vápencový kámen, na kterém je uveden nápis v latině: "Obyvatelům Cézareie Pilát Pontský, prefekt Judský". Tento jedinečný archeologický nález byl objeven teprve nedávno v roce 1961 a jedná se o jediný dochovaný přímý důkaz o přítomnosti Piláta Pontského na území Judeje. Této výrazné historické postavě je podle Bible připisováno odsouzení Ježíše Krista.

Nedá nám nezmínit ještě jednu výraznou a vzácnou památku. Je jí dvojitý akvadukt na Cesareiské pláži, který vedl vodu z pramenů na úpatí hory Karmel až k pobřeží Středozemního moře. Jeho délka dosahovala 10 kilometrů a stavební preciznost tohoto díla později využívaly i křižácké výpravy. Ale pojďme si říci i o současné Cesarei. Dnes je toto město, či spíše městečko moderním přístavním resortem, který navštěvují tisíce turistů z celého světa. Není to jen památkami, ale i nově vybudovanými atrakcemi, za které zmíníme například první podmořské muzeum na světě, kde se nachází 36 zajímavostí rozdělených do 4 tras.

 

 

Zeď nářků – nejposvátnější místo Židů

 

 

V největším izraelském městě Jeruzalémě se nachází mnoho pamětihodností, posvátných míst a symbolů různých náboženství. Jednou z takových památek je i Zeď nářků, nebo Západní zeď, která láká miliony poutníků z celého světa, aby právě u ní vyslovili své modlitby.

 

Asi každý z nás už slyšel o jednom z nejvýraznějších symbolů Izraele - Zdi nářků. Jeden z nejčastějších záběrů na toto posvátné místo je při modlitbách poutníků, kteří svá přání, napsaná na kouscích papíru, vkládají do štěrbin zdi s vírou, že jejich modlitby budou vyslyšeny. Ale my si dnes řekneme něco víc i o historii a zajímavostech této fascinující stavby.

 

Zeď nářků je pozůstatkem západní části vnější hradby, která koncem období druhého jeruzalémského chrámu dodnes obklopovala jedno z nejspornějších měst světa - Chrámovou horu. Na Chrámové hoře se nachází kromě Zdi nářků i Skalní dům a Mešita al-Aksá, proto není divu, že judaismus tuto "horu" považuje za nejposvátnější místo, jakož i islám, pro který je toto místo třetím nejposvátnějším a svůj náboženský význam má i pro mnohá křesťanská společenství. Střet náboženství způsobuje nejen unikát v podobě nejuctívanějšího místa na naší planetě, ale je také důsledkem každodenních konfliktů mezi věřícími v této oblasti. Vraťme se však raději k samotné stavbě. Zeď byla kdysi součástí chrámu, který postavil král Herodes Veliký na základech menšího chrámu. Přestavba resp. výstavba se odehrávala v roce 20 před Kristem. O několik desetiletí později, přesněji v roce 70 našeho letopočtu, byl chrám spolu s městem zničen římským vojskem v První židovské válce a jako jediná nepoškozená část, či spíše pozůstatek chrámu, zůstala Západní zeď. Od těch dob až dodnes sem chodí Židé naříkat nad ztrátou chrámu.

Zeď nářků je vysoká 20 metrů a skládá se z 25 vrstev kamenů. Před zdí je vybudováno kamenné náměstí, které vzniklo zvětšením původního náměstí a z části po válce zničené čtvrti Mugraby v roce 1967. Náměstí funguje jako posvátné místo ("synogoga"), proto je rozděleno na několik částí. Muži i ženy mají vyhrazeny oddělené části zdi, protože judaismus zakazuje společnou modlitbu. Pokud chce věřící vložit svou modlitbu napsanou na kousku papíru do štěrbiny zdi musí splnit podmínky. V případě mužů je povinna přikrývka hlavy a v případě žen zahalení těla. Možná si položíte otázku, proč Židé neusilují o obnovu původního chrámu. Důvody jsou dva, a to, že i po zničení chrámu zůstala na místě Zdi nářků Hospodinova přítomnost (tzv. Šechina), která není vázána na existenci chrámu a druhým důvodem je, že na místě chrámu v současnosti stojí muslimské mešity. Již zmíněný střet náboženství dodává tomuto místu už od nepaměti jiskřivý náboj historie. Původně židovská Chrámová hora byla v roce 638 dobyta muslimy, kteří zde vybudovali dodnes stojící mešity. Ale snad historicky nejznámější se stalo období během a po Šestidenní válce, kdy Zeď nářků přešla opět pod nadvládu Izraele. Bylo to po dvou desetiletích jordánské nadvlády, během níž měli Židé k němu zakázán přístup.

 

 

 

 

 

Na závěr si ještě povíme dvě zajímavosti. Věděli jste, že s rozvojem techniky se také 2000 let stará zeď stala virtuální? Lístečky s modlitbami je totiž možné umisťovat i na dálku. V minulosti se využívalo speciální faxové číslo izraelské pošty, které později nahradila mailová schránka. V současnosti stačí modlitbu zaslat mailem, tu zde vytisknou a studenti náboženské školy ji následně vloží do zdi. Druhou neméně zajímavou věcí je i samotný název zdi. Zatímco v našich zeměpisných šířkách tuto stavbu známe pod názvem Zeď nářků, Židé ji nazývají Západní zeď. Pojmenování Zeď nářků bylo převzato z arabštiny a pod tímto pojmem rozšířeno do západního světa. Pro Židy je však symbolem novodobého státu a naděje, proto jeho označení považují za nešťastné. Každopádně, ať už je to jakkoli, zeď se stala oblíbeným místem turistů, věřících i nevěřících z celého světa. 

 

 

 

Neklidný Hebron

 

Na Západním břehu Jordánu se rozkládá město Hebron, které je se svými 120 tisíci obyvateli jedním z nejhustěji osídlených měst Izraele. Město je pod palestinskou správou a jeho obyvatelstvo tvoří palestinští Arabové a židovští osadníci. Pro Židy je Hebron hned po Jeruzalémě druhým nejsvětějším městem na světě. 

Hebron leží uprostřed zvlněné pahorkatiny v nadmořské výšce 930 metrů, asi 40 kilometrů od Jeruzaléma. Město je významné nejen pro Židy, ale také pro muslimy a křesťany, kteří jej uctívají jako město Abramaha – otce všech věřících. Název Hebron, hebrejsky Chevron, pochází ze slova „chaver“, což znamená přítel. Pojmenování města se tak vztahuje k biblickému praotci Abrahamovi, který byl označován jako „přítel Boží“.

Jelikož je město rozděleno na dvě části – palestinskou a židovskou, panuje v něm nepříjemné politické napětí. Většina jeho území spadá pod palestinskou samosprávu, ale centrum mají pod kontrolou židovští usedlíci. Po městě se tak pohybuje velké množství izraelských vojáků, kteří se snaží v něm udržovat klid. Neshody mezi oběma stranami v Hebronu začaly na počátku 20. století. V roce 1929 došlo k tzv. Hebronskému pogromu, kdy místní Arabové povraždili členy zdejší staleté židovské obce. Zabito bylo na 133 převážně ortodoxních Židů a 400 dalších bylo zraněno. Přeživší Židé v obavách o svůj život město raději opustili. O dva roky později se však vrátili, ovšem jenom na krátkou dobu. Britská správa totiž v zájmu předejití dalším krvavým masakrům rozhodla o jejich vystěhování.

 

V pozadí této masové vraždy je možné najít spojitost s arabsko-židovským sporem o Jeruzalém. V protižidovském běsnění pokračovali Arabové i v jiných částech Svaté země, jako je Haifa, Jafa a Tel Aviv. Na tyto útoky již Židé reagovali a začali napadat mešity. Během první arabsko-izraelské války v letech 1948 – 1949 byl Hebron obsazen arabskou legií a následně se stal součástí Jordánska. V roce 1967 vypukla šestidenní válka, během níž centrum města obsadili ozbrojení židovští kolonisté, kteří se dožadovali navrácení majetku lidí, jež byli zabiti během pogromu v roce 1929. Od té doby bylo město pod izraelskou kontrolou a opět se do něj nastěhovala početná židovská komunita. V současnosti převzala správu nad Hebronem Palestina.

 

 

 

Čas od času napětí mezi Židy a Palestinci přeroste v násilí. Například v roce 1994 vpadl do muslimské svatyně radikální izraelský rabín Baruch Goldstein a postřílel 29 přítomných arabských věřících a 125 jich zranil. Pokud tedy plánujete výlet do Hebronu, je dobré se předem informovat o aktuální situaci a dění ve městě. Rozhodně se však turistům nedoporučuje půjčovat si auta, protože mají izraelskou poznávací značku. Bezpečnější je pro přepravu používat taxík.

 

Vzhledem k nepokojům a nedobré bezpečnostní situaci není Hebron turisty příliš vyhledáván, přitom má rozhodně co nabídnout. Město je totiž jedním z nejstarších na Blízkém východě. Židé, křesťané i muslimové věří, že právě v Hebronu pohřbil Abraham svou choť Sáru. Uložil ji v Makpelské jeskyni, kterou odkoupil od Efrona Chetejského (Genesis 23). Nakonec v této jeskyni našel věčný klid i on sám a jeho synové Izák a Jákob. Okolo roku 20 před Kristem nechal Herodes Veliký jeskyni uzavřít a vybudoval nad ní okázalou síň. Za byzantské nadvlády pak byla stavba přebudována na kostel. Poté, co v roce 638 porazili Arabové Byzantince, stala se z kostela mešita. Také křižáci se ji snažili přeměnit na křesťanskou svatyni a postavili velkou část objektu, který je zde k vidění dodnes. Nakonec ji však jako mešitu dokončil sultán Saladin.

 

Nejdříve byla budova otevřená všem lidem bez rozdílu vyznání, ve 13. století však mamlúcký sultán Bajbars do ní zakázal vstupovat nevěřícím. Od šestidenní války v roce 1967 sice mešita zůstala v rukou muslimů, ale byla rozdělena na dvě části tak, aby mohla být přístupná i Židům. Celý komplex se nazývá Hrobka patriarchů, arabsky Haram al-Chalíl, nebo také mešita Makpela. Součástí objektu je jak velká židovská synagoga s náhrobky Abrahama a Sáry, Jakuba a Ley, tak i menší muslimská mešita s náhrobky Izáka a Rebeky. Každá má ovšem vlastní vchod, a přestože jde o místo, které je po staletí udržováno v mimořádné úctě, je jakýmsi jablkem sváru mezi těmito národy.

 

K dalším zajímavým památkám patří 5 tisíc let starý Abrahamův dub nacházející se v lokalitě Mamre. Strom roste údajně v místě, kde podle tradice postavil Abraham svůj stan. Za návštěvu stojí také Archeologické muzeum vystavující předměty z kananejského až islámského období. Další zajímavosti jsou hroby Jišaje, otce krále Davida, Rút a Abnera. Město je také sídlem Hebronské univerzity a Palestinské technické univerzity. Centrem veškerého dění je zdejší tržiště, kde nakoupíte nejrůznější potraviny i rukodělné zboží. Věhlas Hebronu přineslo v minulosti umělecké sklářství, jehož tradice sahá až do středověku. V dnešní době uchovává tuto tradici pouze jeden jediný rod. Výrobky z barevného skla je možné koupit na středověkém arabském súku, který byl nedávno obnoven a získal dokonce mezinárodní uznání.

 

 

 

Křižácké město Akko

 

 

Sever Izraele je pravděpodobně nejpřitažlivější oblastí ve Svaté zemi. A právě zde se nachází město Akko, někdy zvané též Akkon či Acre, které má po Jeruzalému nejkompletněji zachované staré historické jádro. Právě proto bylo v roce 2001 staré Akko zapsáno na seznam světového a kulturního dědictví organizace UNESCO.

Toto přístavní město se rozkládá v Haifském zálivu asi 13 kilometrů severně od Haify. Jeho historie se začala psát už v helénském období, ale svou pozdější podobu získalo od Arabů a jejich křižáckých nepřátel. Křižáci v roce 1099 dobyli Jeruzalém a v témže roce obsadili i Akko. Jelikož pro ně představovalo jakousi spojnici s Evropou, učinili jej hlavním přístavem.  Následovalo období, kdy Akko padlo do rukou muslimů v čele se Saladinem, později se města zmocnil Richard I. Lví srdce. Po většinu 13. století byl Jeruzalém pod dohledem muslimů a Akko se tak stalo hlavní a poslední baštou křižáků ve Svaté zemi. Později však zaznamenalo úpadek. Nového rozkvětu se dočkalo za vlády osmanských místodržitelů. Jedním z nich byl i Ahmed paša Džazzár zvaný Řezník, kterému se podařilo Akko v roce 1799 ubránit proti Napoleonovým vojskům.

 

Křižácké město zničila vítězná arabská vojska v roce 1291, ale pozůstatky podzemního křižáckého opevnění z tohoto období, včetně rozsáhlé krypty johanitů, se podařilo dochovat dodnes a staly se velkou turistickou atrakcí. Mohutné obranné hradby obklopují město a uvnitř vytváří husté bludiště ulic. Hradby ukrývají tři velké karavanseráje Chán al-Umdán s charakteristickou hodinovou věží, Chán al-Farandž a Chán al-Šuhadá. Všechny tři karavanseráje pochází z osmanské éry, ale jsou na nich patrné italské a provensálské prvky. V křižáckém období bylo totiž Akko rozděleno na jednotlivé čtvrti vyhrazené pro zahraniční kupce. Dnes již karavanseráje neslouží původním účelům.

 

Současná podoba Akka pochází z 18. století, tehdy osmanští vládci vybudovali na původních křižáckých základech nové město. Tehdejší ulice ležely asi o 8 metrů níže, než je tomu dnes. K nejvýznamnějším památkám patří Džazzárova mešita, která byla postavena v roce 1781 v tureckém rokokovém slohu. Nese jméno emíra Ahmeda Džazzára a vévodí starému městu. Ahmed paša ve velkém podporoval stavební projekty ve městě, z období jeho vlády se do dnešních dní podařilo dochovat několik zajímavých staveb. Sloupy na nádvoří mešity byly vytvořeny z materiálu, který byl dovezen z trosek římského Caesareje. Uprostřed nádvoří stojí malá elegantní kašna sloužící k rituální očistě. V interiéru mešity jsou uloženy sarkofágy Džazzára i jeho syna. Podívat se můžete i do přízemí, kde jsou k vidění základy křižáckého kostela. Džazzár jej nechal přeměnit na nádrž sloužící k zachytávání dešťové vody.

 

Během vykopávek se v Akku podařilo odhalit části někdejšího křižáckého města. Odkryto bylo mnoho zachovalých ulic a budov postavených ve 12. a 13. století. V podzemí je dnes možné obdivovat honosné gotické rytířské sály se širokými nádvořími. Jednotlivé sály jsou mezi sebou propojeny složitou sítí podzemních chodeb. Pokud byste se skrz staré křižácké město vydali jižním směrem, dostali byste se spojovací chodbou do společné rozlehlé jídelny vyzdobené obřími sloupy. Podle lilií, které zdobí dva rohy místnosti je možné, že výstavba jídelny probíhala v době, kdy do Akka zavítal francouzský král Ludvík VII., tedy v roce 1148. Další významnou osobností, která město navštívila, byl i mořeplavec Marco Polo. Pod refektářem se nachází síť podzemních chodeb, které směřují do prostoru s názvem al-Bosta. Šlo o jakýsi turecký poštovní úřad.

 

V 18. století postavili Turci na základech původních křižáckého města také citadelu, která v dobách britské správy fungovala jako vězení. Umísťováni sem byli židovští aktivisté a političtí vězni, z nichž mnozí byli popraveni ve zdejší popravčí místnosti. Během povstání v roce 1947 uprchlo z tohoto vězení množství povstalců. Tyto události dodnes připomíná Muzeum židovského odboje, které je v citadele umístěno.

 

Za návštěvu jistě stojí také budova Hammám al-Bášá, která byla původně v roce 1780 postavena jako turecké lázně. Lázně vznikly v době vlády Ahmeda Džazzára a proto také dostaly název Hammám al-Bášá, což znamená „Pašovy lázně“. Až do 40. let 20. století sloužily lázně svému účelu a podařilo se je dochovat ve skvělém stavu. Podlahy a zdi jsou tvořeny z různobarevného mramoru, uprostřed místnosti s bazénem pak stojí kašna s krásnou majolikovou výzdobou.

 

Zajímavou návštěvou bude jistě také etnografické muzeum vystavující kolekci o životu v Galileji. V Akku se vyplatí zajít podívat také tradiční rušný súk, kde je možné nakoupit, na co si jen vzpomenete. Prodává se zde ovoce, zelenina, koření, oblečení, potřeby do domácnosti a další zboží. Jediné, co zde nenajdete, jsou turistické suvenýry, na to si zdejší obchodníci opravdu nepotrpí. Vybrat si můžete také z nabídky čerstvých ryb, s nimiž každé ráno připlouvají místní rybáři. Turisté si jistě nenechají ujít procházku či koupání na Purpurové pláži Argaman, která je považována za jednu z nejkrásnějších v Izraeli. Táhne se jižně od starého města a nabízí krásné výhledy nejen na Akko, ale také na nedalekou moderní Haifu.

 

 

 

Převážnou většinu obyvatel tohoto téměř 50 tisícového města dnes tvoří Židé, zbytek jsou izraelští Arabové. Soužití těchto dvou etnických skupin je ve městě poznamenáváno mnohými nepokoji. Naposledy vypukly jedny z větších etnických nepokojů v roce 2008 poté, co arabský obyvatel města vjel autem do židovské čtvrti Akka. Stalo se tak během hlavního judaistického svátku Jom Kipur (Den smíření), kdy v Izraeli ustává veškerý silniční provoz. Tento čin odstartoval vlnu pětidenních násilností.

 

 

 

Svatá země

 

Pod názvem Svatá země si mnoho lidí jistě vybaví Izrael, ale toto označení pod sebe kromě celého území Izraele zahrnuje také palestinské autonomní oblasti, část Jordánska a Egypta. Srdcem Svaté země je ovšem starobylé izraelské město Jeruzalém, jehož historie sahá více než 3000 let zpět do minulosti.

Hranice území Svaté země se táhnou od Středozemního moře směrem do vnitrozemí přes jordánské pouště a od Genezaretského jezera na severu až k jižnímu výběžku Sinajského poloostrova. Svatá země se tak rozkládá na křižovatce tří kontinentů – Afriky, Asie a Evropy. Díky své poloze je místem, kde se střetávají také tři různá náboženství světa – křesťanství, judaismus a islám. Nepřijíždějí sem však jen zbožní poutníci, ale i obyčejní turisté z celého světa. Pestrá je také mozaika národů, které území obývají. Kromě Židů a Arabů zde vedle sebe žijí různé menšinové skupiny, jako třeba drúzové, což jsou příslušníci záhadné muslimské sekty, nebo Samaritáni, kteří hovoří arabsky, ale jejich modlitby probíhají v hebrejštině. Málokde jinde na světě se setkáte s tak podivuhodnou různorodostí historie a kultury.

I když území Svaté země není, co se týče rozlohy nijak veliké, přibližně 2000 let ovlivňoval tento úzký pás země světovou kulturu. Jak se do světa rozšiřovala tři zmiňovaná monoteistická náboženství, rostl i duchovní význam Svaté země – obzvláště pak Jeruzaléma jakožto jejího centra.  Za to, co dnes o Svaté zemi víme, vděčíme Jerichu nacházejícímu se severně od Mrtvého moře. Zdejší vykopávky odkryly řadu sídlišť pocházejících z doby kolem roku 10 000 před Kristem. Ve třetím tisíciletí před Kristem vznikla v pobřežních rovinách stálá kultura zvaná kenaanská, která se udržela dvě století. Zanikla až příchodem dvou nových kmenů. Prvním byli nájezdníci zvaní Pelištejci, po nichž dostal region název Palestina, neboli „země Pelištejců“. Dalšími byly hebrejské kmeny, které se následně spojily v politickou entitu zvanou Izrael.

Hebrejci nakonec Palestinu ovládli a došlo k vytvoření jednotného království, jehož prvním panovníkem se stal Saul. Jeho následníky byli David a Šalamoun, kteří položili základy židovského národa. Podle Bible to byl právě David, který dobyl Jeruzalém a prohlásil jej za hlavní město Izraelců. Král Šalomoun poté ve městě nechal postavit první židovský chrám. Svatá země je dnes územím, které je neodmyslitelně spjato s životem a také smrtí Ježíše Krista. Epizody provázející jeho život, tak jak jsou popsány v evangeliích, se odehrály na poměrně nevelkém území. Ježíš se narodil v Betlémě, vyrůstal v Nazaretu, pokřtěn byl v řece Jordán nedaleko Jericha a většinu svých skutků vykonal na březích Genezaretského jezera. Tam také kázal, vyprávěl podobenství a činil zázraky. Místem, kde byl nakonec ukřižován, kde vstal z mrtvých a vstoupil do nebe, se stal Jeruzalém. Jelikož místa jako Jeruzalém nebo Jericho existují dodnes, stala se zdrojem archeologických důkazů potvrzujících některé příběhy ze Starého zákona.

K nejnavštěvovanějším místům ve Svaté zemi patří Jeruzalém, Galilea a hora Sinaj, ale také řada kostelů, klášterů a mešit. Nejde však jen o stavební památky, oblast je lákavá rovněž svými přírodními krásami. Najdete zde jak pouštní krajinu, tak i svěží zeleň a bělostné pláže pobřeží Středozemního a Rudého moře. Svatá země je překrásným koutem naší planety a není nutné dopodrobna znát dějiny, abychom dokázali její přednosti ocenit. Lokalita navíc nabízí turistům vynikající služby, komfortní ubytování a skvělé jídlo. Stačí se jen rozhodnout, kterou její část chcete navštívit.

 

V Jeruzalémě si můžete prohlédnout Staré město se základními kameny všech tří náboženství. Jde o židovskou Zeď nářků, křesťanskou křížovou cestu Ježíše Krista zvanou Via Dolorosa a chrám Božího hrobu. Nachází se zde také třetí nejposvátnější místo islámu Skalní chrám. K dalším významným místům patří třeba Olivová hora, z níž se naskýtá nádherný výhled na Staré město. Hora je již odpradávna pro obyvatele města posvátnou lokalitou. Seznámit se můžete také se současným židovským Jeruzalémem. Nabízí se prohlídka nového města zvaného Mea Šearim, Muzeum holocaustu Jad Vašem či pěší zóny Nachalat Šiv´á.

 

Od Jeruzaléma se velmi liší hlavní město Izraele, Tel Aviv rozkládající se na vrcholku hory s tisíciletou historií. Jde spíše o světské město s plážemi a středomořským přístavem. Prohlédnout si v Tel Avivu můžete Muzeum židovského národa nebo působivé Muzeum umění. Metropole je však vyhledávána návštěvníky také z mnohem prostších důvodů – skvěle se zde nakupuje a ani o zábavu zde není nouze. S Tel Avivem již pomalu splynul starobylý přístav Jaffa, který stojí za to navštívit. Směrem na sever se nachází další historický přístav Akko, který byl v minulosti silně poznamenán křižáckými výpravami. Dodnes však zůstal nejatraktivnějším starobylým městem této oblasti. Ve vnitrozemí se mezi zelenými kopci rozprostírá Genezaretské jezero, které je největší sladkovodní plochou v celé Svaté zemi.

 

Během návštěvy Svaté země byste si neměli odepřít možnost vykoupat se ve slaných vodách Mrtvého moře. Většina návštěvníků míří do letoviska Ejn Gedi, kde je krásná široká pláž a také dostatek sladkovodních sprch, které vás následně zbaví všudypřítomné soli. V oblasti Ejn Gedi se rozkládá také přírodní rezervace porostlá bujnou vegetací, v níž se nachází hluboké rokle i vodopády. Úžasná je také nedaleká pevnost Masada, kterou vystavěl král Herodes Veliký.

Turisté v hojném počtu míří na Sinaj také kvůli ohromujícím krásám podmořského světa. V Rudém moři se nachází obrovské korálové útesy, které poskytují domov pestrobarevným rybkám a řadě dalších mořských živočichů. Jde o jednu z nejlepších potápěčských lokalit na světě. Podél pobřeží Rudého moře vyrostla spousta letovisek, turisté zde tak najdou řadu příležitostí k ubytování i provozování vodních sportů. V Egyptském vnitrozemí byl vystavěn klášter sv. Kateřiny, v němž od 6. století až dodnes žije komunita pravoslavných mnichů. Za klášterem se pak zvedá dominantní hora Sinaj, na níž se podle Bible setkal Mojžíš s Bohem a obdržel od něj desatero přikázání. Poutníci dnes stoupají po 3700 schodech na vrchol hory, kde se poté kochají východem slunce.

 

 

 

Jeruzalém - Křížová cesta

 

Centrem jeruzalémského Starého Města prochází Via Dolorosa neboli „Cesta bolesti“. Tato křížová cesta sleduje poslední útrpné kroky Ježíše Krista z místa, kde byl odsouzen, přes vrch, kde byl ukřižován až ke chrámu Božího hrobu, kde se údajně nachází jeho hrob. Celkem je cesta tvořena čtrnácti zastaveními.

 

Via Dolorosa protíná z východu na západ Muslimskou čtvrť v izraelském Jeruzalémě. Ulice, jimiž poutníci procházejí, se příliš neliší od ostatních ulic v Muslimské čtvrti, je také lemována nejrůznějšími krámky a stánky. Ty jsou plné nevkusných kýčů, které prodavači vnucují turistům. Najdete zde umělohmotné krucifixy, sošky Ježíše Krista, všemožné ozdoby, amulety, i třeba vodní dýmky. Většina lidí neopustí hlavní ulici, což je veliká škoda. Ti, kdo tak učiní, jsou bohatě odměněni. Boční uličky jsou velmi tiché a překypují krásnými středověkými islámskými budovami. Mnohé z nich pamatují ještě dobu Mamlúků, byly tedy vystavěny mezi lety 1250 – 1516. Ne všechny se sice podařilo dochovat v dobrém stavu, ale mnohé stále slouží svému původnímu účelu.

 

Křížová cesta se během staletí několikrát změnila a její trasa se neopírá o žádný historický základ. Je spíše jakousi náboženskou tradicí než historickou skutečností. Přesto se dnes touto cestou ubírají davy poutníků, kteří se ztotožňují s Ježíšovým utrpením. Během cesty poutníci stejně jako on absolvují čtrnáct zastavení, čímž dodržují hluboce zakořeněné tradice. Ke každému zastavení se váže určitá událost, která se přihodila Kristovi během jeho poslední, osudové cesty s křížem na ramenou. Některá zastavení připomínají jen pamětní desky umístěné na zdech domů. Občas je poutníci mají problém i najít, protože bývají zakryty stánky s náboženskými suvenýry. Jindy jsou zase ukryté uvnitř budov. Cestu není možné projít týden po Velikonocích ani po Vánocích. Pro poutníky je nejdůležitějším dnem pátek, kdy ve tři hodiny odpoledne (v zimě ve čtyři) začíná procesí vedené františkány.

 

První zastavení - Ježíš je odsouzen k smrti

V areálu dnešní muslimské koleje, Omarovy madrasy, se údajně v minulosti nalézala římská pevnost, kde proběhl Ježíšův soud.  Dnes tato madrasa patří k několika školám na Chrámové hoře pocházející z éry Mamlúků. Každý pátek se však odtud vydávají po trase křížové cesty františkáni.

 

Druhé zastavení – Ježíš bere na bedra kříž

Po bičování a korunování trním je dán Ježíšovi na záda mohutný kříž. Toto zastavení se nachází před františkánským klášterem Bičování. Jde o ucelený klášterní komplex, který zahrnuje skromnou, ale zároveň skvostnou kapli Bičování, kterou ve 20. letech 20. století navrhnul italský architekt Antonio Barluzzi. Kaple byla vystavěna na místě, kde údajně Krista před ukřižováním bičovali římští vojáci. Na opačné straně dvora stojí kaple Odsouzení, která je také datována do počátků minulého století. Kaple vyrostla na ruinách původní středověké kaple, která byla spojována s odsouzením Krista Pilátem Pontským. V dalších klášterních budovách dnes sídlí Studium Biblicum Franciscanum, tedy institut biblických, geografických a archeologických studií. Dále zde sídlí Studijní muzeum vystavující předměty nalezené františkány během vykopávek v Kafarnaum, Nazaretu, Betlémě a dalších lokalitách. K nejzajímavějším předmětům patří byzantské a křižácké artefakty, jako jsou úlomky fresek z Getsemanského kostela či biskupská berla z baziliky Narození Páně v Betlémě.

 

Za druhým zastavením se nachází oblouk Ecce homo, kde římský prefekt provincie Judea jménem Pilát nad zmučeným, zbičovaným, zkrvaveným a trním korunovaným Ježíšem pronesl: „Ecce homo“ (Ejhle člověk). Oblouk klenoucí se přes Via Dolorosa vybudovali Římané roku 70 po Kristu. Měl nést rampu vedoucí k pevnosti Antonia, kde se zabarikádovali židovští vzbouřenci. Během obnovy židovského Jeruzaléma v roce 135 po druhé židovské válce nechali Římané oblouk zrekonstruovat a udělali z něj památník vítězství. Nakonec k němu připojili ještě dva menší oblouky po stranách. Přes ulici Via Dolorosa se dnes klene prostřední z nich.

 

Třetí zastavení – Ježíš poprvé padá pod křížem

V místě, kde Ježíš poprvé upadl pod tíhou kříže, dnes stojí kaplička zdobená nad vstupem mramorovým reliéfem.

 

Čtvrté zastavení – Ježíš Kristus potkává svou matku

Ježíš potkal svou matku Marii údajně před dnešním arménským kostelem Panny Marie Bolestné. Dříve v těchto místech stával křesťanský kostel založený křižáky. Nad vchodem je možné si prohlédnout reliéf, na němž je zachycen smutek matky, která vidí svého syna jdoucího na smrt.

 

Páté zastavení - Šimon pomáhá Ježíši nést kříž

Římští vojáci v místě, kde začíná cesta stoupat na Golgotu, nařídili Šimonu Kyrenejskému, aby pomohl nést Ježíšovi kříž. Toto místo nyní označuje františkánská kaple.

 

Šesté zastavení - Veronika podává Ježíši roušku

Šesté zastavení se nachází v místě, kde Veronika (později svatořečená) otírala Ježíšovi krev a pot rouškou. Na ní zůstal otištěn jeho obličej. Evangelia tuto epizodu neuvádějí, připomíná ji kaple sv. Veroniky.

 

Sedmé zastavení – Ježíš podruhé padá pod křížem

Místo, kde Ježíš podruhé poklesl pod tíhou kříže, je označeno velkým římským sloupem ve františkánské kapli.

 

Osmé zastavení – Ježíš utěšuje plačící ženy

Tam, kde Ježíš utěšoval plačící jeruzalémské ženy, je dnes do zdi řeckého pravoslavného kláštera zabudován latinský kříž.

 

Deváté zastavení – Ježíš potřetí padá na zem

Ježíš potřetí upadl na zem v místě, kde se nachází vchod do Etiopského kláštera. U něj se dá spatřit část dříku římského sloupu. Skupinku těchto malých staveb na střeše kaple sv. Heleny dnes obývá společenství etiopských mnichů.

 

Desáté až třinácté zastavení 

Na těchto čtyřech zastaveních Krista zbavili roucha, přibili na kříž, na němž posléze zemřel, a nakonec jej z kříže také sundali. Všechna zastavení se nachází na pahorku zvaném Golgota či Kalvárie. V současnosti se na něm stojí chrám Božího hrobu.

 

Čtrnácté zastavení - Tělo Ježíše položili do hrobu

Poslední zastavení představuje samotný chrám Božího hrobu. Hrob, do kterého byl Ježíš uložen, patřil Josefu z Arimatie, který požádala Piláta o Kristovo tělo.

 

 

 

Křížová cesta je dlouhá pouhých 600 metrů a za vstup na ni se neplatí. Otevírací doba Chrámu Božího hrobu je od 4:30 do 20 hodin. Mnohem pravděpodobnější trasa původní křížové cesty ve skutečnosti začíná v místě dnešní Citadely, která sloužila římskému prokurátorovi Pilátu Pontskému jako královský palác. Užíval jej v době, kdy pobýval v Jeruzalémě. Krista zřejmě ve skutečnosti vedli po nynější Davidově ulici protínající hlavní súk a pokračovali dále za tehdejší městskou bránu až k vrchu Golgota.

 

 

 

Mrtvé moře - živé moře

 

Mrtvé moře je unikátním, naprosto ojedinělým přírodním jevem. Je nejnižším místem zemského povrchu, jeho vody jsou nejhlubší na naší planetě, voda je nejnasycenějším roztokem. A historie sahá nejméně k biblickému praotci Abrahámovi. Mrtvé moře ale není mrtvé - každoročně k němu přijíždějí statisíce návštěvníků, aby využili jeho blahodárných účinků pro své zdraví.

 

Jak a kdy vlastně Mrtvé moře vzniklo? Na to nám odpoví věda zvaná geologie. Bylo to přibližně před třemi miliony let v důsledku posunu tektonického zlomu, čímž se vytvořila pánev, kterou v průběhu let zalila voda. V důsledku nadměrného čerpání vody, slabšího a zároveň jednoho z mála přítoků vody - řeky Jordán dochází již k dlouholetému neustálému vysychání. I díky tomu je v současnosti Mrtvé moře nerovnoměrně rozděleno na dvě části pásem suché pevniny. Nakolik je jezero každým rokem menší, místní úřady se snaží situaci řešit vybudováním umělého přívodního kanálu z Rudého moře. Samozřejmě, problémem je vzdálenost, technická náročnost a nezanedbatelný fakt, že voda z moře do jezera by se musela vytlačit do výšky 120 metrů, a až potom by mohla stékat do hloubky 530 metrů až do Mrtvého moře. Přesto všichni věří, že tento nevšední přírodní úkaz se podaří zachránit.

 

Vysychání s sebou přináší i nadměrnou slanost. To, že jsou moře slaná, ví každý, ale Mrtvé moře je doslova jedním z najslanějších míst na světě. Voda, či spíše solanka zde dosahuje 10 x více soli než v moři. To způsobuje, že i lidé, kteří neumí plavat, se nemusí bát o svou bezpečnost. Voda je totiž nadnáší, a tak si mohou v klidu třeba přečíst oblíbenou knížku přímo na hladině jezera. Samozřejmě ve vodě se nedá být dlouho. Koncentrace soli je tak vysoká, že vás po chvíli vyžene osprchovat se sladkou vodu, která je zajištěna podél všech pláži, kde je koupání pro veřejnost. Sněhobílé vysrážené soli dotvářejí nevídanou pobřežní atmosféru a jsou v silném kontrastu s nánosy černého bahna, které obsahuje obrovské množství jódu a brómu. Tyto prvky léčivě působí hlavně na nervový systém. Jiné prvky, jako síra a hořčík zas na kožní onemocnění. Není divu, že léčebně relaxační turistikou to tu vzkvétá.

 

Sůl jako zlato

Využití soli se zde stalo i výborným obchodním artiklem. Hlavně na jižní straně jezera probíhá intenzivní těžba soli a dalších minerálů. Nachází se zde i rozsáhlý chemický komplex pro úpravu takto vytěžených nerostných zdrojů. Dá se říci, že celé blízké okolí žije z toho, co jim Mrtvé moře nabízí. Pokud jste viděli nebo četli pohádku Sůl nad zlato, tady se hlavní myšlenka naplnila opravdu do písmene.

 

Mrtvé moře dostalo svůj název díky vysoké salinitě, ale je opravdu mrtvé? Ne úplně! Žije v něm několik druhů bakterií a Archaea. Místy i řasy zvané Dunaliella. V okolí jezera žijí velbloudi, kozorozi, zajíci, lišky, dokonce i leopardi a stovky druhů ptáků.

Z historického hlediska bylo toto území osídleno již před více než 2000 lety. Využívání produktů Mrtvého moře sahá až do starodávného Egypta. Využívaly se totiž při mumifikaci. Jen v nedávné minulosti objeveny v oblasti Kumránu objeveny tzv. svitky od Mrtvého moře, které jsou považovány za jedny z nejstarších rukopisů bible na světě, psané starohebrejsky a aramejsky. Jejich stáří se datuje do 1. století před Kristem. 

 

Mrtvé moře, hebrejsky Yam haMelach (Solné moře), arabsky al-Bahr al-Mayyit (Mrtvé moře), leží ve Velké příkopové propadlině, což je 6 000 km dlouhá vráska v zemské kůře, která se táhne od pohoří Taurus v Turecku až Velkým africkým jezerům. Mrtvé moře není moře, ale velké bezodtoké jezero, které leží v nejníže položené části naší planety. Jeho hladina leží 422 metrů pod hladinou Středozemního moře.  Mocnost zemské kůry je zde pouhých 20 km oproti obvyklým 100 km, a proto se zde setkáváme s četnými minerálními, převážně sirnými prameny, které vyvěrají z nitra Země. Polovinou Mrtvého moře vede hranice mezi Izraelem a. Při pohledu na satelitní mapu vidíme, že Mrtvé moře sestává ze dvou částí, ze Severního bazénu, který v jednom místě dosahuje rekordní hloubky 378 metrů, a z Jižního bazénu, který je pouze 6 metrů hluboký. Obě části jsou propojeny uměle vytvořeným kanálem, který prochází poloostrovem Lissan (v arabštině jazyk), který obě části moře odděluje.

 

Jediným významnějším přítokem je řeka Jordán. V době náhlých zimních dešťů přivádějí vodu do Mrtvého moře také koryta wadi, která se na několik hodin proměňují v hrozivé řeky. Ale vody není dost, Mrtvé moře neustále ustupuje. Většina vody, která dříve přitékala z Jordánu, se spotřebuje na závlahy v Izraeli, na palestinských územích a v Jordánsku. V poslední době se každý rok hladina Mrtvého moře sníží o hrozivých 90 cm. Pokud se nepodnikne nic k jeho záchraně, ztratí se podle výpočtů z povrchu země do 50 let. Existuje ale projekt, který by měl Mrtvé moře zachránit. Voda by se měla přivádět z Rudého moře kanálem, který by byl současně rekreační zónou. Plány jsou velkolepé, ale zatím vždy narazily na nedostatek financí a politické vůle. Existují zde také ekologická rizika, která je nutné zvážit.

 

V Mrtvém moři není žádná viditelná stopa života. Nežijí zde ryby a nerostou zde vodní rostliny. Žije tu jen několik druhů bakterií. V horách, které obklopují Mrtvé moře, ale žije mnoho zvířat.  Na první pohled nehostinná krajina je domovem kozorožců núbijských,   damanů, lišek, zajíců, šakalů a mnoha dalších drobnějších živočichů. Dvakrát ročně přelétají nad Mrtvým mořem miliony ptáků, kteří putují do svých zimovišť v Africe. Jak Izrael, tak Jordánsko zřídili v oblasti kolem Mrtvého moře přírodní rezervace.

 

Bible nám podává strhující příběh o zničení dvou hříšných měst Sodomy a Gomory, která se rozkládala na jižním okraji Mrtvého moře. Biblický král David se před Saulem ukrýval v jeskyních u Mrtvého moře a proslulý král Herodes si na útese nad Mrtvým mořem vystavěl nedobytnou luxusní pevnost Masadu. Královna Kleopatra dostala na čas od Marka Antonia nejen oázu Jericho, proslulou pěstováním balzamovníku, suroviny pro výrobu parfémů, ale také oblast Mrtvého moře, kde se těžilo cenné bahno, velmi účinné jako zkrášlující prostředek. Tajemný národ Nabatejců měl výhradní právo těžit asfalt z Mrtvého moře a dodávat ho pro potřeby Egypťanů, kteří ho používali k balzamování zemřelých. U Mrtvého moře žila asketická židovská sekta Esénů, která po sobě zanechala dosud nejstarší známé svitky s texty hebrejské Bible. Oblast Mrtvého moře byla svědkem posledního boje židovských vzbouřenců proti římské přesile roku 73 n.l. a o tři století později se stala také místem, kam odcházeli křesťanští poustevníci, aby žili v odloučení od života a blíže Bohu. Od nepaměti se zde pohybovali beduíni se svými stády. Ve dvacátých letech 20.století začal židovský důlní inženýr Moše Novomeiski, původem z Ruska, s výzkumem. Po dlouhé politické bitvě s Brity, kteří spravovali tehdejší Mandátní Palestinu, byly r. 1929 otevřeny závody na těžbu minerálů v severní oblasti Mrtvého moře, druhý závod vznikl v jižní oblasti v r. 1934. V 60.letech 20.století pak přišli k Mrtvému moři první turisté, začaly se stavět první hotely a následně se začala rozvíjet výroba dnes už proslulé kosmetiky ze surovin získaných z Mrtvého moře.

 

Voda Mrtvého moře obsahuje 21 minerálů včetně magnesia, vápníku, bromu a sodíku, 12 minerálů se nenachází ve vodě žádného jiného moře. Odpařování je tady tak silné, že voda této bezodtoké pánve je nasycena až z 25 % solemi. Jeden litr vody obsahuje až 250 g soli - pro srovnání jeden litr vody ze Středozemního moře jen 35 g soli a z Baltského pouhé 3 až 4 gramy.  Hustota vody je 1,24 kg na litr vody, voda v Mrtvém moři tedy nadnáší, takže každý může splývat na hladině, aniž by se potopil.

 

V oblasti Mrtvého moře je průměrně 330 slunečných dnů v roce. Je zde méně než 100 mm srážek za rok, průměrná letní teplota je mezi 32 a 39 °C a v zimě mezi 20 a 23°C. Slunce zde opaluje bez škodlivých účinků ultrafialových paprsků, ty se zachytí hned ve třech přirozených vrstvách: atmosférické, vrstvě vytvořené odparem minerálů a ve zvlášť silné ozónové vrstvě.

Vzduch je suchý, neznečištěný, bez pylů, obohacený minerály a má zklidňující efekt díky vysokému obsahu bromu.

 

Izrael využívá více jižní část Mrtvého moře, v Ein Bokek bylo postaveno 14 hotelů. Ein Bokek není městem, je to jen lázeňské středisko s hotely a potřebnou infrastrukturou. Místní obyvatelé zde nebydlí a dojíždějí sem za prací z okolních měst Aradu, Dimony a také z beduínských osad, neboť část pracovní síly zde tvoří odborně zdatní a sympatičtí izraelští beduíni. V Jordánsku se pro turistiku a léčebné pobyty využívá severní část Mrtvého moře, kde v místě zvaném Swaimeh bylo zatím postaveno 5 luxusních hotelů, výstavba dalších probíhá.

 

 

 

Všechny hotely nabízejí celoročně odpočinek a relaxaci v unikátní klimatické oblasti, koupání v léčivých vodách Mrtvého moře a bezpečné slunění. Samozřejmostí jsou plavecké bazény se sladkou vodou, vnitřní bazény s vodou z Mrtvého moře pro chladnější nebo velmi teplé dny, lázeňská zařízení, pohodlné ubytování a vynikající strava. Jordánské hotely jsou určeny pro movitější místní klientelu a zahraniční turisty, izraelské hotely nabízejí své služby široké veřejnosti, vedle zahraničních návštěvníků se zde rekreují Izraelci, kteří sem jezdí na oblíbenou odborářskou dovolenou či zde tráví víkendy a četné židovské svátky.

 

Při pobytu u Mrtvého moře je možno využít nabídky výletů, které vás na izraelské straně zavedou do Jeruzaléma a Betléma, do Jericha, na pevnost Masadu, do přírodní rezervace Ein Gedi nebo do Eilatu u Rudého moře. V Jordánsku pak mezi oblíbené cíle výletů patří Petra, Madaba a hora Nebo, Ammán nebo antická perla Džeraš.

 

 U Mrtvého moře se každoročně léčí mnoho pacientů, kteří se podrobují léčbě v několika specializovaných sanatoriích nebo jen sami využívají blahodárného působení slunce, vody Mrtvého moře, léčivého bahna a vzduchu nasyceného minerály. Léčí se zde kožní choroby jako je psoriasis, atopický ekzém, vitiligo nebo psoriatická artritida. Velmi dobré výsledky se dosahují také při léčení revmatických chorob, např. revmatoidní artritidy, Bechtěrevovy nemoci a nemocí páteře. Pobyty u Mrtvého moře jsou přínosné také pro léčbu respiračních onemocnění. S úspěchem se u Mrtvého moře léčí únavový syndrom a řada návštěvníků si zde po dobu relaxačního pobytu pouze dobíjí energii.

 

 

Galilejské jezero

 

Galilejské jezero  se nachází v severní části Izraele, - 212 m pod hladinou Středozemního moře. Je pozůstatkem pravěkého moře, které vzniklo v tektonických proláklinách Velké příkopové propadliny v období čtvrtohor.  Galilejské jezero je nejníže položeným sladkovodním jezerem na naší planetě. Dalšími jezery stejného původu jsou  slané Mrtvé moře a  sladkovodní  jezero Hule, které bylo k lítosti dnešních ekologů  v 50. letech 20. století téměř vysušeno a přeměněno v pole.

 

Galilejské jezero  je 21 km dlouhé, zhruba 12 km široké a jeho maximální hloubka dosahuje 44 metrů. Celkem je to asi  165 km2 vodní plochy. Na východní straně je lemováno hřebeny Golanských výšin, na západní straně pak náhorními  plošinami Poriya a Arbel.  Hory  okolo jezera dosahují výšky kolem 300 metrů  n. m. V letních měsících, kdy se teploty pohybují kolem 40° C ve stínu,   se stává, že studené proudy vzduchu z pohoří  vanou do vyhřáté hluboké  kotliny kolem jezera a vznikají nebezpečné a náhlé větry, které zvedají vlny na jezeře až do výše dvou metrů.

Galilejské jezero je největší zásobárnou  vody v Izraeli. Odtud se voda rozvádí Národním izraelským vodovodem do velké části země. Největším přítokem je řeka Jordán, pramenící na úpatí Velkého Hermonu. Jordán se do Galilejského jezera vlévá a na jižním konci z něj opět vytéká. Pokud hladina jezera dosahuje – 208,9 pod hladinou moře, znamená to, že jezero je plné vody. Tehdy se otvírá přehrada Deganya a přebytečná voda teče do Jordánu. Naposledy byla přehrada otevřena  v zimě na přelomu let 2003/2004. Další roky byly srážkově spíše podprůměrné. Pokud hladina klesne pod  kritickou hodnotu  -213 m , nastává stav nouze a z jezera se nečerpá voda, pokud by hladina poklesla pod - 214,89 m, nemohou již čerpadla  v jezeře pracovat.

Galilejské jezero má  hned několik jmen. V Bibli v knize Jozue je zmiňováno jako Kineretské moře. Současný hebrejský název je Yam Kinneret = jezero Kinneret. Kinor znamená v hebrejštině housle nebo strunný biblický nástroj. Něžné šplouchání  jeho vln snad  zní stejně libě jako tóny těchto hudebních nástrojů. V Novém  zákoně se setkáváme také s názvy Galilejské moře a Genezaretské jezero.

Jezero je podle staré židovské legendy svaté. Když po odchodu z egyptského otroctví putovali Izraelité 40 let po poušti, doprovázela je na jejich cestách zázračná studna, pojmenovaná po Mojžíšově sestře Miriam. Když Izraelité dobyli  Zemi zaslíbenou, ukryla se studna na dno Galilejského jezera. V okolí jezera, především v Tiberias (Tveria), jednom ze čtyř svatých měst judaismu, je pohřbeno mnoho židovských učenců, k jejichž hrobům přicházejí  od nepaměti židovští poutníci. Mezi nejznámější patří hroby rabiho Akivy , rabiho Meir Baal HaNese a proslulého židovského filosofa Moše ben Maimona, známého pod jménem Rambam, v Evropě pak jako Maimonides.

 

Galilejské jezero je také významným místem pro křesťanské poutníky.  Do malého města Kafarnaum  na břehu jezera se uchýlil někdy kolem roku 25 n. l. Ježíš poté, co byl vyhnán z Nazaretu. Na odlehlém místě na hranici tří tetrarchií , kudy vedla obchodní stezka Via Maris,  našel mezi Židy i pohanským obyvatelstvem  první posluchače a následovníky.  K jezeru za ním přicházely zástupy, přiváděli své nemocné a posedlé a Ježíš je uzdravoval. Pak ke shromážděným promlouval a lidé  překvapeně naslouchali nové, radostné a láskou naplněné interpretaci  židovského Zákona . V místě známém dnes jako Tabgha  (z řeckého Heptapegon – Sedm pramenů)  došlo k zázračnému nasycení zástupů  rozmnožením pěti chlebů a dvou ryb. Opodál na břehu jezera předal Ježíš, již po svém zmrtvýchvstání,  symbolický klíč od Království nebeského  Petrovi.  Pahorek nad jezerem, zvaný dnes hora Blahoslavenství, byl místem Ježíšova Kázání na hoře, jež se stalo morálním kodexem, z kterého čerpalo nově vznikající  učení, z kterého se zrodilo křesťanství.

Jezero bylo o několik desítek let později  v r. 67 n. l. svědkem velké bitvy na jezeře, kdy proti sobě bojovaly čluny židovských vzbouřenců a lodě Římanů. Po bitvě byla hladina poseta zbytky člunů.  

Zadíváme-li se na okolí jezera, vidíme vesnice a města, které jsou zde již od biblických dob.  Můžeme si představit rybáře, jak spravovali své sítě a čluny, které vyjížděly na lov. Jak však vypadaly lodě z novozákonní doby?  Jak byly velké, kolik posádky mohly pojmout, kolik měly vesel? Tyto otázky by na věky zůstaly nezodpovězeny, nebýt  velkého sucha, které snížilo hladinu jezera. V lednu 1986 našli dva bratři z kibucu Ginnosar na břehu jezera kus dřeva, který vystupoval z bahna.  Při bližším ohledání se zdálo, že by to mohly být zbytky lodi. Přivolaný  americký specialista na podmořskou archeologii potvrdil, že se skutečně jedná o plavidlo z Ježíšovy doby. Nakreslil dokonce, jak loď mohla vypadat.   Ve stejné době našli františkánští archeologové v nedalekém Migdalu mozaiku s vyobrazením lodi. Obraz na mozaice a náčrtek nálezu byly téměř shodné.  Trup lodi byl zbaven nánosu bahna, zabalen do polyuretanu a opatrně převezen do kibucu Ginnosar, kde bylo plavidlo po 9 let ve zvláštní lázni. Dnes je tato 2000 let stará loď vystavena ve zvláštním pavilonu s kontrolovanou teplotou a vlhkostí v kibucu Ginnosar.

 

Oblast kolem Galilejského jezera   po příchodu Izraelitů do Kenaanu  připadla kmenům Zebulon a Neftalí.  Později  zde zanechali své stopy Řekové,  židovská  hasmonejská dynastie, Římané, Byzantinci,  arabští nájezdníci, křižácké armády, vojska egyptských mamlúků, Turci a nakonec Britové.  V roce 1910, ještě za doby tureckého panství, byl na břehu jezera založen první kibuc Deganya a brzy následovaly další  odvážné  projekty  zrozené z touhy  pronásledovaných  Židů : najít svou vlast a  obdělávat půdu svých prapředků. Po vzniku státu Izrael v r. 1948 došlo k velkému přílivu obyvatel, především Židů z muslimských zemí,  v 80. letech 20. století pak Židů ze zemí bývalého Sovětského svazu.  Nesmíme však zapomenout také na arabské obyvatelstvo, které  žije  od nepaměti ve vesnicích   této oblasti.  

Dnes jsou břehy jezera lemovány kibucy, většinou prosperujícími hospodářskými jednotkami, které podnikají  především v zemědělské výrobě, turistice a rybolovu. Galilejské jezero je významnou rekreační oblastí.  Mnoho Izraelců tráví  svou dovolenou v prázdninových vesničkách na jeho březích, koupou se na jeho udržovaných travnatých plážích, turisté a poutníci rádi brázdí  hladinu jezera v člunech, které jsou replikami biblických plavidel. Plavbu je možno zakončit stylově, posezením v některé z místních restaurací, které nabízejí specialitu –  rybu svatého Petra. Je to pečená tilapia, česky tlamovec, chutná  sladkovodní ryba, která se zde loví již od biblických dob. Podává se s hranolkami a spoustou zeleninových salátů.

 

 

 

Golanské výšiny – oči Izraele

 

Geografické hranice Golanských výšin, skalnaté  náhorní plošiny, která je součástí pohoří Antilibanon, lze stanovit snadno:  západní hranicí je řeka Jordán, jižní hranicí  řeka Jarmuk, od masívu Hermonu, který je samostatnou oblastí, je odděluje řeka Nahal Sa´ar. Podle  politické definice jsou Golanské výšiny mezinárodně uznaným syrským územím, jehož převážná část  je okupována Izraelem. Chcete-li  porozumět tomuto citlivému tématu, je potřeba se  s historií  Golanských výšin seznámit. 

Pohnutá historie opěvované biblické země

Golanské výšiny byly osídleny od pradávna, našly se zde zbytky osídlení již  z doby před 250 tisíci lety. Velkou záhadou je gigantická lidskou rukou vytvořená stavba v Rogem Hiri /Rujm el-Hiri .  Čtyři velké kamenné kruhy, největší z nich má průměr  156 metrů, obklopující kamennou mohylu, která skrývá obří dolmen, vyvolávají otázky. K čemu tento megalitický objekt starý  zhruba pět  tisíc let sloužil? Byla to astronomická observatoř, obří kalendář, pohřebiště  či kultovní místo?  Veřejnosti je Rogem Hiri  znám teprve od roku 1967, kdy zde byly po Šestidenní válce zahájeny první výzkumy.  Jedna z teorií  archeologů udává,  že se  místo používalo jako pohřebiště, kde  byla mrtvá těla předkládána dravým ptákům, později pak  bylo používáno jako svatyně. (Biblical Archeology November/December 2011)

 V biblických dobách byla tato země , známá jako Bášan, plná vod, lesů a zelených pastvin, na kterých se pásla stáda dobytka. V Bibli je jméno Golan zmíněno v souvislosti s městy království Izrael a Juda, ve kterých mohou lidé, kteří se provinili zabitím, žádat o azyl. Právě podle tohoto města ležícího na východní straně Jordánu, dostala později celá oblast svoje jméno. Dávné  Izraelce vystřídali Asyřané, Babyloňané, Peršané, následovníci Alexandra Velikého,  Římané i  mocná Byzantská říše. Od 2. století zde  žili Iturejci, obyvatelstvo aramejského původu,  a do poloviny 7. století  byly na Golanských výšinách ještě  četné židovské vesnice.  Po arabském dobytí území v roce 636  se bezpečnostní situace zhoršila, hrozily nájezdy beduínů a usedlé obyvatelstvo opouštělo svá sídla. Golanské výšiny byly pusté.  Od 16. století  se  Golanské výšiny staly součástí  Osmanské říše. V 17. a 18. století zde vznikaly první drúzské osady.  V polovině 19. století bylo konstatováno,  že ze 112 vesnic, které zde kdysi stály, je pouze 11 osídleno.  Po roce 1878 následkem Rusko-turecké války nastal exodus muslimů, kteří prchali z Kavkazu před pronásledováním . Právě tito uprchlíci, ponejvíce Čerkesové, byli Turky usazováni  na téměř pustých Golanských výšinách.  Koncem 19. století docházelo také k pokusům vytvořit na Golanských výšinách židovské zemědělské osady. Ačkoliv židovští mecenáši zakoupili pro tento účel velké rozlohy půdy,  turecká administrativa, která židovskému osídlování Golan  nepřála, špatná bezpečnost a další těžkosti trvalé osídlení znemožnily.

Po I. světové válce si Blízký Východ rozdělily evropské mocnosti. V roce 1923 byly ustanoveny hranice mezi Brity kontrolovanou Palestinou a Francouzi kontrolovanou Sýrií.  Když francouzský mandát v roce 1946 zanikl, stala se oblast Golanských výšin součástí Syrské arabské republiky. Po Arabsko-izraelské  válce v roce  1948 se Golanské výšiny staly částečně demilitarizovanou zónou, ale příměří bylo porušováno oběma stranami.  Od roku 1950  Syřané ovládli východní břeh Galilejského jezera a z pozic na náhorní plošině ostřelovali  židovské osady, které vznikly v demilitarizované zóně. Izraelci odpovídali vojenskou silou.  V roce 1967 v červnové Šestidenní válce dobyli Izraelci celé Golanské výšiny a svahy hory Hermon. Tisíce obyvatel uprchly nebo byly vyhnány. Brzy po Šestidenní válce začala na dobytém území vznikat izraelská osídlení.  O Golanské výšiny musel Izrael bojovat ještě jednou v roce 1973, když ve Válce Jom Kippur syrská armáda zabrala jižní část území a zastavila se pět minut od řeky Jordánu. Dnes Izrael kontroluje 1 158 km2, což je asi 65 % rozlohy Golanských výšin, zbytek demilitarizované zóny vrátil  Sýrii.

Strategická hodnota Golanských výšin je nevyčíslitelná. Více než třetina pitné vody v Izraeli pochází z Golanských výšin. Bezpečnostní pásmo vytvořené obsazením území  chrání  dostatečně největší zásobárnu pitné vody v Izraeli, Galilejské jezero.  Na Golanských výšinách jsou rozmístěny radarové stanice včasného varování a vojenské posádky. Přesto však v Izraeli  čas od času uslyšíte,  že je Izrael ochoten území vrátit výměnou za kvalitní mírovou smlouvu se Sýrií. Severní hranice státu je zranitelná, obyvatelstvo severního Izraele bylo v minulosti  sužováno  ostřelováním ší´itských milicí Hezbollah  z Libanonu, podporovaných Íránem a Sýrií.  Naposledy se zde bojovalo před necelými šesti lety.

Před miliony let se vytvořila Velká příkopová propadlina, hluboká vráska v zemské kůře táhnoucí se od pohoří Taurus až po Velká africká jezera. Vyvřelá láva ztuhla v čedič a zformovala dnešní podobu Golanských výšin. Golanské výšiny jsou jako muzeum vulkánů, ve kterém jsou vidět všechny sopečné jevy: lávové koule, kužely, krátery...  Poslední sopka zde byla činná ještě před necelými 6 tisíci lety.

Až do 19. století byly Golanské výšiny zalesněné,  ale nově usazení  Čerkesové  začali lesy kácet. Zbytek stromů pak padl v době I. světové války, kdy Turci zoufale potřebovali palivo pro svoje parní vlaky zásobující frontu. Dnes je 1/9 Golanských výšin spravovaných Izraelem přírodní rezervací. Tak jako v biblickém Bášanu  je území plné krav, které spásají  svěží zelenou vegetaci.  Mnohdy se stáda ještě pasou na minových polích, protože celá strategická oblast byla do roku 1967 zaminována.  

Půda sopečného pohoří , zvláštní klimatické podmínky a dostatek srážek však také činí  z Golanských výšin unikátní vinařskou oblast.  Izraelská vína z Golan dobývají trhy a srdce znalců. Stejně tak je náhorní plošina vynikající oblastí pro pěstování  ovoce, především jablek  a třešní.

 

Na Golanských výšinách spravovaných Izraelem  je celkem 36 osad, z toho 32 židovských, ve kterých žije celkem 16 500 obyvatel,   a  4 drúzské se 17 000 obyvateli.  Drúzové jsou arabsky hovořícími příslušníky zvláštní náboženské skupiny, která se v 11. století odštěpila od islámu. Učení je ovlivněno gnosticismem a řeckou filosofií. Zakladatelem víry byl perský mystik Hamza ibn Ali ibn Ahmad. Islámští učenci nepovažují drúzy za muslimy, ale drúzové sami se považují za islámskou reformovanou sektu. Sami si říkají muwahhidun – unitáři a svému náboženství tawhíd – ryzí monoteismus. Původ jména drúzové je ve jméně jednoho z prvních učitelů víry ad-Darázího. Drúzové vyznávají vysoké morální hodnoty  a  vždy jsou loajální k zemi, ve které se narodili. Z toho důvodu jen malé procento drúzů na Golanských výšinách přijalo izraelské občanství a zachovávají věrnost Sýrii. Izraelští drúzové, kteří žijí v Galileji, převážně v pohoří Karmel, jsou zase věrnými občany Státu Izrael, mnoho z nich slouží ve vysokých hodnostech v izraelské armádě a na vysokých postech ve státní správě.

 

Katzrin - hlavní město Golan

 

V roce 1981 vydal Izrael zákon o Golanských výšinách (zamítnutý rozhodnutím Rady bezpečnosti číslo 497), který učinil z osídlení Golanských výšin prioritní záležitost. Správní středisko Katzrin bylo naplánováno jako městské centrum zajišťující služby okolním vesnicím a vojenským základnám.  Dnes má Katzrin 7 500 obyvatel,  více než 30 % z nich jsou imigranti ze zemí bývalého Sovětského svazu.  Ve městě jsou předškolní zařízení, základní škola a státní náboženská škola, střední škola pro tisíc  studentů a Ohelo College – akademická instituce pro vzdělávání učitelů. Ve Katzrinu je také  rozvinutý průmysl. Vznikl zde proslulý vinařský závod Golan Winery, stáčírna minerálních vod Eden, závod na zpracování olivového oleje,  mlékárenský závod, závod na výrobu plastů, vyrábí se zde přístroje pro noční vidění a dokonce se v místním pivovaru vaří skvělé pivo.

 

 

 

 

 

Turistika na Golanských výšinách

 

Golanské výšiny přitahují  turisty, ať už Izraelce nebo zahraniční návštěvníky, kteří přijíždějí za poznáním přírody a historie. Nejznámějším místem je Národní park Gamla,  který připomíná tragickou dobu židovského povstání proti Římanům, během kterého zahynulo v roce 67 n. l.  všechno obyvatelstvo  židovského města Gamla.  Svou malebností  láká Národní park Baniyas,  kdysi Caesarea  Filipova,  u pramenů řek, které se o několik kilometrů dále proměňují v řeku spásy Jordán, nebo mohutný středověký arabský hrad Nimrod, který střežil cestu od Středozemního moře do Damašku. Úchvatné jsou  přírodní scenérie a výhledy na mohutný masív Hermonu, který dosahuje na izraelské straně úctyhodných 2 224 m. Za zmínku stojí také tradiční drúzská pohostinnost, ochutnat místní speciality v jedné z drúzských restaurací patří k zážitku , na který se dlouho vzpomíná.

 

 

 

Palestinský Betlém - město s bohatou biblickou tradicí

 

Betlém je správním centrem jednoho ze 16 správních obvodů, z kterých sestává Palestinská autonomní oblast na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy.  Oblast Betléma zahrnuje 10 městských obcí, 58 vesnic a 3 uprchlické tábory. Celkem je to 575 km2,  na kterých žije  zhruba 140 tisíc obyvatel. V samotném městě Betlémě pak 25  tisíc obyvatel. 

 

Siluetu města tvoří  dnes ve stejné míře věže kostelů a minarety mešit, v betlémském regionu žijí jak muslimové, tak křesťané, najdeme zde zemědělce a obyvatele měst a na okraji také beduínské obyvatelstvo. Křesťané různých denominací tvoří 28 % obyvatel betlémského regionu a asi 40 % obyvatel samotného Betléma. Úřad starosty města a jeho zástupce  je podle místních zvyklostí zastáván vždy křesťanem, i když křesťané již tvoří v Betlémě menšinu. Z ekonomických důvodů se již od doby po První světové válce mnoho rodin stěhovalo do zahraničí, nejvíce do Jižní Ameriky, takže v zahraničí žije početná diaspora betlémců. Více než polovina obyvatel Betléma má blízké příbuzné, kteří žijí v zahraničí.

 

Pátrání po původu  jména Betlém, arabsky Bet Lahm (dům masa), hebrejsky Bet Lechem (dům chleba), anglicky Bethlehem, řecky Vithleém,   nás zavede až do dávné kenaánské minulosti, kdy se místo nazývalo Bet Lahama , podle akkadské bohyně Lahamy, symbolu úrody a plodnosti. 

V květnu 2012 se při prosívání půdy z jeruzalémského archeologického naleziště objevil nesmírně důležitý důkaz o existenci  Betléma v době období prvního chrámu (1006 – 586 př. n. l.)  Na hliněné pečeti, kterou se opatřovaly odvody daní, je uvedeno ve starém hebrejském písmu jméno Bat Lechem.

Jméno Betlém, v Bibli nazývaný také Efrata (Gn 35:19, Gn 48:7) se objevuje téměř 50krát v deseti knihách hebrejské Bible. V Novém zákoně se jméno Betlém cituje pouze v Matoušově a Lukášově evangeliu, kde se Betlém  zmiňuje jako místo, kde se narodil  Ježíš, zvaný však Nazaretský, podle místa, kde vyrůstal.  Betlém  není spojen pouze s narozením Ježíše, je to místo posvátné také pro židy. U Betléma – Efraty zemřela při porodu Benjamína Jákobova žena Ráchel, která je zde pohřbena a její hrob, v dnešní době připomínající vojenskou pevnost, je cílem ortodoxních věřících. Betlém je místem, kde začíná a končí  krásný biblický příběh Rúth, cizinky z Moábu, prababičky  krále Davida. V Betlémě byl  David  ještě jako chlapec a pouhý pasáček ovcí pomazán na krále prorokem Samuelem. V  knize proroka Micheáše, psané v kruté době asyrského vpádu do  Izraele v 8. století př. n. l., je pasáž „A ty Betléme efratský, ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“

 

Chrám Zrození Páně,  nejcennější poklad Betléma

Místo narození Ježíše bylo uctíváno místními křesťany židovského původu, ale po druhém neúspěšném povstání Židů proti římské nadvládě (132 – 136)  byl na místě vybudován posvátný Adonisův háj a Židé byli vypovězeni.  Po církevním koncilu v maloasijském městě Nicaea roku  325 vyslal císař Konstantin svou matku Helenu do Palestiny, aby našla místa spojená se životem a smrtí Ježíše Krista a nechala na těchto místech postavit  důstojné svatyně. Helena za pomoci místních křesťanů identifikovala jeskyni, zachovanou v paměti generací jako místo Ježíšova zrození a nechala tam zbudovat kostel Zrození Páně, který byl vysvěcen 31.  května 339. Kostel se skvostnými  podlahovými mozaikami, které byly náhodou objeveny až v r. 1932, byl zničen při povstání Samaritánů v r. 529 a následně obnoven byzantským císařem Justiniánem do honosné podoby na půdorysu kříže, která se zachovala dodnes. Tak je kostel Zrození Páně v Betlémě nejstarším funkčním kostelem na světě. Několikrát unikl jakoby zázrakem svému zničení . V roce 614 vtrhli do Byzantské říše Peršané, kteří  ničili všechny křesťanské stavby. Když však stanuli před kostelem Zrození Páně, uviděli na průčelí chrámu mozaiku, na které byli vyobrazení tři králové, kteří se přišli poklonit narozenému Jezulátku. Jeden z králů, protože to byli mudrci z Východu, měl na sobě roucho perského kněze. Podle legendy se dobyvatelé zarazili a chrám nezničili. Také kalífa Omar, následník Proroka Mohammeda, se raději pomodlil před chrámem,  aby místo zachoval křesťanům. 

Ve 12. století dorazily do  Palestiny první zástupy Evropanů pod  záminkou  osvobození Božího hrobu z rukou nevěřících. Přítomnost křižáku ve Svaté zemi trvala  192 let. Během tohoto období došlo k  rozvoji obchodu mezi východem a západem,  Evropa získala mnoho nových poznatků, seznámila se s novými technologiemi a vědeckými objevy Orientu, které byly postupně zaváděny a vedly k rozvoji hospodářství a kultury.  Betlém byl pro křižáky důležitým místem, v chrámu Zrození Páně byli korunováni první  jeruzalémští králové. Dodnes se zachovaly části zlatem zdobených nástěnných mozaik  zhotovené byzantským mnichem Efrajimem  v r. 1169 a téměř zašlé malby svatých mužů a významných králů na 30 ze 44 sloupů ze stejného období. 

 

Po odchodu křižáku ze Svaté země v r.  1291  a ovládnutí země mamlúckými sultány a nakonec Tureckou říší se Betlém stal malým bezvýznamným městem. Teprve vlna zájmu o Svatou zemi, která vypukla v Evropě v 19. století,  přivedla do Betléma křesťanské misionáře, kteří zakládali kostely, kláštery, školy a nemocnice a snažili se zlepšit postavení místního obyvatelstva. Betlém se po První světové válce stal součástí Britské mandátní Palestiny a po vytvoření Státu Izrael a válce, která následovala, se dostal pod jordánskou správu. Šestidenní válka v roce 1967 znovu změnila hranice, Betlém a celý Západní břeh Jordánu se staly územím, které spravoval Izrael.  Teprve v roce 1994 mohl Betlém oslavit vznik Palestinské autonomie.

 

Vstupujete-li do chrámu, na průčelí si určitě povšimnete zazděného vysokého vchodu s příčným trámem z doby Justiniánovy, zbytků gotického obloukového vchodu z doby křižáků a nízkého vchodu, tzv. Dveří pokory, kde se musíte sehnout, abyste vstoupili.  Tento poslední vchod byli nuceni křesťané zbudovat za dob tureckého panství, aby znemožnili  přístup do chrámu jezdcům na koních.

Chrám Zrození Páně je cílem téměř 2 milionů turistů ročně. To by ještě nebylo tak hrozné, prohlédnout si kostel je věc snadná, ale turisté a poutníci chtějí také spatřit Betlémskou hvězdu, která je umístěna v jeskyni Zrození Páně pod ikonostasem . Do malé jeskyně vede dlouhá fronta, někdy několikahodinová,  která se prodlužuje v závislosti na tom, zda se poutníci chtějí uvnitř  vroucně a dlouze modlit a ještě si zazpívat a turisté vzájemně fotografovat.  

V jeskyni je umístěna stříbrná čtrnácticípá hvězda, která vyznačuje místo, kde se Marii narodilo děťátko.  Naproti hvězdě je kaple jesliček, do kterých  byl Ježíšek po narození uložen. Jeskyně,  ztmavlá od sazí nespočetných svíček,  je obložena azbestovými závěsy, mnohokrát zde totiž hořelo od neopatrné manipulace s ohněm.

Kostel je podle přísných pravidel Statu Quo rozdělen mezi tři nejpočetnější křesťanské církve.  Největší část patří řeckým pravoslavným křesťanům, další  část arménské pravoslavné církvi a pouze kaple Jesliček v jeskyni Zrození patří římským katolíkům.

29. června 2012 v ruském Petrohradu na zasedání UNESCO byl  chrám Zrození Páně v Betlémě na území Palestinské autonomie zahrnut na seznam světového kulturního dědictví  coby ohrožená památka. Palestinci si slibují, že tento akt pomůže uskutečnit tolik potřebné opravy této jedinečné stavby, která pro celé město tolik znamená.

 

Kostel  svaté Kateřiny

 

Stačí  projít bočním východem z chrámu a ocitnete se v kostele svaté Kateřiny Alexandrijské, který sice není tak starý jako  kostel Zrození Páně, ale patří úplně celý římským katolíkům. Byl postaven až v roce 1881 na ruinách křižáckého kostela a je místem, odkud se každý rok na Štědrý den vysílá do celého světa půlnoční mše z Betléma. V ten den patří kostel svaté Kateřiny jen těm nejvýznamnějším hostům a početné zástupy sledují půlnoční bohoslužbu na velkých obrazovkách instalovaných na náměstí Jesliček před chrámem. Ulicí Hvězdy přichází ke kostelu jeruzalémský patriarcha za doprovodu kléru a po odsloužené mši vezme na ruce  figurku Jezulátka, kterou přenese do jeskyně Zrození, kde zůstane až do konce Vánoc. Vánoce v Betlémě se vlastně slaví třikrát. 24. prosince začínají vánoce pro katolíky, 6. ledna pro řecké pravoslavné křesťany a 18. ledna pro arménskou pravoslavnou církev. 

 

Ve 4. století přišel do Betléma křesťanský učenec Hieronymus (sv. Jeroným), který zde přeložil Bibli z původních jazyků, v kterých byly jednotlivé knihy napsány,  do lidové latiny. Tento překlad, nazvaný „Vulgata“ se dosud používá. Pod kostelem svaté Kateřiny jsou jeskyně, v jedné z nich podle tradice žil a pracoval Jeroným na svém celoživotním díle.

 

Betlém a betlém

 

Betlémy,  výtvarná nebo dramatická  zpodobnění vánočního příběhu, tak známé v našem prostředí  a tak typické pro Vánoce, vznikly až ve 13. století. Světec František z Assisi se po návratu ze Svaté země,  kam se dostal roku 1219 v průběhu Páté křížové výpravy, rozhodl předávat poselství dojemného vánočního příběhu o narození Spasitele novou formou. Ze začátku to byly živé výjevy, později se začala zpodobnění vánoční scény objevovat také ve výtvarných podobách. Díky Františkovi z Assisi, mají dnes betlémští řezbáři stále plné ruce práce. V říjnu, po sklizni oliv, které se v Betlémě a okolí pěstují od pradávna, začínají lidé, kteří se živí výrobou suvenýrů z olivového dřeva, shromažďovat dřevo pro výrobu z ořezaných větví po zmlazování stromů. Toto dřevo musí ještě dlouho  zrát než se z něj mohou začít vyrábět nejrůznější předměty, od drobných strojově vyráběných suvenýrů za několik  dolarů až po drahé ruční práce vysoké hodnoty.  Na turistech, kteří přijíždějí do Betléma nebo nakupují v obchodech se suvenýry mimo Betlém, závisí obživa mnohých rodin, které se tradičně věnují výrobě předmětů z olivového dřeva. V Betlémě se také vyrábějí ozdobné předměty z perleti a korálu, najdete zde také bohaté výšivky, které zdobí jak suvenýry, tak krásné oděvy.

 

Turismus a související služby tvoří hlavní podíl v místní ekonomice. V turistickém  sektoru je zaměstnáno více než 20 % obyvatelstva betlémského regionu a více než 60 % obyvatel samotného Betléma. Poutníci a turisté přijíždějí do města po celý rok, ale období kolem Vánoc je nejrušnější. Betlém je jedním z nejvýznamnějších poutních míst na světě a cesta do Svaté země bez návštěvy Betléma by nebyla úplná. Ačkoliv je Betlém od Izraele oddělen separační bezpečnostní zdí, autobusy s turisty projíždějí hladce a bez čekání.   

 Kromě chrámu Zrození Páně a kostela svaté Kateřiny navštěvují poutníci také Mléčnou jeskyni, spojenou s legendou, že jeskyně zbělela, když kojící Panně Marii ukápla na zem kapka mléka. Nedaleko od Betléma v Bet Sahour se nacházejí Pastýřská pole s kostely různých křesťanských denominací. Na Pastýřských polích  se pastýřům zjevil anděl Páně, odtud spěchali do Betléma, aby se poklonili narozenému děťátku.  Také tam směřují turistické autobusy.

 

V Betlémě a sousedním Bet Sahour najdeme mnoho  kvalitních moderních hotelů, které byly vybudovány v posledních letech. Betlémské restaurace nabízejí velké množství místních arabských specialit a také tradiční pohostinnost, tak typickou pro Palestinu.

 

 

 

Jericho

 

Jericho je zelenou oázou v údolí Jordánu ležící 30 km východně od Jeruzaléma, 7 km západně od břehu řeky Jordánu a 10 km severně od Mrtvého moře.  Jericho se nachází v Palestinské autonomii, částečně samostatném státním útvaru na Západním břehu Jordánu. 

 

Palestinská území  (6220 km2) jsou jako ostrovy vklíněné uprostřed  mnohem většího Státu Izrael (20 770 km2). Administrativní území Jericha zahrnuje jak město samotné, tak okolní vesnice a uprchlické tábory a celková rozloha spravovaného celku je 45 km2,  ve kterém žije 25 tisíc obyvatel, ve městě samotném 17 tisíc obyvatel. 

Jericho získalo hned dvě světová prvenství. Se svou polohou 250 m pod hladinou Středozemního moře je nejníže položeným městem naší planety. Je také nejstarším souvisle osídleným  městem na světě, první obyvatelé zde žili nejméně od roku 9000 př. n. l. 

Původ jména Jericho, arabsky Aríha, je semitského původu a ve staré kenaánštině (stejně jako v dnešní hebrejštině) znamenalo slovo „reah“  vůni. Je tedy městem vůně, ale „jareah“ znamená v obou jazycích rovněž  „Měsíc, Luna“ , Jericho bylo totiž  městem, které uctívalo boha Měsíce.  Jericho bylo také nazýváno Palmovým městem. 

 

Jericho má mírné podnebí, teplota neklesá ani v lednu pod 8,5 °C, roční průměrné teploty se pohybují od 23,5 do 30,5 °C. Ročně zde naprší pouhých 150 mm srážek, což je méně než v okolních horách a pobřežním pásmu, ale Jericho má od pradávna vydatné zdroje podzemních vod. Největší pramen Ein al-Sultan dává za hodinu 680 m3 kvalitní pitné vody.  Díky bohatství vod je město a okolí důležitou zemědělskou oblastí. Proslulé je zejména chutné ovoce – citrusy, datle, banány, ale pěstuje se také zelenina, dodávána na trh v zimních měsících,  a v poslední době i květiny. 

 

Starší než egyptské pyramidy

 

Je pravděpodobné, že nejstarší civilizace nevznikly v údolí Nilu ani podél Eufratu a Tigridu, ale v údolí Jordánu již ve střední době kamenné.  Tel  al-Sultan v Jerichu  je 21 metrů vysoký pahorek, který skrývá  23 kulturních vrstev. Vždy jedno město vyrostlo na troskách města předchozího, až vznikl kopec, nazývaný tel.  Celý Střední Východ je poset tely s  pozůstatky starověkých měst.  Tel al-Sultan v Jerichu byl osídlen  přibližně od roku 9000 př. n. l.  do roku  586 př. n. l., kdy bylo poslední osídlení zničeno babylonskou armádou.    Již mezi  lety 8350 a 7350 př. n. l. bylo Jericho městem obklopeným hradbami z nepálených cihel širokými  2 metry a vysokými  4 metry. Nad hradby vyčnívala vysoká kamenná věž, na kterou vedlo 22 schodů, ještě dnes je věž vysoká 8,5 metru. Kolem hradeb vedl hluboký lidmi vyhloubený příkop. Bylo to v době, kdy lidé ještě neuměli vyrobit keramiku, používali dosud kamenné nádoby a kamenné nástroje. Věže a hradby Jericha jsou o 4000 let starší než egyptské pyramidy! 

Z archeologických nálezů víme, že mezi lety  7200 – 5850 př. n. l. lidé zde usedlí již znali zemědělství, nebyli již lovci a sběrači, ale osívali pole obilím a chovali ovce. Z této doby pocházejí zajímavé nálezy lidských lebek, které byly odděleny od těla, zbaveny čelisti a domodelovány sádrou nebo hlínou. Místo očí byly vsazeny lastury. Nejnovější archeologické studie poukazují na skutečnost, že zřejmě nešlo o druh pohřbu nebo kult předků, protože nálezů je překvapivě málo, ale takto upravené lebky byly na Středním Východě v té  době používány jako magické a léčitelské pomůcky.  Nálezy obsidiánu a nefritu z Anatolie, tyrkysů ze Sinaje a mušlí z Rudého moře nasvědčují , že  Jericho, v kterém žilo kolem 2000 obyvatel,  zřejmě žilo také z obchodu.

 

Jericho, Kenaánci  a Izraelité

 

Ve střední době bronzové bylo Jericho důležitým městem Kenaánu, které dosáhlo největší prosperity mezi lety 1700 – 1550 př. n. l. A potom náhle zaniklo. Co bylo příčinou konce? Přírodní katastrofa, epidemie... nebo se vydáme po stopách Bible a  začteme se do líčení příběhu, jak ho popisuje Kniha Jozue?  Mojžíš vyvedl Izraelity z egyptského otroctví a vodil je  40 let pouští, tak aby do Země zaslíbené přišli noví lidé, nová generace nezatížená hříchy svých otců, kteří neposlouchali Hospodina. Mojžíšovi však nebylo dopřáno vejít do této země, pohlédl na ni z blízké hory a zemřel. Vedení zástupů se ujal Jozue, syn Nůnův. Izraelité přešli suchou nohou Jordán, který přestál téci . Týden tábořili před Jerichem, každý den obešli město s Hospodinovou schránou, před kterou kráčelo sedm kněží s polnicemi z beraních rohů.  Šest dní po sobě obešli každý den  město a troubili na polnice.  Ale sedmého dne obešli město sedmkrát, kněží zatroubili na polnice, lid spustil válečný pokřik a hradby Jericha se zhroutily. Jericho bylo zničeno, s výjimkou nevěstky Rachab a její rodiny, která pomohla izraelským zvědům, bylo vše vyhubeno jak klaté.   Město bylo srovnáno se zemí a Jozuem prokleto: „Proklet buď před Hospodinem muž, který znovu vybuduje toto město Jericho. Na svém prvorozeném položí jeho základy, na svém nejmladším postaví jeho brány.“ A skutečně v  9. století př. n. l.  za vlády izraelského krále Achaba  vybudoval Chíel Betelský Jericho jako ohrazené město,  a ztratil svého nejstaršího a nejmladšího syna.  O datu zkázy Jericha jsou různé teorie, někteří z archeologů  považují  biblickou verzi za věrohodnou,  jiní ji vyvracejí a domnívají se, že Izraelité přišli do Kenaánu až v době, kdy Jericho bylo v troskách. 

 

V roce 586 př. n. l.,  když bylo Judské království napadeno babylonskými vojsky a elita židovského národa odvedena do babylonského zajetí, osídlení na Tel al-Sultan zaniká.  Po návratu Židů o dvě generace později se město přestěhovalo na jihovýchod. Jericho bylo soukromou državou Alexandra Velikého, ovládali ho Seleukovci , Alexandrovi nástupci, ale největšího rozmachu dosáhlo za panování judského krále Heroda Velikého v 1. st. př. n. l. Jericho bylo v té době bohatým městem, jeho bohatství pocházelo převážně z pěstování balzamovníku, který byl velmi ceněn při výrobě parfémů. Kleopatra, egyptská královna, požádala svého milence Marka Antonia o Jericho a obdržela je. Obratem je pak za nemalý obnos pronajala Herodovi, který jí potupně platil za pronájem svého území. Herodes dal v Jerichu přebudovat letní královský palác, nechal postavit další luxusní palác, hippodrom a nové akvadukty. V letním paláci v Jerichu nechal utopit svého mladého švagra Aristobula, jehož popularity se obával,  do Jericha se také uchýlil v době své nemoci a v Jerichu také zemřel . Z Jericha byl vypraven velkolepý pohřební průvod do Herodionu, kde bylo královo tělo uloženo do připravené hrobky.

 

 

 

Jericho , starozákonní proroci a Ježíš

 

Jericho je ve Starém a Novém zákoně mnohokrát zmiňováno.  Bylo prvním kenaánským městem dobytým Izraelity, bylo místem, kde vystoupil do nebe důležitý starozákonní prorok Eliáš a kde jeho nástupce Elíša vyčistil pramen  vhozením soli. Evangelia se zmiňují o Ježíši Nazaretském, který byl na východním břehu Jordánu pokřtěn Janem Křtitelem, byl  čtyřicet dnů pokoušen na poušti, dle tradice právě na hoře Pokušení nad Jerichem.  V Jerichu Ježíš uzdravil slepé žebráky a povečeřel v domě opovrhovaného celníka Zachea. Cesta z Jericha do Jeruzaléma nám zase připomíná Ježíšovo podobenství o milosrdném Samaritánovi.

 

Jericho v době byzantské

 

Po židovském povstání proti Římanům a zničení židovského chrámu v Jeruzalémě roku 70 n. l. Jericho rychle upadalo a kolem roku 100 již bylo jen nevýznamným městem s malou římskou posádkou.  Když  Římané přijali křesťanství a jejich říši dnes nazýváme pomocným názvem Byzantská, bylo Jericho hustě osídleným městem se spoustou klášterů a kostelů, ale také zde byly dvě synagogy. Nové byzantské Jericho bylo vybudováno dále na východ, kolem dnešního centra města. Kláštery byly opuštěny po vpádu perských Sasánovců v roce 614 , ti  zničili všechny křesťanské památky a na 14 let ovládli území celé Palestiny. Geografii Svaté země známe pouze  ze dvou děl, z knihy Onomasticon křesťanského učence Eusebia z Caesareje z konce 4. století  a z mozaiky ze 6. století na podlaze kostela v jordánské Madabě. Na mapě v Madabě je Jericho vyobrazeno jako Palmové město poblíž řeky Jordánu a Mrtvého moře.

 

 

 

Arabové, křižáci a  Turci

 

Za vlády arabské dynastie Ummájovců, kteří se ujali moci r. 659 a vládli z Damašku, bylo Jericho zničeno velkým zemětřesením, častým v těchto končinách. O deset let později křesťanský poutník Arculf navštívil Jericho a popsal je jako neutěšené místo v ruinách. Desátý kalíf Hišam ibn Abd al-Malik si nechal v Jerichu v roce 743 vystavět skvostný palác  se dvěma mešitami, budovami, nádvořím, vše bylo bohatě zdobené mozaikami. Palác nebyl ještě obydlen a již byl zničen dalším velkým zemětřesením, které nastalo v roce 747. Vláda Ummájovců skončila v roce 750, byla vystřídána vládou abbásovských kalífů z Bagdádu,  fátimovských kalífů z Káhiry a nakonec  Seldžuckých Turků. Krátce nato se v roce 1099 na 192 let objevili na Středním Východě  Evropané, kteří zemi dobyli během několika křížových výprav. V Jerichu křižáci postavili  kostely a kláštery a zavedli zde pěstování a zpracování cukrové třtiny.  Křižáky vystřídali  muslimští Ajúbovci, ty pak mamelúkové z Egypta a nakonec přišli v roce 1517 Turci, kteří zůstali až do roku 1917. Jericho bylo za tureckého panství  jen malou vesnicí, která byla vystavena stálým útokům beduínů.

 

 

 

Britové, vznik Státu Izrael a novodobé dějiny

 

Po pádu Osmanské říše na konci I. světové války, připadlo Jericho Britské mandátní Palestině.  Britové vybudovali v Jerichu během II. světové války pevnosti a zaminovaly mosty v očekávání útoků německé armády.  V době vzniku Státu Izrael a bojů, které nastaly po jeho vyhlášení, bylo Jericho obsazeno jordánským vojskem.   V Jerichu se konala v r. 1948 konference organizovaná jordánským  králem Abdulláhem I., která prohlásila Abdulláha králem Palestiny a žádala spojení Palestiny a Transjordánska. V polovině 50. let Jordánsko anektovalo Západní břeh Jordánu a Jericho  a jeho obyvatelé se stali  jordánskými občany.  Během Šestidenní války v roce 1967 bylo Jericho spolu se zbytkem Západního břehu dobyto Izraelem.  V roce 1988 se Jordánsko zřeklo nároku na Západní břeh Jordánu. Jericho bylo  prvním městem, které bylo předáno pod správu Palestinské autonomie v r. 1994 v souladu s dohodami z Oslo. 

 

Jericho a turisté

 

Do roku 2000, než vypukla na palestinských územích 2. intifáda, povstání proti Izraeli, bylo Jericho pravidelnou zastávkou zájezdových autobusů. Některé skupiny se vypravily na prohlídku archeologického naleziště na Tel al-Sultan, k prameni Ein al-Sultan, vyjely  si lanovkou na horu Pokušení , zastavily u prastarého stromu, na který dle legendy vylezl celník Zacheus při Ježíšově návštěvě,    nebo navštívily rozsáhlý areál zbytků Hišámova paláce. Ale, i ti, kteří se zdrželi jen chvíli, měli možnost nakoupit  chutné ovoce z jerišských zahrad a ochutnat místní speciality .  Do Jericha jezdily také každý den stovky Izraelců, které kromě vyhlášených restaurací  lákalo také místní kasino. To vše v roce 2000 ustalo. Nyní se turisté začínají vracet, Jericho je  bezpečné a místní obyvatelé hosty  vítají, vždyť  turistický ruch byl pro mnohé  hlavní obživou. Jericho nabízí také překvapivě dobré ubytování ve dvou 4* hotelích. 

 

Jericho je místem , které návštěvníky nenechá lhostejnými. Je to místo, kde začala historie lidstva, místo biblických příběhů, které mají místo v naší kultuře.

 

 

 

 Pevnost Masada nad Mrtvým mořem

 

 

V Judské poušti v jižní části Izraele, 450 m metrů nad hladinou Mrtvého moře , u dávných cest spojujících starověký Moáb a Edom s Judeou, se nachází na izolovaném skalním útesu pevnost Masada. Dnes je tato starověká památka, zahrnutá do seznamu kulturního dědictví UNESCO, součástí Národních parků Izraele.

 

Tajemstvím opředená pevnost v nehostinné poušti  lákala představivost cestovatelů už v době, kdy se na Blízký Východ vypravili první odvážlivci. Americký  teolog  a cestovatel Edward Robinson  spolu se svým tlumočníkem, americkým misionářem Elim Smithem cestovali po Blízkém Východě, aby identifikovali biblická místa v tehdejší Palestině. V roce 1838 Robinson za pomoci dalekohledu uviděl z oázy Ein Gedi u Mrtvého moře ruiny na vrcholu strmé hory, v kterých rozpoznal pevnost Masadu. O čtyři roky později na Masadu vystoupil americký misionář S. W. Wolcott doprovázen anglickým malířem Tippingem. Pak již následovaly další expedice. Ve 20. století se Masada stala symbolem pro židovskou mládež v době Britského mandátu v Palestině. V poušti se cítili svobodně a bezpečně,  objevovali její krásu a stopy, které zde zanechala bohatá historie.  Důkladný archeologický průzkum  začal v zimních měsících let 1963 a 1964. Mezinárodní tým dobrovolníků vedl izraelský generál,  politik a také archeolog Yigael Yadin (původním jménem Yigael Sukenik). Archeologové s menšími přestávkami odkrývají pevnost Masadu dodnes. Každý rok přibývají restaurované a nově odkryté objekty, které  prodlužují prohlídkovou trasu.

 

Vše, co víme o pevnosti Masada, hebrejsky Metzada (ze slova „metzuda“ = pevnost), víme ze dvou zdrojů: z díla židovského historika Josepha Flavia, které sepsal v řečtině koncem 1. století n. l. , a z archeologického poznání.  Flavius udává, že Masada, izolovaný skalní útes  nad Mrtvým mořem,  byla poprvé opevněna  veleknězem Jonathanem. Asi to byl hasmonejský král Alexander  Jannaeus (103 – 73 př. n. l.).  Hasmonejci, židovská královská dynastie, stavěli paláce a pevnosti na vrcholech skal, daleko od očí veřejnosti. Tam uchovávali své poklady, zbavovali se rivalů,  které na těchto místech věznili. Na Masadu  se v roce 43 př. n. l. uchýlil  Herodes, syn hasmonejského královského správce,  se svou rodinou, když utíkal před Antigonem, posledním potomkem Hasmonejců.  Sám se vydal do Říma, aby žádal o pomoc proti Antigonovi, kterého podporovala Parthská říše. Do Judey se již vrátil jako Římany dosazený  židovský král, ale ještě tři roky musel bojovat než  si svou pozici mohl udržet. 

 

Pro krále Heroda, byly pouštní pevnosti důležité. V říši, které vládl, neustále hrozila možnost povstání, v Egyptě vládla jeho rivalka Kleopatra a  poměry v jeho vlastní rodině byly plné intrik. Herod nevěřil nikomu a měl k tomu dobré důvody. Masadu, pevnost  na odlehlém nepřístupném místě nechal za své 36leté vlády přebudovat na luxusní nedobytné sídlo, kterému nechybělo nic, co patřilo ke komfortu římského způsobu života. Plošina na vrcholu hory ve tvaru lodní paluby je  650 m dlouhá a 200 m široká.  Ta byla obklopena dvojitou  hradbou, ve které se nacházelo kolem 30 strážních věží.  Základním předpokladem přežití v této vyprahlé pustině bylo zabezpečení zásob vody.  Herod nechal ve skále vytesat 12 obřích cisteren, do kterých se v době zimních dešťů sváděla voda pomocí důmyslných akvaduktů.  Kapacita těchto  rezervoárů byla  40 000 000 litrů vody. Voda umožňovala nejen přežití, ale také takový luxus, jako byly římské lázně, koupaliště pro vojenskou posádku a dokonce záhony se zeleninou a květinami.  

 

Po Herodově smrti  v roce 4 př. n. l. připadla Masada jeho neschopnému synu Archelaovi, ale po několika letech Římané raději svěřili vládu v Judei  svým prokurátorům.   Šedesát let byla na Masadě římská posádka. Když vypuklo v r. 66 židovské protiřímské povstání, přepadla Masadu početná skupina radikálních galilejských zélotů, zvaných též  sikariové. Zéloti si přisvojili zbraně Římanů a vydali se do Jeruzaléma. Tam přemohli stráže, zabili židovského velekněze a jeho bratra a vůdce galilejských zélotů Menachem se prohlásil za krále Izraele. To se ale nelíbilo jeruzalémským zélotům.  A tak když Menachem kráčel v královském rouchu do chrámu, zabili jeho i jeho doprovod. Malá skupinka se zachránila a pod vedením Menachemova bratrance Eleazara ben Yair, utekla na Masadu. Po celou dobu protiřímského povstání zůstali zéloti na Masadě, a aby se uživili,  podnikali výpady do okolí.

 I když Římané v r. 70 dobyli Jeruzalém a zničili židovský Chrám, stále ještě  židovské povstání nebylo u konce.  Římanům zbývalo dobýt ještě Herodion, kam se uchýlila část povstalců a hrad Machaerus.  Pak, v roce 73 n. l. přišla na řadu poslední bašta povstalců – Masada.  Desátá  římská legie o síle 10 000 mužů  zamířila k pevnosti na jaře roku 73. Legii doprovázelo několik tisíc židovských otroků, kteří byli zajati při pádu Jeruzaléma.  Římané vybudovali 8 vojenských táborů a opevnili se obrannou hradbou. Generál Flavius Silva si byl vědom, že proti dobře zásobeným zélotům nemá dlouhodobé obléhání smysl.  Na západní straně hory našel slabé místo a přikázal zde vršit hliněnou rampu,  100 m vysokou, chráněnou dřevěným lešením.  Na rampu byla postavena 25 m vysoká plošina a na ní byla 30 m vysoká dřevěná obléhací věž pobitá železem. Beranidlem byly prolomeny kamenné hradby, ale zéloti  poničenou hradbu rychle znovu vybudovali z dřevěných trámů, které strhli ze střech budov . Taková hradba nemohla být prolomena, ale Římané ji zapálili . Vítězství bylo jejich. O událostech máme jedinou zmínku, a to v díle Josefa Flavia. Podle tohoto židovského historika, žijícího v době vzniku literárního díla v Římě, si nechali Římané konečné dobytí pevnosti na druhý den. Když však ráno  vstoupili do pevnosti, viděli, že jejich vítězství je prázdné. Obránci Masady zabili své blízké , pak si losem vyvolili deset mužů, aby je všechny pobili, ti pak mezi sebou losovali a vylosovaný po zabití svých druhů musel vztáhnout ruku sám na sebe. S  výjimkou 5 dětí a 2 žen, které se schovaly v cisterně, nezůstal nikdo živý. Dnes historici pochybují o pravdivosti této zprávy. Spíše připadá v úvahu, že Josefus Flavius chtěl ve svých dílech dát výstrahu: Každého,  kdo se postaví Římu, čeká krutý osud. 

 

Na Masadu vedla v Herodově době jediná úzká cesta, která se klikatila po úbočí hory jako had, dodnes se nazývá „Hadí stezka“.  Dnešní turisté jsou ve výhodě, na vrchol hory je vyveze velkokapacitní lanovka pro 80 osob a stejně se dostanou zpět.  Po „Hadí stezce“ však v ranních hodinách, kdy je ještě chladno, s oblibou vystupují izraelské rodiny a mládež, protože vystoupit jednou na Masadu je pro Izraelce  trochu snem a trochu povinností .  Mladý Stát Izrael  si po svém vzniku  z příběhu zélotů na Masadě vytvořil národní mýtus, učinil z nich hrdiny proti přesile, statečné bojovníky, kteří raději volili smrt než otroctví . Bylo třeba mít vzory, bylo třeba mít ideologii, která posiluje. Ačkoliv je již dnes  tento mýtus překonaný a otevřeně se hovoří o historických aspektech dávných událostí, zůstává Masada nadále národním symbolem . 

Po výstupu z lanovky vejdete na Masadu branou Hadí stezky  a rozprostře se před vámi rozlehlá plocha posetá zbytky budov, částečně renovovaných zdí a hradeb. Když archeologové v 60. letech minulého století přišli na Masadu, našli zde prakticky ruiny, na kterých se nejvíce podepsala častá zemětřesení , která rozpadlé stavby přeskupila do hromad kamení.  Na všech zdech vidíte černou linku. Ta naznačuje, kam až se stavba  zachovala, vše, co je nad černou čárou, bylo pracně rekonstruováno.  Stavební kámen, z kterého král Herodes nechal pevnost vybudovat, se těžil přímo na Masadě.  V době krále Heroda nebyly budovy fádními kamennými stavbami. Byly omítnuty a zářily barvami. Vnitřní stěny byly pokryty freskami, podlahy byly vyzdobeny mozaikami, avšak Herodes nepřipustil v souladu se židovským zákonem zpodobnění osob nebo zvířat, ornamenty jsou pouze geometrické  nebo využívají   rostlinných motivů.  Přes budovy, v kterých sídlily stráže a vojenští velitelé, se dostanete do obřích skladů, které pojmuly tolik zásob, že Masada nemohla být vyhladověna. V 16 obřích místnostech byly skladovány jednotlivé druhy potravin odděleně. 

 

Na severním svahu hory se terén prudce snižuje. Právě zde si nechal král Herodes vybudovat svůj soukromý palác, který byl postaven ve třech úrovních na svažujícím se strmém útesu. Ze severu vanou větry, které pobyt v rozpálené poušti činily snesitelným. Palác byl vyzdoben freskami, sloupy postavené z kamene byly omítnuty, aby budily zdání, že jsou vytesány z jednoho kusu, a namalovány tak, že vypadaly jako mramorové. Palácem vedlo skryté točité schodiště. Dnes se zachovaly jen ruiny ale můžeme si představit nádheru, která byla v příkrém kontrastu s nehostinnou pustinou, která Masadu obklopovala.  Kromě Severního paláce, který sloužil  Herodovi a jeho rodině, byl na Masadě ještě další velký palác zvaný nyní Západní, který sloužil administrativním účelům a kde se nacházel  i trůnní sál. Právě zde se našly nejkrásnější mozaiky.  Komfort  na Masadě doplňovaly takové výdobytky tehdejší civilizace, jako byly římské lázně, které sloužily k očistě těla i ducha.  V pevnosti byly nejrůznější užitkové stavby včetně věží, v kterých se chovali holubi. Jejich maso bylo vítaným zpestřením jídelníčku, jejich trus sloužil jako hnojivo pro záhony a předpokládá se, že sloužili také k zasílání zpráv.

 

Když na Masadu vtrhli roku 66 židovští vzbouřenci - zéloti, pramálo dbali o estetiku, šlo jim o holé přežití.  Pevnost jistě po 60 letech obývání římskými vojáky, nezářila jako za dob Heroda.  Zéloti nedbali na mozaikové podlahy, na fresky, vše podřizovali jen momentální potřebě,  přehradili královské komnaty  hrubými neumělými zdmi, aby získali více prostoru pro početné rodiny. Ale místa bylo málo, proto využili k bydlení také dvojitou kazematovou hradbu, uvnitř které si zřídili svoje příbytky. Archeologové při průzkumu hradby narazili v jenom místě na prostor, který byl mnohem širší než jiné části hradby. Kolem velké místnosti byly kamenné lavice,  prostor byl kdysi podpírán sloupy. Podle genízy, místa, kam se ukládají nepotřebné svitky Tóry, zjistili, že objevili synagogu, kterou zéloté zbudovali na místě bývalých Herodových koníren.

 

  

 Prohlídka Masady je únavná, především v jarních a letních měsících bývá vedro vyčerpávající.  Turisté nemají sílu prohlížet si všechny kouty  a stačí jim běžná prohlídková trasa zakončená pohledem na hliněnou navršenou rampu na západní straně,  po které Římané vnikli do nedobytné pevnosti. Masada je místo se silným nábojem. Příběh  krutého vládce a kolosálního stavitele Heroda, který po sobě zanechal více stop, než celé dynastie, nás nutí k zamyšlení nad složitou a krutou dobou, ve které žil.  Tragický osud zélotů popsaný v díle Josepha Flavia, ať už je historická pravda jakákoliv, je dojemným příběhem o cestě k absolutní svobodě za cenu nejvyšší oběti.  Další kapitolu rozepsal legendární izraelský archeolog  Yigael Yadin a stovky dobrovolníků z celého světa, kteří přijeli do mladého státu Izrael na vlastní náklady.  Z  beznadějných trosek začali dobývat a kousek po kousku odkrývat celou tajuplnou historii spojenou s tímto fascinujícím místem.  Stojí za to sem  zavítat.

 

 

 

Hradby Jeruzaléma

 

Hradby Jeruzaléma jsou  nejen unikátní stavební památkou, vzácně zachovalým středověkým opevněním , ale především symbolem věčného města.  Jeruzalém je více než město, je to metafora.  Jeruzalém je  Svatost.  Svaté město tří velkých monoteistických náboženství.

 

Nejkrásnější pohled na Jeruzalém je z Olivové hory , nejlépe v ranních hodinách, kdy slunce na východní straně ozařuje celé nádherné panoráma  Starého města (hebrejsky Ir Atika). Zlatá kupole Dómu na skále, mešita Al Aksa, dvě šedé kupole chrámu Božího hrobu, bílá věž luteránského chrámu Vykupitele a nedávno obnovená  synagoga Hurva jsou na první pohled patrné dominanty obklopené spletí  starobylých staveb tvořících ulice a celé čtvrti. Obrázek  je zarámován impozantními  hradbami ze 16. století, které jsou samy o sobě zajímavou stavební památkou, která ve světě nemá obdoby.

 

Jeruzalém byl  opevněným městem již v době, kdy se jmenoval Urusalimum  a sídlil v něm kenaánský kmen Jebusitů. Král David někdy kolem roku  1004 př. n. l.  pronikl  se svými bojovníky vodním systémem do ohrazeného města, dobyl skalní pevnost Sion, město Urusalimum učinil  svým sídlem a pojmenoval jej  Město Davidovo (Ir David). Tento název se příliš neujal, z Urusalimum  se stal  Jerušalajim – česky Jeruzalém. Arabové ho nazývají prostě:  Al Kuds – Svatý.

 

Když Jeruzalém oblehli r. 701 př. n. l. Asyřané, král Chizkijáš dal narychlo vybudovat nové hradby . Shodou   okolností  Asyřané zdecimovaní epidemií neznámé nemoci  Jeruzalém nedobyli a odtáhli. To Babyloňané r. 586 př. n. l. byli úspěšnější. Neodolaly jim ani hradby Jeruzaléma, město vyplenili, chrámový poklad odvezli do Babylónu a ještě si odvedli  do zajetí celou elitu Judského království. Když se část Židů po dvou generacích mohla vrátit do své země a do Jeruzaléma, nalezli město v troskách. V biblické knize Nehemjáš  nalezneme  detailní popis, jak se  znovu budovaly jeruzalémské hradby.

 

Jeruzalémské hradby byly budovány a následně ničeny. Po Nehemjášově obnově hradeb ,  která proběhla kolem r. 445 př. n. l., vybudoval  v letech 41 – 44 n. l. novou tzv. Třetí hradbu král Agripa.    V roce 70 n. l. byl v době židovského povstání proti Římanům zničen židovský chrám v Jeruzalémě a město se ocitlo v troskách. Po druhé židovské revoltě r. 135, byl naprosto zničený a opuštěný Jeruzalém Římany přebudován na opevněné římské město , které se po určitou dobu jmenovalo Aelia Capitolina.  Poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím  Východořímské říše, získal Jeruzalém,  město spojené s životem a smrtí Ježíše Krista, nebývalý význam.  Hradby města  byly obnoveny  v polovině 5. století za byzantské císařovny Eudokie.  V  době Jeruzalémského království vytvořeného ve  12. století evropskými feudály a dobyvateli, hrály hradby Jeruzaléma důležitou úlohu. Ale ani mohutné hradby nepomohly křižákům Jeruzalém udržet, po porážce v bitvě u Rohů Hatínu v r. 1187 se museli z Jeruzaléma stáhnout a jejich království už tvořilo jen několik izolovaných enkláv uprostřed muslimy ovládaných území.  Ve 13. století  došlo k obnově opevnění  ajúbidským vládcem al-Malikem al-Muazzimem, ale  ten později ze strachu, že se křižáci vrátí do města,  dal   příkaz  ke zboření zbudovaných hradeb.   V době, kdy oblast  ovládli mamlúčtí sultáni z Egypta, byl Jeruzalém bezvýznamným , nedostatečně opevněným městem bez strategické hodnoty .

Hradby, které obdivujeme dodnes, nechal postavit turecký sultán Sulejmán Veliký.  Jeruzalém a celá Palestina připadly Osmanské říši v r. 1517.  Když se Sulejmán  ve svých 26 letech ujal vlády po svém otci Selimovi,  rozhodl  se  zanedbaný Jeruzalém obnovit. Nechal postavit  nová tržiště, dal opravit akvadukt a vodní cisterny.  Jeruzalémské mešity  a především Chrámová hora prošly důkladnou  renovací. Avšak jeho největším dílem jsou jeruzalémské hradby, jedno z mála středověkých opevnění, které přetrvalo až do dnešních dnů.  Sulejmán přikládal opevnění Jeruzaléma velký význam. Hradby symbolizovaly vítězství islámu ve třetím nejsvatějším muslimském městě, které předchozí mamlúcké dynastie přehlížely. A opevnění  s mohutnou pevností a děly na hradbách bylo výrazem bezpečí.  Jeruzalém ležel na okraji pouště a mohl  se kdykoliv stát cílem loupeživých beduínů. Sulejmán se také obával útoku ze západu, ať už to mohl být útok pirátů nebo nová křížová výprava. 

Výstavba hradeb započala v roce 1538 a trvala necelé 4 roky. Sulejmánovy hradby sledovaly linii  hradeb postavených za  Al-Malika al-Muazzima  o tři století dříve. Hradby a citadela byly budovány s promyšlenou vojenskou strategií.  V hradbách je zabudováno 35 věží, některé z nich jsou dokončeny jen z vnější strany a uvnitř zůstaly nedokončené.  V době, kdy Sulejmán nechal stavět  jeruzalémské hradby , byly již používány palné zbraně a střelný prach a  stavba byla již novému způsobu vedení boje přizpůsobena.  Nejvíce opevněnými  místy  byly  hlavní městská brána – Damašská brána na severní straně hradeb a  Jaffská brána na západní straně.  Také na jižní straně byla důležitá Sionská brána a na východní pak Lví brána. Ostatní brány byly pouze druhořadé,  a proto skromné. Hlavní brány však byly vybaveny velkými dřevěnými vraty pobitými železem a na noc se zavíraly. Hradba byla strážena 64  janičáry, dělostřeleckou jednotkou o pěti vojácích, pomocnou jednotkou dvanácti  vojáků, kteří sloužili jako vrátní, a dvěma vojáky, kteří hlídali bránu pevnosti. Deset vojáku se staralo o proviant a administrativu a jeden voják sloužil jako žalářník. V čele posádky stáli  velitel pevnosti a jeho zástupce. Navíc tu byl ještě tajemník, imám , muezín a  sluha.  Spolu s  tesařem,  pekařem a vojákem, který se staral o hradní příkop a dalším, který měl na starosti akvadukt, se staralo o jeruzalémské hradby v roce 1544 celkem 104 mužů.

 

 

Davidova věž - symbol Jeruzaléma

 

Již na konci vlády Sulejmána Velikého  došlo ke zhoršení disciplíny vojáků posádky, kteří se začali zabývat soukromými aktivitami jako byl výběr daní a obchod.  Bezpečnost  již nebyla na prvním místě a později začalo obyvatelstvo Jeruzaléma stavět v blízkosti hradeb svoje příbytky, dokonce zabírat některé z budov opevnění a věže. Na začátku 20. století hradby ještě stály, stále ještě chránily obyvatele Jeruzaléma, ale jejich sláva uvadla.  Byly zanedbané,  cimbuří zbořená a u jejich základů se kupily letité hromady odpadků .  Když po čtyřech stoletích v prosinci r. 1917 skončila turecká nadvláda, měli Britové, kteří se ujali mandátu v Palestině, nelehký úkol.  Jeruzalém byl v té době hladovým a žíznivým městem plným infekčních nemocí. Po několika týdnech první pomoci, kdy bylo nutné přivézt jídlo a cisterny s vodou,  připadl prvnímu vojenskému britskému guvernérovi Siru Ronaldu Storrsovi  úkol stejně důležitý: záchrana památek.  Byla vydána nařízení, která přikazovala,  že se budovy nesmějí  bourat nebo přestavovat bez písemného povolení, na fasády se nesmí používat omítka nebo plech, pouze bílý jeruzalémský kámen,  a na domech nesmějí být jiné tabule, než označení ulic.  Údržba památek se stala nadlidským úkolem. Každá píď půdy v Jeruzalémě někomu patřila, byl to složitý spletenec majetkoprávních vztahů . Ať už muslimové, židé,  četné křesťanské církve, náboženské nadace a spolky, každý  z nich musel k opravám vydat souhlas.

 

Nejdůležitějším úkolem se stala oprava citadely a hradeb Jeruzaléma. Část hradeb se zřítila a citadela byla zavezena odpadky, které se zde kumulovaly celé věky. Prostor kolem hradeb byl obestavěn polorozpadlými stavbami.  Na odklízecí práce byli najati uprchlíci z jordánského města Salt. Hradby byly opraveny místními staviteli a dělníky.  Byly renovovány brány a opraveny stezky na vrcholech hradeb. Byly položeny základy budoucích parků pod hradbami.  Po vzniku Státu Izrael v r. 1948 se Jeruzalém stal na dlouhých 19 let rozděleným městem. Východní Jeruzalém připadl Jordánsku a pozice  na hradbách zaujali vojáci Arabské legie.  Pás zeleně kolem hradeb, tak pečlivě ošetřovaný  Brity, se znovu proměnil ve smetiště a o údržbu hradeb nikdo nedbal.  Po Šestidenní válce v r. 1967 Izrael dobyl  Staré město  a hradby se staly symbolem sjednoceného Jeruzaléma. V 70. letech minulého století byly hradby znovu pečlivě opraveny a jejich část byla zpřístupněna jako prohlídková trasa.   Nedávno byla dokončena oprava Sionské brány a v současné době je pod lešením honosná Damašská brána.  Návštěvníci Jeruzaléma i jeho obyvatelé mohou obdivovat  pozoruhodné stavební dílo, které je jedinečným svědkem bohaté historie.  

 

 

 

Safed – mystické město v horách Izraele

 

Safed  je nejvýše položeným městem v Izraeli a jedním ze čtyř svatých měst judaismu.  Safed je městem , kde se rozvíjela  židovská mystika – kabala, městem, kde vznikly tradice, které dodnes ovlivňují život praktikujících Židů.  Safed je klenotem , který je dobré vidět na vlastní oči.

 

Safed, hebrejsky Tzfat, leží v severní části Izraele, v horách Horní Galileje, rozložen na hoře Canaan, v nadmořské výšce  800 - 1000 m, čímž je nejvýše položeným městem v Izraeli.  Leží naproti hory Meron (1208 m n. m.) , která byla až do r. 1967 nejvyšší horou Izraele. Jak naznačuje hebrejské jméno Tzfat   צפת , je to místo, odkud je výhled.  Až do 4. století se oznamoval začátek nového měsíce židovského luno-solárního kalendáře signálními ohni, které se zapalovaly na  vrcholech hor od Jeruzaléma po Babylonii. Safed, byl jedním z těchto míst. Stará židovská legenda praví, že Šem a Ever,  syn a vnuk praotce Noa,  zřídili v Safedu ješivu, kde studoval  Jákob, otec dvanácti kmenů izraelských.  

Archeologické nálezy svědčí  o prastarém osídlení, ale do popředí  zájmu se Safed dostal  až v době křižáckého panství ve Svaté zemi , kdy  toto strategické místo sloužilo jako důležitý obranný bod. Mohutná pevnost   byla nedobytná, ale když muslimský vojevůdce Saladin obléhal Safed v r. 1188, křižáci se vzdali a byl jim umožněn bezpečný odchod do jejich enklávy v Týru. V roce 1240 se rytíři vrátili a a pevnost přebudovali tak, že se z ní stal největší křižácký hrad na Středním Východě. Mamelucký  generál Bajbars, jehož  vojska marně  obléhala  Safed r. 1266,  již v sobě neměl nic z velkorysosti Saladina. Nabídl křižákům bezpečný odchod, vzdají-li se, ale pak nechal všechny až na dva muže, povraždit.  Pro mamelucké sultány , egyptskou dynastii panovníků pocházející  z otroků, byl Safed důležitějším místem než Jeruzalém. Po záměrném zničení hradů a opevnění na pobřeží Středozemního moře, se Safed v horách stal  důležitým  bodem  mezi pobřežím a Damaškem, odkud ovládali  oblast od jižního Libanonu až k údolí Jezreel. V 16. století tak byl Safed největším městem v zemi Izrael. 

Největší sláva města však  začala po roce 1492, kdy byla ze Španělska, a o několik let později z Portugalska, vyhnána bohatá a kulturně vyspělá židovská komunita.  Masový exodus španělských a portugalských Židů směřoval  tajnými cestami do zemí pod muslimskou nadvládou, které byly k jejich víře tolerantní. Turečtí sultáni, pod jejichž vládu se území dnešního Izrale dostalo po roce 1517, dobře pochopili ekonomický potenciál Židů a všemožně podporovali jejich usídlení na území své říše.  Do Safedu v horách Galileje, směřovali židovští učenci, praktikující židovskou mystiku – kabalu, a jejich následovníci,  schopní židovští obchodníci, bankéři  a   řemeslníci.   Vždyť právě nedaleko Safedu na hoře Meron byl ve 2. století n. l. pohřben Šimon  bar Jochaj, kterému je tradicí připisováno autorství Zóharu – Knihy záře, základního díla kabalistické literatury.  Na vrcholu své slávy v polovině 16. století měl Safed 21  synagog a 18 ješiv. V té době se město zařadilo mezi svatá města judaismu. Prvním svatým městem byl Hebron, kde jsou pohřbeni židovští praotcové Abrahám, Izák a Jákob a pramáti Sára, Rebeka a Lea. Druhým svatým městem byl Jeruzalém, město krále Davida, kde byl zbudován židovský Chrám, třetím svatým městem se stala Tiberiada, kde byl dokončen Jeruzalémský  Talmud. Svatost Safedu se odvíjí od moudrých mužů, kteří zde vytvořili živou komunitu, která po osmdesát let  vytvářela  v Safedu mystickou filosofii, liturgii a zaváděla náboženské zvyky, které jsou součástí života Židů dodnes.

 

Působili zde Yosef Caro , učenec narozený r. 1488 v Toledu, autor  poslední kodifikace židovského náboženského práva – Shulchan Aruch ( Prostřený stůl), která je dosud v židovských komunitách závazná.  V Safedu žil  proslulý kabalista Moshe Cordovero nar. 1522 v Cordobě, autor spisu Pardes Rimonim (Zahrada granátových jablek), který mu zajistil pověst mystického génia. Safed proslavil Moshe Alsheikh , který napsal sbírku kázání, Shlomo  Alkabetz , autor písně L´cha Dodi, kterou se vítá šabat. A především Itzhak Luria  řečený ARI (Adonejnu Rabi Itzak – náš pán rabi Itzak), který objevil nový systém kabalistického myšlení.

Co je to kabala? Kabala je hebrejské slovo pro přijmutí. Učí smrtelníky pochopit jejich vztah k věčnému a nekonečnému Stvořiteli. Kabala je ochutnání Boha, cesta duchovního života. Na počátku této cesty je Zákon a jen Zákon, žádný vůdce. Každému se dostane podle jeho hladu po Bohu. Dosáhnout tohoto mistrovství je však pro většinu Židů studujících Tóru vzácné. Většina z nich tohoto stupně nikdy nedosáhne. Kabalu nelze jen studovat, kabalu je nutno žít.

 

Safed je městem kabaly,  městem od pradávna zkoušeným Bohem. Postihlo ho mnoho katastrof, především silných zemětřesení, které ho téměř srovnaly se zemí, byl  svědkem  válečných událostí a etnických nepokojů. Židé zde žili pokojně vedle arabského obyvatelstva po mnoho století. Teprve arabské nepokoje ve dvacátých a třicátých letech 20. století , které byly odezvou na masový příliv židovských imigrantů do Palestiny, vyvolaly nepřátelství. V době bojů za nezávislost v roce 1948 Arabové ze Safedu odešli a dnes zde žije pouze židovské obyvatelstvo.

 

Safed má dnes jen asi 27 tisíc obyvatel, žijí zde breslavští a lubavičtí chasidé, kteří jsou nepřehlédnutelní, ale je zde také velké množství obyvatel, kteří se přistěhovali z bývalých zemí Sovětského svazu a z Etiopie. Význam Safedu však neurčuje jeho velikost. Ještě před vznikem státu Izrael objevili Safed umělci, kteří se zde začali usazovat a vytvářet uměleckou kolonii podle francouzského vzoru. Vrcholu dosáhla v 60. a 70. letech 20. století. I dnes žijí ve městě malíři, kteří  prodávají svá díla v galeriích lemujících hlavní ulici starého města. Safed se proslavil také jako místo, kde působí  mikrokaligrafisté, kteří ovládají prastaré blízkovýchodní umění vytvářet obrazy pomocí miniaturních , většinou náboženských textů.  Můžete si koupit obraz, který se dá také celý přečíst, pokud ovšem vládnete hebrejštinou. Každoročně v létě Safed po tři dny hostí desítky hudebních skupin hrajících hudbu klezmer, která je přímo vyjádřením safedské atmosféry.

 

Zhruba před čtyřiceti lety objevili Safed  také turisté.  Kouzlo úzkých  uliček dlážděných kameny, četné staré synagogy, chasidé s pejzami v černých kloboucích a kaftanech,  ženy v šátcích a dlouhých šatech,   hřbitov, kde jsou pohřbeni  slavní kabalisté , obchůdky s judaiky, galerie s díly mikrokaligrafistů , to vše vytváří  zvláštní atmosféru, velice vzdálenou  ruchu moderní doby.  A to vše podtrhuje všudypřítomná modrá barva, kterou jsou natřeny okenní rámy, dveře, mříže, modrá je výzdoba synagog. Modrá barva má podle mínění kabalistů navozovat myšlenky na nebe. Vždyť i do modlitebního šálu je podle přikázání Tóry nutno vetkat modrou nit.  Safed žije celá staletí v očekávání příchodu Mesiáše, zde se prý vznáší Boží přítomnost (Šechina) poté, co byl zničen chrám v Jeruzalémě. Stará čtvrť s množstvím synagog , starých domů, uměleckých ateliérů a škol vyučujících kabalu, mnohdy i na komerčním základě, není jen turistickou atrakcí, je to živé místo, kde se uchovávají a rozvíjejí prastaré tradice.

 

 

 

 Kumrán – svitky od Mrtvého moře

 

 

 

 

Dnes se vydáme na jednu z nejznámějších archeologických lokalit světa do Kumránu, který se nachází na severozápadním břehu Mrtvého moře, v blízkosti města Jericho. Toto místo se proslavilo nálezem vzácných tzv. svitků od Mrtvého moře, nazývaných také Kumránské rukopisy.

Ještě před tím, než si řekneme něco o těchto vzácných rukopisech, trochu nahlédneme do historie této lokality. Celá oblast Kumránu je suchou planinou s četnými jeskyněmi a pradávnými pozůstatky sídlišť Esejců. Pokud byste nevěděli, kdo byli Esejci, tak vězte, že se jednalo o židovskou duchovní komunitu, jejíž vznik se datuje do 2. století před Kristem. Zakladatelem je dosud neznámý mnich, který se postavil proti tehdejším duchovním mocnostem a právě díky němu se postupně zformovala komunita, jejímž přičiněním máme v současnosti v rukou jeden z nejstarších důkazů víry a vznikajícího náboženství v písemné formě. Ale oblast Kumránu byla osídlena ještě mnohem dříve. První osidlování se zde datuje už 4. tisíce let před n. l. Osídlení Esejci však bylo z pohledu země snad nejvýraznější. Esejci zde vybudovali nádrže pro zachycování srážkové vody, k nim přiváděcí kanálky, na základech původní pevnosti vybudovali novou a také si stavěli obydlí. Po zasažení oblasti silným zemětřesením byli Esejci nuceni odejít. Později tu ještě přechodně přebývali Římané, ale zakrátko zůstala tato oblast neobydlená.

 

      

V roce 1946 našli v tzv. Kumránských jeskyních svitky nebo spíše rukopisy od Mrtvého moře. Po jejich odborném přezkoumání začal v oblasti rozsáhlý vědecký výzkum spojený s četnými vykopávkami. Postupně se zde probádalo přes 250 jeskyní, z nichž 40 obsahovalo archeologické nálezy. Byla to hlavně keramika a jiné drobné předměty. Nicméně, to nejvzácnější se ukrývalo v 11 jeskyních, které byly nejen přírodním, ale i lidským výtvorem. Byl to nález svitků zachycujících biblické a náboženské texty. Okolnosti nálezu jsou dodnes nejasné, ale to nic nemění na faktu, že jejich přínos je hlavně z hlediska identifikace tehdejšího jazyka, slovní zásoby, frází, či dovysvětlení některých variant biblického textu. Texty pocházejí z období vzniku křesťanství, a proto je nesmírně zajímavé srovnání těchto nálezů se současnými poznatky.

Zajímavostí je, že literatura uváděla indicie o nalezišti svitků mnohem dříve, než byly objeveny. Náznaky uložení se objevují v letech 185 až 253, jakož i v 8. století. Rukopisy našli tři beduíni, kteří nález výhodně prodali. V roce 1948 byla část svitků zveřejněna, o rok později byly rukopisy odvezeny (propašovány) do USA a v roce 1954 se opět vrátily do Izraele. V současnosti jsou uloženy v Izraelském muzeu Svatyně knihy v Jeruzalémě. Druhá část je v Rockefellerově muzeu-archeologickém muzeu v Jeruzalémě.

Méně známé jsou nálezy z jeskyně Wádí Murabba'at, z pevnosti Masada, či z dalších míst v oblasti Judské pouště.

Kumrán je vyhledávaným místem hlavně poutního cestovního ruchu, ale zajímavý je i pro vyznavače historie a archeologie. Proto byste neměli při návštěvě židovského státu toto nevšední, na první pohled nehostinné, místo vynechat.

 

 

 

Haifa

Třetí největší město Izraele. Toto přístavní město nabízí nejen úchvatný pohled na Středozemní moře, ale i na tolerantní atmosféru a krásnou přírodu.

Ve městě Haifa (v překladu "krásné pobřeží") spolu již od nepaměti žijí různé etnika a náboženské skupiny v míru. Otevřenost a tolerance místních obyvatel se v pozitivním slova smyslu projevuje i na zvýšeném zájmu ze strany cestovatelů o toto město, které začalo svou historii psát již ve třetím století našeho letopočtu. Dnešní Haifa kromě moderního mezinárodního přístavu nabízí i pohled do historie spojené s různými tradicemi. Ale snad největším lákadlem pro turisty jsou úchvatné a dechberoucí Bahajské zahrady, které jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Bahajské zahrady patří k jedněm z nejnavštěvovanějších míst v Izraeli. Denně je navštíví tisíce turistů a poutníků z celého světa. Rozprostírají se na hoře Karmel (Carmel), což v překladu znamená "Hospodinova vinice". Celkově 19 teras v délce 1 km a v šířce 400 metrů bylo budováno 10 let. Jejich oficiální otevření se uskutečnilo 22. května 2001 a vstup je dodnes zdarma. Celkové náklady na výstavbu dosáhly neuvěřitelných 250 milionů dolarů, a co je ještě překvapivější, jejich financování pocházelo z příspěvků často velmi chudých členů Bahajské víry. Na samotném vrcholu zahrad se nachází náboženská významná svatyně Bahajské víry - svatyně Bába. Jedná se o osmibokou stavbu s kupolí, která má 18 oken. Tato stavba je druhé nejposvátnější místo víry Bábizmu. Ale vraťme se zpět k samotným zahradám. Terasovité zahrady byly vystavěny z důvodu vyzvednutí duchovního významu již zmiňované Babové svatyně. Postaveny jsou v tzv. soustředných kružnicích, jako by vyzařovaly ze svatyně. Díky takovéto výstavbě vznikla nevšední tříkilometrová promenáda a odpočinková zóna zároveň, která patří k nejdelším a nejatraktivnějším stavbám v oblasti Středomoří. Není divu, že mnozí návštěvníci tohoto místa považují zahrady za osmý div světa a přirovnávají ho k již neexistujícím babylonským visutým zahradám. O přírodní krásu zahrad se stará celkem 70 místních zahradníků různých etnik a vyznání a 30 bahaistů, dobrovolníků z 12-ti zemí světa.

 

HEBRON

Žil jsem v Hebronu / Al Khalil od července 2011 do března 2012 a ještě navštívit jsem tam často pro práci tak jsem myslel, by měly sdílet některé tipy pro cestovatele:

Snažte se dostat do Hebronu, pokud je to možné, je to zajímavé a krásné místo, a návštěva je také velmi demonstrativní izraelsko - palestinského konfliktu. Byl jsem trochu obavy o tom, jít tam, ale bylo to velmi bezpečné celou dobu jsem tam žil, a je nyní také. Pokud máte obavy o bezpečnost, vyhnout se jakékoliv demonstrace, které by mohly vzniknout (ne často), a být opatrní při chůzi v izraelských oblastech zúčtování, protože obyvatelé mohou být nedůvěřiví návštěvníků a je známo, že házet vejce atd. na lidi, včetně některých mých přátel. To znamená, že tady jsou moje tipy a já povzbudit, abyste šli, jeho velký město s dlouhou historií:

• Mezi hlavní památky vidět v Hebronu jsou Staré město a Sklo a keramické továrny, kde se lidé stále používají tradiční věk - staré metody a můžete sledovat jejich úžasnou práci.Začnu s tím starým města: Staré město
• Tato oblast je rozdělena do H1 (pod kontrolou PA) a H2 (pod izraelskou kontrolou).Většina částí starého města jsou pod H2, a v těchto oblastech existují tři izraelských osad.Budete potřebovat, aby vaše cestovní pas ukázat na kontrolních stanovištích, pokud máte v plánu vidět mešita, synagoga nebo Shahuda ulice oblastí.
• Staré město je opravdu krásná, má kamenný oblouk tunely a otevřené nádvoří oblasti, a to je tak krásné.
• Stále existují obchody otevřené v Souq a jakékoli podpory místního hospodářství je velmi ceněn. Chtěl bych doporučit snaží místně vyrobené Turkish Delight si můžete koupit těsně před kontrolní bod vedoucí do mešity / synagogy oblasti Ibráhímově, můžete vidět chlapík výrobu a balení, a to je všechno přirozené (říká), 5 NIS na krabici. K dispozici je také suvenýr prodejce, který dělá úžasný čerstvý pomerančový džus pouze 4 NIS, je na úpatí svahu vedoucí dolů z mešity do synagogy. K dispozici je také žena, která obsadí stánek v srdci Souq pro ženské družstvo, dělají suvenýrů na místní úrovni, včetně Keffiyeh
• Hrob komplexu v Patriach je, kde Abraham a jeho synové mají být pohřben. Po masakru u izraelského osadníka v roce 1994 na muslimských modliteben návštěvníky, stavba byla rozdělena na dvě části, jednu část muslimských věřících a jeden oddíl pro židovské věřících. Obě položky jsou obsazena kontrolní body, takže budete zde potřebovat svůj pas. Je to krásná budova a hlavní místo v Hebronu. Můžete vstoupit do mešity každý den, ale pátek myslím. Můžete zadat synagogy kdykoliv kromě šabatu (západ od pátku do západu slunce sobotu, a několik hodin na obou stranách). Některé obecné tipy na Starém Městě 1) Někdy, když jdete přes Souq lidí řekne, že mešita je uzavřen pro modlitby. I když to znamená, že tam tak jako tak, budete zpravidla muset jen počkejte 10 minut nebo tak, aby se nechal a oni vám čekat ve stínu; 2) Někteří lidé chtějí vzít na turné, ale nemusíte prohlídky a musíte být opatrní, že pokud někdo mluví s vámi nemají očekávat, že si je po zaplacení. Většina lidí jen chcete popovídat s tebou žádná platba samozřejmě! Ale tam jsou dva ústřední "chybové tvůrci", včetně jednoho opravdu hubený ctižádostivý člověk, který je hrozné, a jakmile se dohodly, že si s ním promluvit se začíná dotýkat vaše ruka stále více a více, a opravdu ho nemůže stát. A je tam jeden chlapík v mešitě i ti, kteří jen začne mluvit s tebou a pak chce, abyste ho zaplatit, ale stráž bezpečnosti v mešitě, bude obvykle pracuje, co se děje, a řekni mu, ať jde pryč.
• Je to určitě stojí za prozkoumání oddíly H2, které jsou omezeny na Palestince. To zahrnuje Shahuda ulice, která bývala hlavní nákupní oblasti Hebronu, ale byl odepřen "z bezpečnostních důvodů", v průběhu druhé intifády (myslím, že v roce 2002) a pozůstatky nyní uzavřena, šest let po jeho dokončení v roce 2005/6. V některých ulicích Palestinci se nesmí chodit, a někteří Palestinci nemohou vstoupit na dveře svých domovů, protože jejich domov je na zakázané ulici. Jeho velmi zajímavé, z větší tak tím, znameními a nástěnné malby, že izraelští osadníci dali se cestou svou verzi událostí. Stojí za to porovnáním této verzi se informace v knihách nebo na internetu, pokud máte čas.
• V šestnáct hodin, v sobotu židovští návštěvníci mohli vzít na turné přes město osadníky pod těžkou vojenskou ochranu, a mnoho mezinárodních pozorovatelů jít dolů, aby je následovali kolem a sledovat, co se děje. Velmi zajímavé vidět.

Sklářský a keramický FACTORY 
K dispozici jsou tři z nich myslím, ale můj nejoblíbenější je ten, v Ras Al Joura průsečíkem / kruhový objezd. Když vstoupíte Hebron z Betléma nebo Hal Hul, můžete projít přes dva kruhové objezdy, jak jdete do kopce do města. Těsně před první z těchto kruhových objezdů je modrá budova na pravé straně (jak jdete do kopce) s otevřenou přední, kde můžete vidět lidé pracující v oblasti foukání skla. Stejně jako bytí schopné vidět skláře (úžasné věci!) A keramické tvorby / malování, můžete navštívit prodejnu, která má krásné předměty, včetně tématické vánoční věci za dobrou cenu (miska na 20 NIS, atd.).

Místa k jídlu 
Hebron kavárna je dobré místo k jídlu, a je diagonálně naproti (do kopce), skla a keramiky továrny. 
restaurace Abbásovi (dle Lonely Planet průvodce) pro slavný Mansaf - beránek misky Palestinci jsou velmi hrdý. Náklady 60NIS včetně příloh. 
král Falafel a král Shwarma je přes ulici od sebe navzájem na Ein Sara ulici, na cestě mezi oblasti Staré Město / Moojama a skla a keramické továrně v Ras Al Joura.

Kudy k nám 
Hebron je jen půl hodiny od Betléma na sdílené taxi van (Servees), který odjíždí z Bab Zkaq křižovatky, která je také místo, kde autobus z Jeruzaléma vám poklesne / vybere vás. Náklady 9 šekel. Taxi může klesnout tě na autobusové zastávce (Moojama) v centru města a je snadno pěšky odtud na Staré Město / Souq, někdo může ukázat vám cestu. Můžete projít Ras Al Joura a sklo a keramika továrna na cestě do a ze Moojama, je to asi 10 minut.

Tam jsou místa k pobytu, včetně jednoho hotelu v blízkosti Ras Al Joura, který si myslím, že se jmenuje "Hebron Suites and Apartments", nebo něco, kde mají 2 + kk s plně vybavenou kuchyní pouze 35 US $ za noc

 

 

http://www.biblewalks.com/