Odjezd na exkurzi do Černobylské uzavřené zony je ve vražedných 6 ráno. Prší. Autobus má zpoždění, odjíždíme v 6.30. Zájezd jsem koupil přes slevový portál s nafintěnou slevou 2000 Kč. Ve finále mě to stálo jen o 200 Kč míň než kdybych si ho koupil rovnou u cestovky. Naštěstí průvodce je šikovnej kluk, už tam byl 4x, takže ví co a jak. Šoféři taky. Běžná doba na přejetí hranic a vyřízení všech nesmyslných papírů jsou 4 hodiny. Tentokrát říkal šéfšofér (byli tři), že má osobní rekord: zvládli jsme to za 80 minut. Zpátky to bylo trochu horší. Z Ukrajinské strany tam stálo několik set osobních aut (ve 4 ráno), které jsme pochopitelně ladně předjeli, ale i tak jsme vykysali na hranici 2hodiny.
Bydlíme přimo v Černobylu. Hotel je upravenej starej lingusák, ale uvnitř docela slušnej. Až na to, že jim ještě nezačala topná sezona a měli jsme dost studenej odchov. A až na to že jim došlo točený pivo. A až na to že zavírají ve 22.00. A to i hotel, takže jiný bar nepřichází v úvahu.
Město Černobyl s původně 15 000 obyvateli nyní obývá jen 1 500 dělníků co pracují na provozu elektrárny která sice proud už nevyrábí, ale dosud se jí nepodařilo zastavit. Navíc dokončují nový sarkofág, protože ten původní se začíná hroutit. Většina domů je tedy prázdných a začínají se rozpadat. Daleko v horším stavu je město Pripjať blízko elektrárny. To bylo vybudované úplně nové podle velice dobrého urbanistického plánu. Všech 50 000 obyvatel se muselo během 24 hodin vystěhovat a od té doby je úplně prázdné a pomalu zarůstá vegetací. Za těch 30 let jsou stromy leckde vyšší než paneláky. Fotbalové hřiště se pozná jen podle tribuny. Poměrně slušnej výhled je ze střechy nejvyššího 16 patrového paneláku. V místní prodejně hudebních nástrojů zůstalo 15 klavírů, v koncertní síni stojí na podiu křidlo. Ve škole rozepsané sešity a otevřené učebnice. Nicméně co se dalo ukrást a odvézt se ukradlo a odvezlo.
Další atrakcí je neskutečně obrovskej radar Duga. Nespočet 150 metrových vzájemě spojených věží se táhne půl kilometru daleko. Zli jazykové tvrdí že spotřebovával energii z celého jednoho bloku elektrárny. K radaru patří i bytovky pro 2 000 lodí personálu.
A jak září reaktor? Stáli jsme za plotem prakticky na dosah. Dozimetr ukázal 3,5 µsv (mikrosieverty/hodinu). V Pripjati bylo okolo 1,5 - 5 µsv a v Černobylu 2 µsv, silnice v zóně 0,1 µsv. V Praze je 1,2 µsv. Celková dávka ozáření podle osobního dozimetru byla za 2 dny 110 µsv. Pro zajímavost - v Praze nachytám 50 µsv, případně je to čtyřnásobek dávky v letadle při transkontinentálním letu, a při CT vyšetřeni člověk absorbuje okolo 5 000 - 10 000 µsv (běžný rentgen 1 000 - 2 000 µsv, zubní rentgen 20 µsv). Kupodivu se k tomu Ukrajinci staví dost zodpovědně a při výjezdu ze zóny musí každý projít měřícím rámem a dozimetrem kontrolují poctivě i auta. Před katastrofou se vědci domnívali že smrtelná dávka je 5 sv, ale dodnes žijí lidé kteří dostali 4x vyšší. Všechno je relativní...
Trocha historie:
v roce 1970 byla zahájena výstavba prvního bloku který byl spuštěn 1977. Postupně se dostavěly další tři bloky a v roce 1986 čtvrtý reaktor lidskou nedbalostí a souhrou hrubých chyb vybuchl. Uvolnilo se záření ekvivalentu 400 Hirošimských bomb. Druhý den byl reaktor provizorně zasypán 5 000 tunami směsi dolomitu, písku a olova. 28 lidí zemřelo na nemoc ze silného ozáření. Z oblasti 2 600 km2 bylo vystěhováno 140 000 lidí. Navzdory zamoření ještě další dva roky probíhala výstavba 5 a 6 bloku. Ty nakonec zůstaly nedostavěny a dodnes je na chladící věži šalovací lešení. V prvním roce po katastrofě pracovalo na likvidaci 210 000 lidí a celkově se na ní podílelo 500 000 lidí. Nyní (2015) se dokončuje nový sarkofág o velikosti 100x150x250 m za 1,5 miliardy Euro.