KANGAROO TRIP
Tak vyrážíme za klokanama... S údajně nejlepší aerolinkou světa. Pravda, na letu nejsou skoupí, ale zase žádný hifi. Ohlášená wifina ne palubě se taky nekonala. Protože Katarci nepracují, najímají si různobarevnou posádku. My měli černouška Bubu. Tomu to fáaaaakt ale moc nešlo. V Doha jsem navštívil kuřácký koutek, ale nebylo tam vidět. Přesunul jsem se tedy do Priority lodge, kde mimo velice vzácné pivo o které bylo nutno si říct nebylo nic moc. Tedy skoro nic. Pak nás prohnali opět rentgenama na transitu, kde mi luxovali i dlaně a na stojánce znovu. V předstihu jsme si udělali palubenky abysme seděli vedle sebe, ale ve finále nám to změnili a všechno je jinak. Franta sedí o 11 řad dál a já hned za sedačkou s pěti řvuocíma parchantama.
Od července platí v Austrálii nové celní předpisy. Ty dovolují dovézt 25 gramů (!) tabáku. To jsou moje 4 doutníky... Docela smutek. Co je to za dovolenou když si nemůžu zahulit... Protože tu jsou údajně velmi přísné a důsledné kontroly, raději jsem mojí nadnormu přiznal v celním prohlášení. Franta proběhnul zelenou lajnou aniž se kdo na cokoliv ptal, ani bágl nerentgenovali. Mě poslali za trest k celníkovi. Když jsem mu řek že mám 20 doutníků, mávnul rukou a s úsměvem mě vyhnal. Tuhle vstřícnost tedy musim fakt ocenit.
Je pátek 13: Ráno nestíháme snídani - snad jedinou co máme na celý dovolený zaplacenou - protože nejsou schopný jí připravit o 15 minut dřív...Franta si pokurvil letenku, takže letíme každý jiným érem a z jiného letiště. Na letiště ale jedu zadarmo, protože šofér autobusu nemá nazpět. Na 50$. Strejda Google mi nahlásil terminál 3 brána 20. Ve skutečnosti letim z terminálu 4 a na palubence mi vytiskli bránu 9. Na info displejích ale odlétám z brány 11. Asi je to tím datem...
Klokana zatím ani jednoho, ale Aboriginců - opilých vágusů - jsem viděl několik spoust. V Darwinu si všichni půjčují auto aby jeli do 250 km vzdáleného vyhlášeného parku Kakadu. Také my si půjčili káru. Všechny, ale úplně všechny půjčovny mají nesmyslně denní limit úchylných pouhých 100 km. Takže připlácíme. Dost. Asi jsou zblblí tím poblázněným Darwinem, který dal světu dodnes nepochopitelně platnou teorii o původu člověka. Takže jedeme za příplatek do Kakadu, kde jsou počmárané skály od Aboriginců z doby kdy ješte nepili alkohol a udrželi čmárátko a myšlenku. Pak se tu dají chodit určitě nádherné treky ve vyprahlé buši v 45 st. vedru. Děkuju, nechci. Ješte v 6 hodin večer je tu 40 stupňů.
Místňáci slaví neděli. Tím, že se neprodává nikde alkohol. I pivo je alkohol. Pro něktré hospody to sice neplati, ale když stojí v krámu piksla 70 Kč, nechtějte slyšet hospodskou cenu... Takže krom výhody že jsme ušetřili za pivo, máme i vyhodu nedělního parkováni zdarma. Alespoň něco pozitivního...
Dnešní den začal dobře. Vstáváme v 5. Leje jako z konve. Než jsme došli k autu, skoro přestalo. Vrácení proběhlo ve vteřině, nic neřešili. Já taky ne, auto jsem ve tmě a v dešti určitě nefotil. Tak uvidíme. Pak na letadlo, nový auto. Pán říká: půjdete tady doprava a tam bude kapa. Cože? Tam bude kapa. Co to je? Po chvíli jsme ho přinutili k důslednější výslovnosti: Car Park. Máme Pajero. Hnědý. V kůži. To ve 40 stupňovim vedru fakt miluju. Sednout si do rozpálený kůže fakt pohoda. Klima díky barvě nestíhá a záda mám z toho luxusu durch. Ještě že tu nemají vlky. Elektronika v autě je chytřejší než my... Jedeme nakupovat. Místní (podle mapy největší) obchoďák prodává jen hadry. Tady hned vedle je další s potravinama - informuje nás sekuriťačka. Ten kousek je půl kiláku. Vracím se pro auto, Franta nakupuje . Kde se tu dá koupit pivo? Ptám se nesměle. Až ve tři. Všechny Liquer shopy tady takhle otevírají, odpovídá bezelstně starší dáma. Takže další tři suché dny. Tím pádem máme asi málo vody. Tekutiny jsou třeba. Celej den v sedle, dojíždíme za tmy. Přes všechna varování že se tu v noci nemá jezdit kvůli zvěři. Třeba takovej klokan: hřeje si tlapky na asfaltu a blbě čumí na rychle se přibližující světla. To je zpravidla to poslední co vidí. Proto místňáci mají na všech autech masivní přední rámy. Naštěstí to nebylo naše blízké setkání třetího druhu.
Konečne tedy v 8 večer přijíždíme do hotelu. Půl hodiny hledáme neoznačenou recepci. To není totiž obyčejný hotel. To je resort! Náš pokoj za 2300 Kč je nora v desátém lingusáku. Další půlhodinu se dezorientujem podle mapky kterou nám předala ta dobrá žena na recepci. Tak blbej plánek jsem v životě neviděl. Absolutně nic nesouhlasí, o měřítu nemluvě. Inzerovanou kuchyňku, kvůli které jsme si nakoupili slaninu, vajíčka, klobásy atd. Jsme nenašli. Docházejí mi nervy, hlad mám jak svině. Vysílám tedy Frantu zpátky do kilák vzdálený recepce, protože na to já už nemám. Ani jsem moc nedoufal že ještě někdy najde cestu zpátky. Ale našel. Je statečný jako Čuk a Gek dohromady. Jeho informace jsou ale tristní. Pivo mají za 180 Kč třetinku. Kuchyňka je, ale bez nádobí. To by nám půjčili za 200 Kč, kdyby ho ovšem měli. A to je "resort" naplněn sotva z poloviny. Vajíčka se nám tedy nejspíš uvarí v autě sama, slaninu zřejmě dáme do koše... A internet ve drahém hotelu je vždy jen za peníze. Děkuju. Nechci.
Kdo nám ještě závidí dovolenou?
Tož jsme si vymysleli trek okolo Kings Canyonu v Rudém středu. Tedy já. Fakt já! Chápu že se tomu těžko věří. Franta ani nechtěl... Zákeřní Australáci nekde najdou široko daleko největší kopec a do něj vyrobí schody. Tam pak pošlou turisty aby si to v tom jejich teploučku čtyři hodinky užili. Je 40 ve stínu. Stín však chybí, takže se pečeme v 60. Když už si člověk myslí že to vejš už nejde, po chvilce se objeví další schody. Pak zas. A zas. A to celý zdarma. Ale bylo to pěkný...
Mají tu strašně votravný mouchy. Kolem xichtu mi jich poletuje furt nějakejch dvacet. Jsou drzejší než naši politici... A vůbec jim, sviním, nevadí fukejř. I v prudkym větru dokážou člověka s neuvěřitelnou vytrvalostí obletovat.
Když jsem viděl Ayers Rock ze všech stran, najednou jsem pochopil kde bral Kaplický inspiraci na Blob.
Dneska bydlíme v horách za Melbourne v malym hotýlku. Zamykání dveří maj vychytaný aby nemuseli půjčovat klíče - obytná část má kódový zámek. Číslo kombinace je ale napsaný na dveřích. Pak jsem asi nepochopil význam... Mě je to bez brejlí hodně platný, navíc je tam tma jak v pytli. Ještě jednu vychytávku tady mají: selfservis v povlíkání posteli, což mě sere neuvěřitelně. Nařídil jsem si telefon na buzení v 8. Ale zřejmě mi mrcha chcípnul než jsem ho stačil dát do nabíječky. Vstáváme v půl desátý. Tim pádem dojíždíme do dalšího ubytování zase za tmy... Počasí nám moc nepřeje, ráno je 9 stupňů a chvílemi poprchává. Ale jak to v australských horách bývá, počasí se mění co pět minut a tak krásnou scénickou cestu střídavě moknem a pak chvíli čekáme na blahodárné sluníčko na fotky. A to se kupodivu daří. Jen mám dojem, vzhledem k víkendu, že si celá Melbournská číská čtvrť udelala stejný výlet jako my. A ta fakt není malá. Odpoledne jsme se nechali zlákat místním webem na okružní jízdu po významných místech. Díky tomu jsme si zajeli 150 km po absolutních a totálních blbostech. Vždycky jsme se navíc ještě museli vracet, protože to NIC jsme přejeli. Ale abych zakončil optimisticky - sehnali jsme pivo třetinku za dolar, to znamená 17 káčé. Nevím jestli se to ještě někdy podaří, pro jistotu jsme koupili rovnou 2 balíky. Franta sice nechtěl "tolik", ale už teď chápe že to bylo vlastně málo... Tak si to teď večer užíváme v krásnym hotýlku, konečně s vlastní koupelnou.
Tak jsme si prohlídli všechna tři nejdůležitější města:
Melbourne je plný architektonických zběsilostí. O jejich hlavním náměstí (dost malej plácek) zlí jazykové tvrdí že je nejošklivější na světě. Něco na tom bude.
Canberra se zcela jistě umístí v soutěži o nejhnusnější hlavní město světa na skvělé pozici. Fakt děs.
Sydney má údajně 240 slunečných dnů v roce. Nás se to netýkalo. Zato Operu mám zvěčněnou alespoň stokrát.
Ještě jsme si odskočili do naprosto úžasné a fascinující Unesco rezervace Blue Mountains. Já už doma jsem jí dal pracovní název Opičí hory. Důkladně jsem se na to připravil. Na sedadle auta ležela flizka a prošívaná vestička. Navzdory horám, tam bylo za posledních 5 dnů nejtepleji. Vybalil jsem tedy tričko a kraťasy. Mají tam jedno fakt hezký údolí. Velký. Jedno. A všech 160 lookoutů je na jeho kraji. Po desátym furt stejnym výhledu nás to přestalo bavit a vypravili jsme se k místnímu báječnému vodopádu. Nečekal jsem nic ohromujícího. Skutečnost daleko předčila mou skepsi. Ty dva metry rozpláclýho čehosi bych spíš nazval vodotečem. A ještě disponoval zhruba tak 10 litry vody.... Zpátky do města. Potkali jsme cestou asi deset kangaroos. Ale rozplácnutejch na dálnici (!). Dojíždíme opět za tmy. Ráno vstáváme v 6. Letíme totiž do tepla.
Vstávali jsme celkem zbytečně, letadlo má 2 hodiny zpoždění. Alespoň využijeme letištního salonku, který nám spolu s třemi dalšími věnovala velkoryse naše banka (pro zvídavé = ČSOB) v říjnu na letošek, jistě netuše že je ještě využijeme. Jo!
Salonek je to poněkud zvláštní: má bar s napruženejma cenama a konzumace je omezena 600 korunami. Příliš nechápu - samotný vstup stojí 800. To šestikilo stačilo na solidní snídani a jedno pivo...
Včera jsme vrátili večer auto, nasedli do éra a letěli 5 hodin hladoletem přes celou Austrálii do Perthu. Ty svině nedali ani hlt vody. Ale já na to šel od lesa. Vyzkouším je, povidám si. Pod bundu jsem si hodil flašku vody a šup s ní do rentgenu. Prošla... Po půlnoci jsme přistáli, vzali další auto o kterém nám doma tvrdili že v noci to nejde a hurá do hotelu. Jenže místo objednanýho 4x4 máme jen AWD. Takže některý úseky cesty musíme radši vynechat... S naší hotelem jsme měli nejdřív trochu prdy jestli se vůbec ubytujem, protože tady v ubytovacích zařízeních nefunguje recepce furt. Radši jsme tam napsali že přijedeme v 1 hodinu AM. Odpověděli že tak brzo po poledni nás ještě nemohou ubytovat. Tak znova: v 1 po půlnoci. Prej že jo. Klíč budete mít v sejfu a čislo kombinace je xxx. Fungovalo to. Až se tomu divim. Parkování ale prý není možné. Auto jsme švihli tedy na parkoviště před blízkým chlastšopem - jak tady řikají Bottle shop. Vyšlo to (snad bez ztráty květinky). Ráno jdeme na nákup. Po zralé úvaze jsme vzali 24 vod a 60 piv. Myslim dobrej poměr. Doufám že nám voda nezbyde...
Navštívili jsme nezávislé knížectví Hut River. Mají to tam docela vymakaný: razítko do pasu, trička, vlastní peníze, známky, medaile... Jak se nikde nefotim, tady jsem neodolal a se starým knížetem Leonardem jsem si podal ruku a jsem zvěčněn. Na cestě zpátky jsme pomáhali třem mladejm Číňankám, který na blbý štěrkový silnici, a protože jsou blbý, dostali šmíra a otočily se na střechu. V pohodě z auta vylezly okýnkem, ani škrábnutí. Díky bohu. Tedy asi Buddhovi. Ale docela nás zdržely. No, nedá se nic dělat... To se musí. Alespoň že to dopadlo jen takhle.
Bydlíme v doooost drahym hotelu. Za 130 USD. Protože tu jinej nemaj. V městečku v Unesco rezervaci. Blbý je to, že jim spadla wifina. Dobrý je to, že jsme od Bookingcom dostali 65€ slevu. Funí tu jak na výdrholci. Jsou místa, kde mají stromy kmen ohnutý větrem do wingle.
Aha... Druhej den ještě wifi nezpravili... Holt drahej hotel. Zato Frantovi podstrčili snídani za 250 Kč. A on si myslí že se spletli a máme ji zadarmo. Ach jo! Vyrazili jsme se vykoupat na 120 ti kilometrovou mušličkovou pláž. Je to 50 kiláků. Prej je nejbělejší na světě. To možná jo, ale koupat se tu nedá. Po půl kiláku je furt voda po kolena a dál už mě to nebaví. Čepici jsem si musel sundat protože je tady takovej vichr, že by mi jí určitě ukradnul. Zas budu mít spálenou plešku. Večer jí musím zaléčit studeným pivem. A tak furt dokola...
Tuhle jsme sestřelili ptáka. Kurva velkýho. Naštěstí nam nerozbil sklo, ale bylo namále. Měl holt špatnou letovou hladinu. Koala na řídící věži v koruně eukalyptu asi zase zaspal. Nedisciplinovani kangaroo přecházejí silnici mimo přechod a tím ničí lidem auta. Sebevražedné ještěřice se zase vyhřívají na asfaltu. Zdálky vypadají jak pohozená větev a to se jim stává osudným... Ale tak to tady prostě je.
Dneska jsme si dali bojovku. Dojíždíme na páry v nádrži, protože opět 280 km nebyla žádná benzinka Přesto kontrolujeme všechny tři městské pumpy. Výběrové řízení vyhrála pochopitelně ta nejlevnější, i když tam nemají požadovaných 95 oktanů. Usoudili jsme že naše Mitšubitču stráví i 91. Pumpa je nejlevnější nejspíš ze dvou důvodů: jednak je bez obsluhy, a automat krade. Navolili jsme maximum možných - 50 dolarů a benzinotoč se zastavil na 47. Dál ani kapka... Pak jsme dorazili na místo GPS souřadnic našeho motelu. No, něco jako hotýlek tam sice bylo, ale jinej. Po půlhodině hledání - nikdo z místních ho neznal??? - jsme jej objevili o kilometr dál... V ledničce tentokrát nemáme vodu, což znamená že jsme buď v blbym hotelu, nebo je tu voda pitná. Typnul bych si za A. Už jsme na tomhle zájezdu vydrželi hodně, ale tři dni bez wifiny, to už je jen pro silný jedince. V celý Západní Austrálii jim vypad nějakej server...
Taky to tu všude strašně funí. Nesnášim vítr!
Naše poslední ubytování je jedno z nejdražších a taky nejhnusnějších. Slíbená wifina opět nic...
On ten internet není jenom pro zábavu. Když nám třeba změní let (a to se nám stalo při odletu z Prahy 4x), tak se nic ani nedozvíme, protože oznámení posílají mailem...
Navíc některé společnosti vyžadují elektronický checkin a když není, docela dost se připlácí. Naštěstí to není náš případ.
Tak konec. Do posledního městečka dojíždíme vpodvečer. Nikdo o něm nic nepíše, natožpak Lonely Planet, kdysi vychvalovaný a námi stále využívaný průvodce. Náaaaadhera. Konečně město. A má i náměstí. V Austrálii věc nevídaná. Téměř hodinu kroužíme po skutečně (tady spíš neskutečně) pěkném starém městě a marně se snažíme zaparkovat. Marnost nad marnost. Chvíli před setměním tedy volíme placené parkoviště na periferii. Do centra dorážíme se setměním a fotky jsou už dooost na hraně. Jediný co jsme stihli bylo pivo, večeře holt počká do letadla. Předání auta úplně v pohodě i když jsme ho vraceli na jiném terminálu 8 km od půjčení. Před halou v rychlosti tři piva a šup do éra. Kupodivu nastupujeme opět úplně poslední. Inzerovaná wifina není, všechny tři zásrčky USB v dosahu nefungují. Pivo jen hnusnej Heineken... V Doha na přestupu máme tři hodiny, tak hurá do salonku. Fronta jak bejk. Když po 20 minutách přijdeme na řadu, paní nám mile oznámí že je plno. Nemůže kurva nějaká kráva stát dole před výtahem a tohle tajemství nám sdělit předem???? My si počkáme, povídám. Nebylo na co. Salonek poloprázdný. Idioti!!! Takže pivečko (kořalku Alláh nepovolil), doutníček, papání. Vyrážíme do letadla. Čeká nás posledni, od příletu třetí kontrola. Luxujou mi i dlaně. Trochu si to u mně vylepšili. A380, horní paluba, u nouzového východu. Na sedadlo předemnou nedosáhnu nohama. Bomba. Teď už jen studený Londýn a ještě studenější Praha....
Že mi Franta říká jeď vpravo a ukazuje vlevo jsem si už trochu zvyk. Je to holt Krhút, akorát o tom neví. Ale že ta pani v krabičce s mapou dělá totéž mi hlava nebere. Klidně tvrdí že mám zatočit mirně vlevo a ona je to ostrá pravá. Hraje s námi nějakou potměšilou hru kdo z koho. Tuhle tvrdila že to máme do hotelu 300 km. Když jsme míjeli odbočku na naše místo určení, tvrdošíjně ji ignorovala. Ve finále jsme zjistili že námi viděná odbočka je o 150 km kratší... (Což jsme přes její důsledné tvrzení Až to bude možné otočte se, které jsme ignorovali pro změnu zase my, osobně zjistili) Dneska jsme jeli po dálnici. 350 km. Každý sjezd nás informovala že za 200 m máme jet rovně. A to každých 5 minut přepočítává trasu. Neni vona trochu blbá? Když jsme byli před časem v USA, jiná paní z jiné, asi chytřejší krabičky, nám sdělila že po vyjetí z hotelu vpravo máme jet 750 mil rovně. Pak někam zalezla a celej den jsme o ní neslyšeli...
Celkem zajímavě tu mají udělaný rychlostní limity na silnicích. Neexistuje žádné pravidlo kde a jak, ale je to všechno slušně popsaný. Zatáčky jsou dost táhlý, asi aby ty jejich padesátimertový "silnični vlaky" tj. track s návěsem a až třema vlečňáky, tohle zvládnul. Takže v zatáčkách které neodpovídají předepsané rychlosti je doporučená rychlost. Je trochu zvláštní při zapnutém tempomatu s jednou nohou za krkerm a druhou zkroucenou pod prdelí projíždět stotřicítkou zákruty do kterých nevidim, ale funguje to... Trochu adrenalin...
Včera jsme narazili na historicky nejlevnější benzin. Za 20 Kč. Ale taky jsme platili nekřesťanských 30. Při zdejším rozmistění pump - zhruba každých 300 km - si moc dobře dokážou spočítat kde to můžou natáhnout...
Ono při místní frekvenci aut se tomu až tak nedivim. Silnice prázdný. Když potkáme za celej den někdy večer dvacátý auto, začínám mít z toho provozu kopřivku...
Co nejvíc nesnášim, je jízda v noci. Hlavně když tu musí mít člověk oči na šťopkách, protože všude se válej u silnice blbí klokani. Co kilometr, jeden sestřelenej... Dneska nás minul o 5 cenťáků. Debil. Zvláštní je, že skoro každej den dojíždíme za tmy.
Tady v Austrálii je fakt všechno opačně: i ty dveře mají zámek nahoře, odemyká se doprava a klika je asi v 70 cenťákách.... I jehličí na stromech je červený a ne zelený....
Nikde v hotelech, autopůjčovnách, letištích po nás nechtějí voucher Stačí jim jméno… Na klíč ale dávám zástavou řidičák a když jdu pro pivo ofotí si pas…
Australáci jsou poněkud svérázní. Nejen že v každém státě platí jiné rychlostní limity, ale i jiný čas a to někdy i na půlhodinu...protože skoro obden někam letíme, máme v tom trochu bordel. Tahle záležitost je vylepšená tím, že některé státy mají zimní a letní čas, jiné ne. Jsme tu v období změny času. Když státní svátek připadne na sobotu nebo v neděli, pondělí a případně i úterý jsou obvykle - aby o nic nepřišli - prohlášeny za volno.
Usnadňují si život jak jen to jde. Třeba zkracováním slov: klokani jsou jen roos, barbeque je barbí, tři nuly jsou tripple oh...milujou pivo jako my a všeliké grilování. Sami se nazývají Oz, furt nosí kraťasy a na nohou kristusky kterým říkají „tongs“…
Většina jich žije při pobřeží, zejména tom východním, uprostřed kontinentu není skoro nic - všechno co leží mimo město je outback. Sem tam je sice nějaké městečko které vypadá jak naše chatová osada, a to nazývají „in the middle of nowhere“ - česky tedy bych řek vidláci.
Bohužel přebujelým vkusem moc netrpí... Ve městech je na starej barák nalepená skleněná hrůza, kterou, aby to nebyla jen krabice, vymóděj různými výstupky a extravagancemi. Na venkově slušnej barák aby človek pohledal, pěknej jsem neviděl.
Protože s chlastem tady maj problém (licencovaný prodej), většina hospod dovoluje přinést si vlastní. Blbý, co? Nebo možná ne...
Na turistických atrakcích nejsou prakticky odpadkový koše, nikdo tam nic neprodává - ani limonádu, ani suvenýry, vstupy jsou ale skoro všechny zdarma. Zdarma jsou i parkoviště. Veřejný hajzlíky všude a všude příjemně zdarma. Evropský auta tu moc nejezdí, ale když, tak mi přijde že vidím nejvíc Škodovek. Budvar je tu o dolar dražší než Plzeň - škandál! Jinak toho tam krom českého lithia asi moc nevozíme...
Prej je tu spousta klokanů. Prvního jsme viděli 11. den. Prej všichni Australáci milujou grilování a pivo. Veřejnej gril jsem neviděl. Pivo si kupujeme na pas. Tedy když najdeme chlast shop a je zrovna náhodou otevřenej... Četl jsem, že téměř národní jídlo jsou Fish and chips, které mají úplně všude. Na první jsme narazili 12. den...
Taky jsem tu neviděl hezkou Australanku. Vlastně jednu jo. Ale ta měla šikmý oči a byla z čínský čtvrti...