TO BYLA ČINA
Tohle píšu až teď. Na sklonku roku 2017. Celý příběh se odehrál v dobách dávno minulých. Je to tak dávno, že ještě nebyly tablety, GPS, ani internet. O mobilech jsme nic netušili a windows vozily svoje okna v kočárku. V Čině se chovali k bělochům jako k VIP, nejezdilo tam metro a ani jedno soukromé auto. Ano, vim že to zní neuvěřitelně, ale fakt to není pohádka...
Těsně po revoluci se socialistické cestovky ještě nevzpamatovaly. A ta svoboda jet kamkoliv mě nenechala klidným. Odpověděl jsem na inzerát jakéhosi studentíka Jirky. Nejdřív že pojedeme do Ameriky, ale nakonec zvítězila Čína. V Hong Kongu mám známou, můžeme u ní spát. To rozhodlo. Bomba!
Už začátek doma dával tušit nebývalým zážitkům... Na čínské ambasádě nám naše měsíční vízum zkrátili na 2 týdny. V Pekingu bude asijská olympiáda a všichni turisti by se tam nevešli. Povídali soudruzi. A prodloužit nelze. Nevadí, pojedeme do Hong Kongu. Na britské ambasádě nám sdělili, že vízum do HK stojí neuvěřitelných 800 Kčs (tenkrát běžné vízum stálo okolo 300 a mzda činila 15 Kčs na hodinu). Vyřízení trvá 3 měsíce a v 90% je zamítnuto. Nevadí, vyřídíme to v Pekingu. Tady jsou nějaký blbí... Na Hlavním nádraží jsme zakoupili balík jízdenek na celou trasu a pro jistotu něco i okolo, člověk nikdy neví a dá se to přece vrátit.
A tak se nesourodá dvojice vydala na cestu. Jirka o 15 let mladší nekuřák, abstinent. A já - pravý opak. Zakoupili jsme letenky přes Sovětský svaz až na Sibiř a zpátky jsme si to vylepšili letem z Ulan Bataru přes Bajkal a domů. Ceny byly ještě socialisticky pokřivené, takže open letenka nás stála necelých 5000 Kčs. Přiletěli jsme do Moskvy, přepravili se na Domodědovo a šup na Inturist, ať se stará. A fakt se staral, až to bylo trapný. Tedy nám. Slečna ukázala kamsi na letištní plochu, tam že máme čekat. Kde??? Třikrát jsme se ptali, protože jsme si nedovedli představit že půjdeme po ranveji do nějaké speciální čekárny pro cizince. Ale tady jsme přece v zemi neomezených možností. Hned u dveří se nás ujala hosteska, lehké občerstvení je samozřejmostí. Když přišel čas, děvuška nás vyzvala k odjezdu. Nastoupili jsme tedy my dva a jeden černoch do připraveného kloubového velkoautobusu Ikarus a frčeli k letadlu. Tam nás posadili pochopitelně do první třídy. Pak se začalo plnit letadlo mužiky. Mezipřistání v Omsku: přijel kloubový Ikarus pro 150 lidí a odvezl tři inostrance, které usadili ve zvláštní luxusní čekárně pro cizince. Ikarus se vrátil pro zbylých 250 lidí a vyklopil je někam dolů, do toho ruskýho bordelu. Při odletu se dělo totéž, jen v opačném gardu. V sibiřské Čitě jdeme hned na nádraží pro místenky. Nemáme, prohlásil štíplístek a natahoval ruku pro úplatek. Nedáme, jsme si říkali zase my. Obešli jsme všechny kasy, výsledek stejnej. Aha, tak jinak. Drzej Jirka si připravil bankovku na malou domu, ale pán ji dostane až my budeme mít místenku. Nedostal nic. Po nějakých 20 hodinách v sedě (škoda peněz za lůžko...) nás vypustili při delší přestávce na hranicích do prvního čínského města. V místním bufetu jsme oční rohovkou skenovali ceny. Samou radostí nad tím, že místní kořalka stojí 15 korun flaška, jsme cestou do Pekingu odlehčili Jirkův batoh a vysáli jeho vodku proti průjmu. To jsme bohužel netušili co je ta jejich kořalka zač. Připomínala trochu směs benzínu a nafty stříknutou denaturákem. Divim se že to tu lahev nerozežralo. Tak to faaakt nešlo pít...
Po té moudré lahvi jsme se odebrali na britské vízové pracoviště které bylo shodou okolností blízko nádraží. Přišlo nám, že zrovna dneska se tam vydal celý Peking. Fronta do nedohledna. Vzpomněli jsme si na Sobecký Sajúz, koneckonců, jsme bílí, tak co. Hurá k okýnku. Číňani zdvořile ustupovali a nikdo ani neceknul. Vyplnili jsme formulář. Jak dlouho bude vyřízení trvat? 2-3 týdny. Vyzvednout si to musíte tady, jinde nelze. Když bude žádost zamítnuta, peníze nevracíme. Podmínky ne zrovna ideálni, budeme se v tu dobu pohybovat několik tisíc kilometrů od Pekingu a pak zase zpátky 2000 kiláků do HK. No, co se dá dělat. Platíme zhruba polovinu částky co chtěli v Praze a vyrážíme do hotelu. Máte neplatný vízum, láme anglinu recepční. Jakto? To by nás snad nepustili do země? Máte tam špatnej datum, já vás nemůžu ubytovat! Máme tu hotelovou půjčovnu kol, zajeďte si na cizineckou policii. A zhruba nám vylíčil kam asi tak přibližně máme jet. O satelitní navigaci se tenkrát nepsalo ani v scient fiction a my neměli pořádnou mapu. Nebylo totiž kde ji koupit. A ptej se číňanů na cestu. To je na další kapitolu. No, našli, našli. Dorážíme 16.03, vrátnej zrovna zavírá bránu. Vědomi si toho že jsme evropani, elgantně pána objíždíme na našich velocipedech typ Ukrajina hadr. Paní uvnitř zrovna pečetí pracovní stůl. Tak ho zase odpečetila. Máme nějakej blbej datum na vízu a navíc ho potřebujeme prodloužit, dodáváme drze. Jistě, odvětí usměvavá dáma. Bude vám to stačit na tři měsíce? Lapáme po dechu. Olympiáda, neolympiáda. Samou radostí nad neočekávaně kladným výsledkem naší mise vyžaduju zastávku na pivo. Tak já si taky jedno dám, prohlásil abstinent. Netuše že tu maj jen sedmičky. Teda flašky, obsah byl dvanáctka. Nevim jestli bylo tak dobrý, nebo to bylo tím že to z nás všechno spadlo, polykáme druhý. Do hotelu cesta dlouhá, ještě pár zastávek... Poslední a ta nejhorší v hospodě na rohu u našeho hotelu. S místními štamgasty jsme okamžitě kámoši, dostáváme ochutnat místní dobrůtky a lejou do nás tu děsnou kořalku. A všechno zapijíme pivem. Jak jsme se ubytovali si moc nepamatuju, ale kola jsou vrácený. Jirka se pochlapil.
Druhý den lehká prohlídka Pekingu a cestou se zastavíme na nádraží pro místenky na zítra. Ouha. Prý nemají. Až na pozítří... Nojo, tak holt pozítří. Později jsme zjistili, že s námi na těch nádražích hrajou takovou podivnou hru na bělocha a číňana. Nikdy neměli místenky dřiv než za dva dny, i když je volno.
Na nádraží máme být hodinu před odjezdem (?). Tak tedy raději jo. Hned u dveří se provádí selekce. Místňáci prochází rentgenem jak na letišti. My míříme rovnou do pohodlné čekárny pro cizice. Na pokyn konduktéra se odebíráme do vlaku jako první. Když jsme pohodlně usazeni, zbylý čekající milion Číňanů dostal povel ke zteči. Bágly, děti, i pružnější jedinci nastupují zkratkou oknem. V mžiku je vagon narvanej k prasknutí. Na sedačce pro tři sedí minimálne pět šikmookejch, děti z úsporných důvodů visí někde na polici mezi zavazadly. Ti pomalejší nešťastníci to maj k stání. Právě jsem pochopil výhodu místenky. Ještě než se vlak rozjede, je podlaha pokrytá hlubokou podestýlkou. Zejména z burákových slupek, vajglů a hutných plivanců. Ano, všichni co 5 minut natahují se silným hřměním soply z nosu a posílají je elegantně na podlahu. Zvukově, ale i jinak je to tam jak v prasečáku. Všichni Číňani, Čiňanky i Číňánci vytahují plechové hrnečky a derou se do přední části vagonu kde je velký zásobník horké vody. Ten je naprostá nezbytnost a slouží k zalití zeleného čaje kteří všichni neustále upíjejí. Teda vlastně usrkávají. Do toho si co chvíli někdo spokojeně krkne - no koncert nesmírnej. V uličce je tělo na tělo. Přesto tudy elegantně čas od času projíiždí vozík s občerstvením. Dodnes nechápu jak. Před ním jdou ale dva uklízeči: jeden ten ukrutnej bordel zametá a druhej vytírá podlahu hadrem namočenym v naftě. Desinfekce musí bejt. Všichni spolucestující jsou hrozně milí a furt si chtěji povídat. Jsme tu za exoty - široko daleko jediní běloši. Domluva je však tristní...to je taky na samostatnou kapitolu. Po 32 hodinách konečně opouštíme vlak. Nový tričko co jsem si před cestou vzal abych byl za elegána už asi nikdy nepůjde vyprat. Při první příležitosti si kupuju, v údivu nad cenou, jiný. Pěkný. Dvoubarevný. Bavlna. Za 30 korun. To jsem však ještě tehdá neznal čínské výrobky a netušil že se prakticky nedá prát. Teda dá, ale ta dvoubarevnost se jaksi vytratí a splyne v jeden hnus kterej bych si nevzal ani do čínskýho vlaku...
V Chongchingu nasedáme na loď plujeme 3 dny nádhernou krajinou která se tenkrát ještě právem jmenovala Tři soutěsky. Loď plná Číňanů, opět jsme jediný bilí a zase se s námi chtěj všichni kamarádit. Domluva s Čiňanem = nula. To je tak neskutečně nedůvtipnej národ... Posunková řeč nefunguje, ze znalosti jiného jazyka nelze Číňana podezřívat. Ze znalosti čínštiny zase žádnýho turistu. Ona totiž není nijak jednoduchá. Strašně záleží na přizvuku. Takže stejný písmenka, ale jiný slovo. A při jejich příslovečný neschopnosti si cokoli domyslet - prostě vymalováno. Třeba můj "fígl" se solí: zjistil jsem že se řekne miuú. Miu nic není, miú nerozumějí. Nevím co to znamená, ale i kdyby to bylo kurva letadlo, když v hospodě neustále opakuju blbě miú a při tom pantomimicky předvádím nad jídlem solení slánkou.... Ne. Číňan nechápe. Při komunikaci s nimi jsme použili jejich vlastní zbraně. Hovoří na nás pouze čínsky, takže my na ně plynnou češtinou. A ono to cekem funguje! Podle výrazu mluvy se dá leccos pochopit. Další kapitolou je doptání se na cestu. Nemít Lonely Planet s čínskými přepisy, věc zhola nemožná. Navíc angličtina, jak angláni neumí číst písmenka, názvy dál komolí, případně kontraproduktivně používají svoje vlastní názvy měst, typu: Regensburg-Řezno. Další bordel v tom dělá snaha číňanů cizinci za každou cenu pomoct, takže i když nevim, tak to nepřiznám a pošlu toho bělouše někam. Zpravidla tedy jinam. Takhle jsme chodili třikrát okolo nějakýho chrámu, kterej byl v mapce označen rozpláclou tečkou přes celej blok a mistní nás posílali od čerta k ďablu a zase zpátky. On byl ve dvoře mezi domy a nikdo to nevěděl? Nákup jízdenek v kasách pro cizince je taky zážitek. Tam totiž taky anglicky nemluví nikdo. Jen je tam menší fronta. V kase na autobusovym nádraží nám přišlo, že paní neumí ani číst. Strkali jsme jí pod nos v tom jejich rozsypanym čaji jméno městečka kam chceme jet, kroutila hlavou a netušila co chceme. Jak když se zkoušíte domluvit s totálním idiotem. To je pak naprostá beznaděj. Naučili jsme se přeci jen jedno slovo který je jednak strašně důležitý a hlavně fungovalo. Binda = studený. Když vám totiž cpou teplý pivo, jde o život. Počítání je taky důležitý. Ne snad že bysme vypouštěli slova. Chraň Buddha. Ale oni znázorňují čísla do 10 na jedné ruce. Třeba 1 je zdvižený ukazováček - na palec nereagují, 5 je spojený ukazováček s palcem, 10 tuším zdvižený malíček, ale to už nevim přesně - tolik piv jsme nikdy nekupovali. Taky se strašně zajímaji odkud jsme. Naučenou frází where from you? končí klasická konverzace. Leckdy ani netuší kde je Evropa, natožpak něco dalšího. Skoro poslední den mě překvapil nějaký mladík, který věděl i kde je Praha. Ale už nemohl pochopit proč mu nechci říct kolik má Československo obyvatel. Na moji odpověď že 15 milionů se neustále ptal: Stát, ne město v kterém žiješ... Už tehdy bydlelo v Pekingu 20 milionů. Taky jsou Číňani strašně zvědaví. S velkým zaujetim sledujou jak hledám něco v tašce, co píšu a nejvíc je fascinuje co čtu. Strčej svou udivenou palici až ke knížce, pomalu blíž než já. A vůbec jim to neni blbý. Dětičky navlékají do malých uniformiček i s brigadýrčičkou. Strašný! Starší lidi nosí Maovu odpornou bekovku a jeho příšerný uniformní sáčko. Bylo by to snad k smíchu, ale on pohled na ně je spíš smutnej (pozn.: dneska se tohle už téměř nevidí).
Dorazili jsme do Wuhanu. Voláme naše známé, jestli něco zjistili s vízem. Nene. Ještě prý není. Prodlužujeme si program ve střední Čině. V horách Huan Shan je vyhlášený úžasný východ slunce. Všichni místní turisti si ho fotí bleskem. Holt k tomu Japonsku nemaji daleko. Začátek nového dne nestál za mnoho, mlha, zima, a vůbec celý je to blbost. To mě vyléčilo ze všech sunrise na světě jednou provždy. Přesouváme se zvolna do Kantonu, výchozího bodu do HK a Macaa. Voláme opět, už asi po páté do HK. Opět neúspěšně. Domlouváme proto, že se sejdeme alespoň na odpoledne v Macau, kam oni dojedou za chvíli lodí a my...no, tam taky nemáme vizum, ale Portugalci nám snad nějak vyhoví... Dáváme si na hranicích silnou večeři - v Macau bude jistě draho. Hledáme vlez, je to tam nějaký zmatečný. Ptáme se prošedivelého Čiňana. Anglicky umí 4 slova. Pojďte se mnou, jdu tam taky. Procházíme nějakými propletenci zábradli, až staneme na nějakém plácku. Kdy už bude ta celnice? Támhle vzadu, povídá pán. Tady jste v Macau. ???!!! Aha... Takže bez víza, bez jistě nesmirně důležitého výstupního razítka komunistické Číny... To bude zajímavý...
Kde je tady směnárna a doporučíte nám nějakej levnej hotel? Snažíme se s pánem domluvit, když se nám podaří z toho údivu zavřít hubu. Honem, už jede autobus. Nemáme vyměněno, znovu hlásíme. Mávnul rukou a do kasičky nasypal i za nás. Za chvíli vystupujeme, pán nás vede a několika čínskými větami komentuje situaci. Celkem zbytečně. Vyndavá z kapsy klíče, odmyká dveře činžáku v centru města a popohání nás dál. Jste mými hosty. Tady vám dám matrace, já budu spát vedle. A už tahá z ledničky pivo. Nesměle se usmíváme - spíš asi přiblble - co se to vlastně děje? K snídani si dáte hemenex? A vyznáte se trochu v elektronice? Potřebuju poradit s novou hifi věží, zítra zajdeme do obchodu.
Ráno nás vzbudila libá vůně rozpékané slaniny, horkej čaj už máme u postele. Koupíme to rádio, a potom pojedeme na druhý ostrov k mým přátelům na oběd. Moc rádi vás uvidi, už jsem to domluvil. Začínáme si zvykat po měsíci v Číně na luxus a už nic nenamítáme. Asi by to bylo stejně pro kočku. Po návratu večer domů chvíli telefonoval a pak nám oznámil že musi zpátky do Číny a že se vrátí možná až za 3 dny. Tady máte klíče, a kdybyste odjížděli dřív než se vrátím, hoďte je do schránky. Jído je v lednici. Bye bye. A chvatně zmizel. Ráno si musíme tedy snídani uklohnit sami, no co se dá dělat. Na oběd jsme pozvaní od Hongkongských přátel, tak to moc nepřehánime. Setkání se povedlo - kupodivu jsme se našli napoprvé. V restauraci povídá John: Sedíte pevně? Aby vás to neporazilo. Mám pro vás víza. A vytasil dva dlouho očekávané papíry. Aha, ale co teď? To je trochu čára přes rozpočet. Už jsme totiž měli jet domů. Tomuhle lákadlu však nemůžeme odolat, holt si dovolenou o pár dnů protáhneme. Dneska ale už žádný autobus nejede a zítra až odpoledne, protože je víkend. Tak si vemte taxíka. Ale do Kantonu je to 120 kiláků, smutně upozorňujeme. Tady máte na taxi a večer se na vás těšíme. S plnym bříškem jdeme domů balit a mudrujem jak se dostanem z Macaa. Jééé, to jsem rád že jedete do Číny. Vrátil jsem se pro néjaké zboží a tak mi pomůžete - povídá náš dobrodinec. Já nafasoval nějaký hrnce a Jirka zase dětský hračky a půl milionu propisek. A....jak se clem? Máme trochu obavy. To zařídím, hlavně pojďte se mnou. Chlapec to tam měl zmáknutý. Chvíli něco meldoval u okénka, pak na nás mávnul - a už jsme byli v Číně. Dodneška to nechápu. Macao nás nestálo ani korunu.
V Kantonu jsme se zastavili v místenkové kanceláři, abychom si v předstihu koupili místenky na vlak do Ulanbataru. Tady to nejde. Musíte až v Pekingu. Dobrá. Kupujeme do Pekingu a Shenzenu, zvláštní ekonomické zóny před HK. Tam už běžný čiňan nesmí, ale turisti problém nemají. Kontrolují nám pasy jestli skutečně nejsme Číňani. Shenzen je opravdu takový malý Hong Kong. Roste tu supermoderní město a množství různých fabrik. Hrdě třímáme naše víza a hrneme se na celnici. Tahle víza jsou neplatná, povídá pani u okýnka. Krve by se v nás nedořezal. Nemáme je v počítači. Ale to nevadí. Tady si vyplňte novou žádost o vízum a my vám ho na počkání vydáme. Znovu koukáme jak tvrdý Y. Tak v Praze 3 měsíce a stejně bez šance, v Pekingu měsíc a stejně na h...., a tady hned. To to kurva někdo nemoh řict hned???!!! Platíme zhruba polovinu než chtěli v Pekingu - no a jsme v HK! Ten ouřada na immigračním v HK sice po měsíci vytáhnul naše žádosti o vízum ze šuplíku a orazítkoval, ale protože už asi padla, nenacpal je do systému...
Kupujeme si magnetickou "litačku", jakou dodneška nikdo v Praze nevymyslel. Prodíráme se mezi lidmi s jakýmsi telefonním sluchátkem na uchu, všichni neustále něco vyřizujou, vůbec nechápu jak je to funguje. O mobilech tehdy nikdo z nás ještě ani neslyšel (teprve za dva roky se u nás objevily "mobily" který byly tak velký že se museli nosit v batohu). Metrem jedeme na nábřeži a pak tagem do luxusní čtvrti kde bydlí známí. Protože je luxusní, tak tam nejezdí MHD, neboť se nedá předpokládat že by ji někdo z obyvatel využil. Taxikář na nás otrhance s ušmudlanejma báglama kouká nedůvěřivě a třikrát se ptá jestli jsme se nespletli. Vrátnej v baráku radeji volá do bytu a až potom se usměje. Dáváme se do gala, teď si budeme chvíli užívat. Druhý den jdeme na exkurzi na stavbu tehdy nejvyššího místního mrakodrapu. John tam totiž dělá hlavního koordinátora stavby. Z betonu čouhaly roxory jak noha, v životě jsem něco tak obrovskýho neviděl. Bohužel si už nepamatuju co to bylo za barák... Večer luxusní večeře v anglickém klubu pro gentlemany, a takhle to bylo celý krásný tři dny. Ani se nám nechtělo do toho čínskýho bordelu. Ale statečně do boje.
Cesta do Pekingu trvala den, noc a den. Tentokrát v lůžkovém voze. On je ale trochu jiný než známe. Čiňani jsou totiž skladnější a tak jsou v kupé lůžka nad sebou tři. Kupé nemá dveře, stačí závěs. Celou noc po chodbě někdo chodi, živě diskutuje a hulí. Druhý den ráno vyrážíme do jediné místenkové kanceláře pro mezinárodní jízdenky v celé miliardové Číně. Je v Pekingu proti nádraží a nikdo tam nemluví žádnou cizí řečí. S paní si ukazujeme obrázky v kalendáři kdy a kam chceme jet. Zkoušíme zítra. Ne, za čtyři týdny - ukazuje baba. To se asi nějak spletla. Dneska je tady, a otáčíme o 4 listy zpět. Ano, ale jízdenka je až tady. Otáčí zase dopředu. S tou se nedomluvíme, je úplně blbá, usoudili jsme. Půjdem tam odpoledne, to se vymění směny a bude dobře. Mezitím jdeme do normální místenkové kanceláře si nechat potvrdit neprojetou jízdenku. U nás na hlavnim nám totiž řekli, že tyto jízdenky musí být orazítkované. Trochu nesmysl, ale co se dá dělat. To je ovšem nad chápání místního úředníka a po půl hodině to vzdáváme. Trávíme čas bloumáním po okolních krámcích. V jednom kšeftu s hadrama jsme si všimli vedle kasy nádhernýho kulatýho razítka. To se bude těm našim šimlům jistě líbit. Jirko, vyndej lupeny! Jirka nalistuje příslušnou stránku a než se děvče u kasy vzpamatovalo, vsadili jsme dva otisky na příslušnou stránku. Připsali jsme canceled a doma to sežrali i s navijákem. Odpoledne se vracíme pro místenku. Opravdu tam seděla jiná baba, ale všechno se opakovalo, jen s tím rozdílem, že otočila kalendář ne o 4, ale o 6 listů. Trochu nám zatrnulo. Tady je něco špatně. Od čeho máme ambasádu? Aby nám pomohla! Půjčujeme si kola a tradá. Nikdo s námi nechtěl mluvit, asi rušíme klid, otravujeme. Když jsme tam prudili víc než hodinu, jakýsi konzul - Slovák (ti zrovna začali v parlamentu magořit s pomlčkou: Česko-Slovensko, a asi by byli nejradši kdyby jsme se jmenovali Slovensko-česko a s malym č) - nás neochotně vyslechl. Že tedy pojede na nádraží s námi. Šup na velociped a pán do limuzíny. S prodavačkou prohodil pár slov čínsky a sdělil nám hořkou pravdu: první volné místenky do Mongolska jsou za 6 týdnů. Ale to je přece blbost, namítáme. A čo si myslítě, tuna ste v Čině! Otočil se na podpadku a odešel středem. Chvíli jsme lapali po dechu. Asi na nás musel bejt zajímavej pohled... Blbost to teda byla, ale s tím už nic nenaděláme. Pojedeme na hranice a nějak to dopadne. Zakoupili jsme místenku do hraničního města. Pochopitelně byly všechny "vyprodané", takže popozítří. Prodloužili jsme si hotel, vymysleli program a za tři dny sedíme v téměř prázdném vlaku. Odpoledne dorážíme do města, večer přijíždí mezinárodní rychlík. Hrneme se ke kase pro místenku. Třeba to tu budou umět líp. Nemáme. Nevíme jestli bude volno, až přijede vlak. Přijel. Mistenky nejsou. Kdy jede příští vlak? Za tejden.... Trochu se nám přitížilo. Prachy docházej. Máme mongolský tugriky, ale to se tam nejdřív musíme nějak dostat. Přichomejtnul se k nám nějakej nádražák, kam že chceme jet? No asi kam, to je otázka. Do Ulan Bataru. Tenhle vlak jinam nejede. A nemáte místenku, že? Opáčí lišácky uniforma. Já jsem vedoucí lůžkovýho vagonu. Když mi dáte 50 dolarů, můžete jet - vlak je poloprázdný. Ukecali jsme to na 40, šli na exkurzi do vagonu. OK. No vida, všechno se dá vyřešit. Zašli jsme si pro bágly, zaplatili a uvelebili se v prázdnym kupé. Asi po hodině, ještě než se vlak rozjel, přisli celníci s průvodčím - a nemilosrdně nás bez místenky vyhodili. Že je prázdno a že jízdenka se nedá koupit nikoho nezajímá. Aha, jde do tuhýho. Na hotel nemáme, nevíme jak dlouho tu budeme tvrdnout. V nádražní hale, ve druhym patře kam nikdo nechodí, stojí před půdou obrovskej stůl. Ejhle, naše noclehárna. Máme totiž spacáky! Oba jsme se tam bohatě vešli, vyšroubovali žárovku a svatej klídek. Druhej den další exkurze po městečku, což je tedy prdel všech prdeli, večer mudrujeme co dál. Pochopitelně jsme nic nevymudrovali. Další odpoledne už to Jirka nevydržel a povídá: jdu se mrknout do Mongolska. Mnooo, na Mongolsko jsme mrkali furt, to jejich pohraniční městečko nebylo dál než dva kilometry. Mezi tím ale hranice. Sice bez drátů, vypadala klidně, ale to bude nejspíš optický klam. Jirka šel pankejtem podle trati a podle všeho možná na mongolský straně udělal nějakou stopu. Ale bdělí ochránci Čínské lidové republiky ho stejně na poslední chvíli lapli. Kudá vy iďotě? Vykřikli slušnou ruštinou, kterou se naučili kvůli Mongolům aby se domluvili. Čekám na vlak a tak jdu na procházku. Povídá drze Jirka. Ale tady jste na státní hranici! Tady? Fakt? Odvětil můj kolega s nevinným výrazem idiota. Prostě ho zbalili, sepsali protokol, uklidnili se a nakonec se jim nás zželeo. Na nádraži "k nám" dorazil Jirka v doprovodu 3 slušně ozbrojených vojáků. Zatkli mě pohraničníci a jdeme k nim na večeři, zahlásil. Skopový a zase skopový. Nevim jestli tím hladem, ale bylo to dobrý. Pak se sešlo koncilium a mudrovalo co s námi. Jediný co vymysleli, že zákon neumožňuje zdejší hranici přejít pěšky a ani jinak nežli vlakem, neb tu nejsou cesty. Tak pojedou nákladním! Přepadla myšlenka kohosi. Zákon přece nespecifikuje vlak! A dneska večer odjíždí mongolskej! Přemísťujeme se na naší základnu abychom si sbalili, za chvíli nás vyzvednou. Dorazili jsme na nákladní část nádraži v doprovodu velitele a několika vojáků, ale už jako kámoši. Dostavil se i čínskej celník. Všichni hýřili optimismem do té doby, než mongolskej fíra prohlásil že předpisy mu zakazují kohokoli vozit v kabině. A ostentativně zabouchnul dveře Sergeje. Mungo! Opovržlivě utrousil velitel a zdekoval se první. Za ním pomalu a jakoby nic mizeli vojáčci a zase jsme tam stáli sami jak tvrdý Y. Další den byl na bojišti klid ale následující odpoledne přišel velitel. Inu, přecijenom, škodná v revíru, to věští samý problémy. Dneska jedete na nákladmí mašině. Dojednali jsme to s mongolskou stranou. To tady už jednou myslim bylo.... Nicméně, tentokrát nás do tý mašiny narvali. Nikdy bych nevěřil že je kabina tak vysoko (a taky jsem nikdy před tim a nikdy po tom neseděl v Segeji). Ty dvě hodiny, co trvalo ujet dva kilometry s mnohonásobnými kontrolami snad všech součástek soupravy, byly nekonečný. Posádka vlaku se na cestu vydatně posilnila čínskou kořalkou, kterou my od začátku důvěrně nazýváme bílou naftou. Tady bude asi extra klasa, protože jí neprodávaj ani ve flaškách, nýbrž jen v igelitovym pytlíku. Zásoba sice byla, ale cesta je dlouhá. Dokud měl fíra co pít a jen tak na nás padal, s nuceným úsměm jsme to přežívali. Pak ale pytlíky došly a začal se na nás sápat, abysme mu dali napít z našich zásob. Určitě dodneška nevěří že jsme nic neměli. Přece neni možný aby někdo jel z Číny nasucho!!! (v Mongolsku totiž nebylo prakticky nic, ale na rozdíl od Ruska ani kořalka). Když to nejde po dobrým - a vytáhnul nůž. To už trochu smrdělo. Pomocník byl ještě schopen trochu uvažovat a tak nás bránil vlastnim tělem. Zachránil nás modrý semafor. Po příjezdu do Zamin Uud jsme živí a celí slezli z mašiny dolu. Za námi pomocník. Fíra, jak se pustil dveří, sebou fláknul z těch dvou metrů hubou na držku a rozplácnul se na peron. Celníci už na nás čekali. Neradi. Chodí do práce večer jen když jede vlak a to je jednou týdně. My tu byli jaksi mimo. Dělali chvíli přísný, ale v pohodě. V pohodě to bylo do tý doby než jsme se zeptali kde je tu nějakej hotel. Tady na nádraži, odvětili svorně. Ale pak si jeden vzpomněl, že vedoucí hotelu je služebně mimo město a nádraží je zavřený. Aha... Jsme totiž na poušti a venku v noci mrzne. Tak...tedy...mno...začali rozpačitě koktat...se vyspíte tady. Jak tady? Kde tady? No, tady v kanceláři. Máme tu rozkládací pohovku. Záchod je tamhle za rohem. My vás zamkneme, jen musíte ráno brzo vstát, než přijde velitel, aby vás tu neviděl. A zmizeli. Noclech na celnici, pravda, není každý den a tak jsme si to mezi těmi papíry a razítky a hlavně v teplíčku docela užili. Ráno musíme počkat až se otevře nádražní budova, snad tam bude úschovna. Nebyla, ale bágly nám uschovali. Podnikli jsme krátkou procházku městečkem. Opět to byla díra, ale ještě horší než ta na druhé straně hranice. Našli jsme koloniál. Regály skoro prázný, v přepravkách ale měli jakýsi komisárek. Zatim jsme se tu všude domluvili rusky, tak to zkoušim i na prodavačku. A máte chleba objednanej? Jestli ne, já si vás zapíšu a příští týden si můžete přijít. Koukám asi dost vyděšeně... Opravdu, každý týden nám chodí chleba. Fakt! Tak dlouho tu snad nebudem. Koupil jsem si jteda sušenky. Jediný co měli. Po ochutnáni už chápu proč nebyly vyprodaný. Něco hroznýho. Možná, kdyby se to zapíjelo kumysem kterej je ještě hnusnější... Pak tu maj bufet. Skopový od rána do večera a od shora dolů. Je čas se jít zeptat na místenky. Paní u kasy povídá: Budou se prodávat až den před odjezdem. Vedle v místenkové kase. Jestli je volno to zatim nikdo neví. Hmmmm. Z bláta do louže. Jdeme tedy hledat hoteliéra, což se zakrátko setkalo s úspěchem. Jo jo, jistě, pokoj vám hned připravím. A kamsi odkráčel. Za pár minut byl zpátky a ve tváři se mu zračil smutek. Chudák zapomněl, že má oba (!) pokoje obsazené. Já bych vás, kdybyste se nezlobili, provizorně ubytoval v čekárně pro cizince, jsou tam válendy, usteleme je. Když jsme viděli nádhernou (fakt nádhernou) a příjemně vytopenou čekárnu, s diky jsme odmítli ložní prádlo, za který by určitě chtěl nějakej bakšiš. Máme spacáky a to nám stačí, povídáme. Stejně za hodinu přišla pokojská s plným vybavením. Tak jsme ji vyhodili. Pěkně jsme se tam usalašili a když druhý den přišel s tím, že už má opravdu volný pokoj, odmítli jsme. Blížil se den odjezdu, v místním bufetu už máme ochutnány všechny skopový dobroty a jdeme na zteč místenkové kanceláře. K našemu překvapení, vedoucím byl ředitel hotelu. Začali jsme litovat, že jsme na něj byli drzí. Nicméně, místenky měl. Konečně sedíme ve vlaku. Připadalo nám to jako zázrak. Jedeme pouští. Každejch 300 km je nějaký nádraží. To znamená malou dřevěnou boudičku uprostřed ničeho, kam se sjíždějí pastevci v krojích ze širokého okolí. Většina jich má nohy do O tak moc, že se kolíbají jak husy a chození jim evidentně moc nejde. V Ulanbataru na stanici autobusu se ptáme solidně vypadajícího pána na cestu do Aeroflotu, kde si musime konfirmovat letenky. Jedu stejným autobusem, ukážu vám. Zvyklí z Číny, se ještě cestou 3x ptáme. Jojo, ukážu. Šel s námi až ke kanceláři. Cestou jsme mu 4x poděkovali a 4x se rozloučili. Když po půl hodině vycházíme s letenkami na pozítří ven, stojí tam. Tak se ho alespoň zeptáme na nějakej hotel. Hotely jsou drahý, povídá. A kolik je ve městě hotelů? Vyzvídáme dál. Hotely jsou drahý, opakuje. Tak ještě jednou děkujeme a vyrážíme na náměstí. Počkejte - a žene se za náma. Já vás pozvu k sobě, můžete se tam vyspat. Hotely jsou tu jen dva a budou asi obsazený. Tak si s Jirkou říkáme, jestli pán není tak trochu buzerant... Nicméně jedeme s ním, nějak to dopadne. Má byt na klasickym panelákovym sídlišti. K večeři byla vodka, myslím tady docela vzácnost. Pán je novinář a bydlí tu sám, takže se pohodlně vejdem. Druhý den prohlidka hlavního města. Za komunistickym sídlištěm lamaistickej klášter, snad jedinej v celý zemi co bolševik nějakym zázrakem nezničil. Za nim sídliště ze stovek jurt. Doma jsme požádali našeho domácího aby nám objednal na ráno taxi. Pak to z něj konečně vylezlo. Nic není jen tak. Pán by potřeboval pozvání. Bez toho nemůže vycestovat. Tak mi teda doma něco sesmolíme, slibujeme.
Ráno jsme lehce nervozní, taxi furt nejede, ale pak se zadařilo. Sedáme v Irkutsku, odpoledne projížďka Raketou po Bajkalu a k ránu dalším letem do Čity. Hotel nemá na tu chvíli smysl, tak to nějak proklimbáme... V Čitě není Inturist, čili se v tom ruskym chaosu musíme zorientovat sami. Máme totiž open letenku. Stoupli jsme si do fronty k letadlu do Moskvy. Čekáme už nějakou dobu a nic se neděje. Proč se ta fronta nehýbe? Ptáme se těch před námi. Čekáme na místenku do letadla, povídá mužik. Hmm. To my taky. A jak dlouho tu čekáte? 3 dny... Jirka prohlásil že když to nejde u odbavení, tak to půjde jinde. A začal obcházet letištní kanceláře. Za půl hodiny se vrátil s nepoříznou. Dám si gáblík a vyrazím znova. Přeci není možný, aby v Rusku neměli něco zašitýho. Za 40 minut přichází a už z dálky mává vytouženými papírky. Třikrát mě vyhodili, po čtvrtý to už pani nevydržela a šáhla do šuplíku, povídá. Mno... Já bych na to hle asi neměl... Do Moskvy jsme přiletěli se značným zpožděním, takže nestíháme letadlo do Prahy. Za 4 hodiny letí další a mají pro nás i místo. Jsme na palubě ČSA. Docela jsme si oddechli. To už je vlastně doma. Pivo, kořalka, pohoda, a pak při dosednutí Vltava...