KUBÁNSKÉ STŘÍPKY
Tak konečně po 24 hodinách "suchého" letu stojíme frontu na odbaveni (suchého proto, že je lihuprostý - jako jediná linka Aeroflotu). 5x jim vypadl proud, tak se vždycky musí počkat až zrestartují počítače, protože nějaká záložní ups se tady nepěstuje. V letadle nebylo vůbec místo na nohy, tak jsme se alespoň pěkně protáhli. Hledáme kufry u pásu našeho letadla, nakonec dva máme, ale třetí ne. Zatím co stojím frontu na reklamaci, Dáša mojí tašku objevila u zcela jiného pásu. Měl na nás čekat objednaný taxi, ale nějak se nezadařilo. Naštěstí ubytování u Pepeho v rodině funguje.
Ráno si jdeme vystát půlhodinovou frontu do směnárny a pak pro neskutečně nepohodlný čínský auto Geely. Kupujeme zásoby piva v pixlách v místním Tuzexu, protože lahvové se nadá bez flašek na výměnu koupit. V rádiu hrají Beatles. To je naposled co slyšime jinou hudbu než kubánskou. Dochází nám benzín, ale v benzince už došel. Že prý snad zítra. Jojo, pak naštěstí byl. Mezitím nám podnikavý zaměstnanec místní benzinky nabízel svůj (ukradený) za dvojnásobek.
První koupání: Otu narazila vlna na šutr a kvůli naraženým žebrům nesmí ani zakašlat. Druhé koupáni: Otu narazila vlna na šutr a má roztrženou nohu. Ještě že tu mají univerzální medicínu s názvem Havana Club...
Třeti den trochu prši, ale je teplo. Kubánci říkají že tu dva měsíce nespadla kapka. Co je to ale proti posledním třem dnům, kdy prši a ještě k tomu je zima. Místní vytáhli péřovky a kulichy, my fusekle a dlouhý kalhoty. Celý letadlo posmrkává...
Většinou chodíme do soukromých hospůdek za místní pesa. Ve státnich se platí zpravidla konvertibilnímy pesy, což jsou vlastně kubánské dolary. Někdy se ale poštěstí i tam platit obyčejnými, ale jen Kubáncům. Turista má jídelníček se zcela jinými cenami v konvertibilních. Ty jsou 10x - 20x vyšší. Je prostě třeba ten kapitalismus zlikvidovat jeho vlastními zbraněmi. My jsme pužívali téměř výhradně kubánská pesa, ale naprostá většina turistů si je vůbec nevymění a platí nesmyslné ceny v konvertibilních. Dá se totiž najíst za 20 Kč na den, slušně najist za 100 Kč, ale v dolarových podnicích to pod 700 Kč nejde.
Žádný Kubánec nedělá nic zadarmo. Zejména tedy pro sebe. Všichni se všim kšeftují, všechno mají, seženou, popřípadě to má brácha, strejc, nebo kamarád. Holt pojízdná peněženka jménem Turista se musí dojit a dojit! Jen se člověk turista zastaví, už mu radí, doporučují, vnucuji a i za pohé slovo vyžadují peníze. Pochopitelně ty konvertibilní, za které se dá kupovat v Tuzexu, kde je všechno. Tak jsme jim přestali odpovídat i na pozdrav, protože i za něj se platí.
Drobná výjimka se povedla při odjezdu z Havany: na výpadovce nás zastavil policajt a nahnal nás na krajnici. Pravda - jel jsem trošku rychlejc, ale ne zas tolik, a že by snad měli radar? Přiběhnul pomocník a slušně nás požádal abychom někoho naložili, se slovy že se jim podělal autobus a potřebujou převézt mechanika. Kecy v kleci! Protože Kuba má málo benzínu i autobusů, funguje tam více či méně organizovaný placený autostop. Ten organizovaný jsme právě zažili - frajer staví auta, a buď na korbu náklaďáku nebo osobního auta direktivně přidělí příslušný počet stopujících. Předně by s tím ale neměli otravovat cizice… Nicméně přisedl statný černoch, jehož dvacetikorunu za svezení jsme hrdě odmítli. Ten, jako každý Kubánec všechno a všechny znal, takže se nám revanžuje gratis prohlídkou tabákové farmy, což skutečně vyšlo a bylo to zajímavé, zvláštěpak když byl „v ceně“ doutník za 250 Kč.
Navštívili jsme socialistické sirné lázně - zřejmě ROH. Když jsme zjistili ceny, okamžitě jsme se ubytovali, ačkoliv původní plán byl jiný. Normálně spíme v soukromých kůčách za 25 dolarů, v láznich to bylo za 28, ale se snídaní. Jídlo za cenu doslova lidovou a v baru totéž. Tak jsme ochutnali nápojový listek od shora dolů. Kdo by váhal, když panák obyčejný Havany stojí 10 Kč? To byly jiné ceny než v Havanské hospodě kde se opíjel Heminway, kde stojí panák stejně jako v krámu flaška.
Pláže ve dvou vyhlášených letoviscích na původně ostrovech, nyni spojených s pevninou 30 km sypanou hrázi jsou prakticky nepřistupné, protože je všechny okupují oplocené resorty. Tak jsme se alespoň pěkně projeli.
Horši byla projížka místního mlaďase na mopedu kterého jsem přehlíd na křižovatce...no ten letěl! Tak jsem ho odvezl do nemocnice, za chvíli u něj byla celá rozvětvená rodina, jejíž vražedné pohledy patřily samozřejmě mě. Naštěstí si jen narazil bok, ani nebyl odřený (nechápu). Komplikovanější bylo policejní vyšetřováni. Chlapci přijeli hned asi za 3 hodiny. Mezitím mě navštívil pojišťovák z půjčovny (já ho nezval, ale fungoval), pak doktor podepsal jakousi zprávu že chlapec žije. Pak přijel policajt na motorce, ale nic se nedělo. Po hodině 4 další poliši v Žigulíku. Takže po 4 hodinách od nehody mi vzali krev a snažili se sepsat protokol. Marně. Vůbec jsme si nerozuměli. Na policejní stanici, která byla mimochodem ve výrazně lepšim stavu než celá nemocnice, chlapcům moudře poradili aby sehnali tlumočníka do angličtiny, což byl - nejspíš důvěryhodný - pracovník nejlepšiho a asi i jediného hotelu v tomhle zpropadeném městě. S jeho pomocí v přátelské atmosféře jsme až do tmy sepisovali protokoly. Nechali nám dokonce udělat fotokopii. Foťákem. Nojo, ale co teď? Objíždeli tedy s námi ubytováni, ptali se a hledali. Když jsme nakonec cosi co nám vyhovovalo našli, vynesli nám do pokoje v patře všechny tašky i oba kartony piva. Málem jsme se na rozloučenou objali, hoši dostali každej pivo (dvě si v žádném případě nemůžeme vzít), hlavní sepisovač mi dal na sebe soukromý mobil, kdybych cokoli potřeboval. Celá tahle taškařice se obešla bez pokuty!
Ne tak parkování v jiném měste. Nekompromisní poliš na motorce nám vyměril 1000 Kč (ano, tisíc - tři kubánské platy). Nepochopili jsme totiž jejich zákon o parkování: roh ulice - asi 2 metry šrafovaný obrubník. Tady se tedy asi nesmi parkovat, usoudili jsme. Pak 10 metrů nic a značka zákaz stání. Zastavili jsme tedy těsne před značkou. A to byla právě chyba. Jak nám ten snaživej hajzl posléze vysvětlil. Před značkou zákaz zastavení se nesmí 10 metrů stát, to je přece naprosto jasný?!
Stejně se divim, že jsme nebourali víckrát. Dopravní značení ve městech je poněkud zvláštní. Asi šetří náklady na značky. Hlavní ulice se dá poznat jen podle toho, že ve vedlejší mají stopku. A to se fakt někdy blbě hledá...
Tak tedy vracíme to rozbitý auto. Nadvakrát. Ne že by snad bylo na dvě půlky, ale proto, že půjčovna má na dveřích napsáno že pracují do 19 hodin, ale ve skutečnosti jen do 18.30, tak jsme to v 18.35 nestihli.
Před odletem chceme koupit doutníky co kouří Kubanci. Klasická velikost doutníku, jen není zabalený, kvalita lidová, cena lidová: 1 Kč (fakt jen korunu). Zrovna dneska ale v celé Havaně není ani doutník... Takže jsme fakt hoooodně naštvaný!
A tradá domů. Míň než 6 peso nám zpátky na Eura nevyměni, tak jsme si udělali za 120 Kč pěknou fotku s bankovkou. Při odbavení vypadla elektrika, to jsou ale už nepodstatný detaily...