DENÍČEK Z KOLUMBIE
Tak zase letim po čase s Turkem. Na letišti stojí Kozel (!!!) 180 korun. Letadlo má mírné zpoždění, ale to samo neva. Máme jídelní lístek, který jsem nepochopil. Taky jsem nepochopil ovadač TV kterej má nejspíš turčí logiku, a konec konců ani psaný program co mají na skladě. Ten totiž nesouhlasí s tím, co mají v TV na skladě skutečně. Zvuk jde buď z pravého sluchátka, nebo z levého. Obě najednou ne a ne, ať s tim krámem vergluju jak chci. A navíc mi levej špunt furt vypadává. Asi mám atypický ušisko. Taky nejdou vypnout arabský titulky. Asi multikulturalismus. Už letíme 3 hodiny a letušky se začínají rozkoukávat. Dostali jsme menu, které nám záhy vyměnili za jiné. Mám hlad, ale vím že je to převlečená žízeň. Houby platný... V dáli kohosi vidím s vozejčkem, ale ještě 10 řad, takže typuju zhruba hodinku. V prostřední kuchyňce jsem zahlíd kuchaře v typický čepici. Asi budeme mít čerstvý. No bomba. Někdo dostal vysušený kuře, já šel do nudlí. Italskejch. Sekaný potrubí bylo tak vohřátý, az křupalo. Tomatový krém se dal krájet, ale kdyby bylo všechno v pořádku, nebylo by o čem psát. Koneckonců - pivo nebylo psaný a maj ho! Taky jsem dostal poctivýho panáka. Faaaakt poctivýho. Když se sklízelo, tak nad mou hlavou. Taky na ní z dostatečné výšky dopadl příbor ze solidní turecké oceli. Naštěstí kupododivu (ale proč kupodivu) nepoužitý. Požádal jsem tedy o satisfakční whisky.
Takže ještě jsme nezačli a už mám první odstavec... Třeba (doufám) bude poslední...
Obávám se že ne. Nechali jsme si přebukovat náš vnitrostátní let z našich 13.55 na 12.50. Každá hoďka dobrá. Takže tenhle let má zpoždění a letí ve 14.50. To jsme to vyhráli...
Přijeli jsme do půjčovny v centru města v 16.30. Auto jsem měl objednané (a plně zaplacené) od 15 hodin. Děvče v půjčovně nám s milým úsměvem sdělilo, že tedy to naše auto dali někomu jinému ???!!! Takže přivezou tedy jiné - no hádejte odkud - z letiště. Kreteni. Jak si to vůbec můžou dovolit... Hodinu a půl jsme na něj čekali. Pravda, dali nám o třídu "lepší "auto. Chceme jet do dalšího města. Jak dlouho trvá cesta? Ptáme se a váháme jestli přespat tady nebo tam. Dvě hodiny. Tak to dáme. Bukujeme hotel a vyrážíme. Za dvě hodiny jsme se s bídou proskákali na kraj města a zůstali stát na silnici kvůli nějaké bouračce. Skvělá nová silnice se vine horami, zatáčka střídá zákrutu, dvojitá plná nekončí a před náma kamion za kamionem. Do hotelu dorážíme za 5 hodin úplně vyšťavený. Objednaný pokoj nemají a posílají nás do jiného. Ten je sice dražší, ale budiž. Už se stejně nedá nic dělat. Po 22 hodinovém letu a dalšich 14 hodinách cestování se těšime na postel jak malí klucí. V 6 ráno buší recepčni na dveře, že chce zaplatit ubytování. Taková nebetyčná drzost!!! Řvu na ní jak tur a ještě teď večer mě bolí hlasivky. Kráva jedna...
Tak dneska jsme to pěkně posrali. Prorazili jsme (tedy Dáša) v místní poušti vanu. Trochu je to daný tím, že jsem měl objednanej celkem slušnej kolos 4x4 Mazda 50, což je takovej americkej pickup do terénu a místo toho nám dali sice dražší, ale o to víc na hovno městský SUV který je navíc jen FWD, ale zato se spotřebou 12 na 100. Prostě taková navověná parodie na offroad v automatu. Díky tomu jsme neviděli tři památky ke kterým jsme se s tímhle prostě nedostali a jednu jsme absolvovali s vypětím všech uvnitř uvěznených koní 2,5 litrového motoru a s boží pomocí. Tím pádem jsme přišli o dnešní program a dost peněz navíc, když jsme si stopli místního farmáře který nás ne nezištně dotáh alespoň do města. Než bysme totiž sehnali bez mobilního signálu asistenční pomoc od Avisu, asi bysme tam chcípli...Takhle jsme to řešili alespoň z hospody od piva. Ta americká ptákovina nemá ani přední hák na lano, takže ten bodrý sedlák musel odmontovat přední spojler a přivázal to za nějak za rám. Nakonec z agentury vylezlo že pro nás nemají jiné auto. Po delším dohadování nám alespoň zajistili auto s řidičem které nás doveze na letiště vzdálené prý 8 hodin jízdy. Ve finále to bylo 10 hodin a jen taktak jsme stíhali plánovaný odlet. Který tedy byl koneckonců o hodinku zpožděný. Tohle bude mít ješte dohru doma, ale nevím nevím co uhádám... Uffff.
Další den je proto taky vypečenej. Dali jsme si radši fóra a vstávali v ukrutných 5.30. Bez zastávky a bez oběda, jen pár nezbytných piv. Cesta trvá 10 hodin a na letiště dorážíme akorát hodinu před odletem. Na bráně do letadla nám oznamují hodinové zpoždění. První jídlo - večeře tudíž zase odložená.
Konečně jsme dorazili do Cartageny. Je to krásný město, ale strašná holírna na turisty. Všechno tu stojí dvojnásobek a i kurz v letištní směnárně je o 20% horší...
Nemůže bejt den bez průseru. Tedy asi by moh...včera skoro byl. Jen Dáša nestihla koupit domu vysněný rum, protože nám změnili o hodinu dřív odjezd autobusu. Tak zřejmě taťulda bude abstinovat.
Dneska jsme strávili příjemnou hodinku předáváním auta v půjčovně, pak jsme si vychutnali hodinovou projížďku hnusným městem a do městečka před naším dnešním cílem jsme dorazili po celodenní tůře v půl pátý. Cestou jsem sthral vixlajvantový povlečení ze sedaček auta. To se nedá vydržet. V tropech fakt vejmysl. Ani jsem moc nedoufal že to dojedeme, ale policajti tvrdili že za hodinu jsme tam. Tak jsme vyrazili. Za hodinu jízdy po strašný cestě jsme dorazili k brodu o kterym jsme měli pochybnosti jestli ho zvládnem, i když tentokrát máme bytelnou čtyřkolku. Vzhledem k tomu, že v poslední době dost pršelo a brod měl nebejt, a vzhledem k tomu že poslední tejden tam neprojelo evidentně žádný auto, jsme to radši vzdali. Koneckonců už se významě smrkalo (tady je tma v 17.45). Což ale nevadilo místním výběrčím daní kteří nás skásli za to že jsme použili jejich cestu a vůbec je nezajímalo že to otáčíme a potupně se vracíme po stopách do "blízkého" odporného městečka střediskového. Noční cesta po dost strašný cestě byla vyšperkovaná vytuněním našeho auta kouřovým předním sklem a boční okénka mají nalepenou téměř černou folii. To znamená že dopřredu skoro není vidět, zvláštěpak když jsou světlomety zasraný od bláta a boční zrcátka v noci jako by nebyly. Do města jsme dorazili pochopitelně za tmy, což se tady vůbec nedoporučuje jezdit. Hotel je fyzicky 3 bloky od místa kde je namalovanej na mapě. Zrovna jim vypadla elektrika a tak jsme se ubytovávali při svíčkách. Ty za 10 minut taky došly, takže totální tma. Zaplatíme až bude světlo - máme hlad, jdeme se najíst, povídám recepčnímu. Ne, zaplatíte hned, hbytě odvětil. Tak jsme mu svítili mobilem na policejní přihlášku, aby jí vůbec vyplnil. Pak neměl 10 korun zpátky... Máme pokoj s klimatizací sešněrovanou izolepou, ale bez elektriky je nám tak trochu na nic. Voda taky neteče. Potřebuje nejspíš čerpadlo. Jdeme do hospody na jídlo. Je 8 hodin a maj kupodivu ještě otevřeno. Tady se totiž chodí se slepicema. Pivo maji to nehnusnější v Kolumbii a ještě v light provedení. Objevili jsme ještě tři další hospody a furt to samý... Ale lepší hnusný než žádný. Člověk si to musí umět zdůvodnit. Pak nás nějaká dobrá duše poslala do jediného otevřeného krámku, kde mají pochopitelně přirážku "za jedinečnost", ale už tam měli alespoň trochu výběr. Přeplavali jsme ulici - tady totiž trochu pršelo a absence kanalizace je zatraceně znát - a za tmy dovlekli igelitku se vzácným mokem na hotel, protože mezitím vypnuli veřejný osvětlení. Inu není divu. Už je devět. V hotelu dosud elektrikáři pilně ale marně pracují. Poňoukám Františka ing. aby jim poradil, ale ostentativně odmítá, že je na dovolený... Taaaak uvidíme....znovu prší (kecám - leje - někdo tam nahoře vypustil bazén)... Jedeme totiž do pouště. Asi to tu mají nějak jinak...Už se těším na zítřejší rozmoklou polňačku...
Dnešnho dne jsme si udělali vypečený výlet. Že se půjdeme podívat na Pueblito - několik set let starou vesnici místních indiánů Kogi. Nápad se zprvu jevil jako velmi dobrý, vzhledem k tomu, že naše kolegyně si zaplatila za 7 000 korun za čtyřdenní trek do podobné, mladši, ale poněkud větší vesnice zvané Ciudad Perdida. Náš výlet byl zdarma a cesta je jen jednodenní. Cesta byla ale dost hnusná, bahnitá a do strašnýho kopce a pak zase z kopce. Kogiové si totiž vybrali to nejvyšší v širokém dalekém okolí. Vesnice hezká, avšak z celýho výletu si pamatuju jen špičky svejch sandálů a o příjemný procházce pralesem nelze vůbec hovořit. Kolega František to okomentoval tak, že tu vesnici tam postavili schválně pro bláznivý amíky aby si mohli zatrekovat, protože pro normální lidi je nesmysl chodit tak daleko.
Proč sakra nemůže alespoň jeden den něco fungovat!!! Včera jsme si koupili při vstupu na Pueblito vstupenku na neomezenou dobu do Národního parku Tayrona. Zní to celkem logicky - turista pobude pár dnů a v životě ho tu nikdo neuvidí. TŘIKRÁT jsme se ptali TŘECH různých oficiálních prodejců jestli nám to bude platit i zítra. Ano, samozřejmě. Dneska jdeme hrdě středem do parku: to je vstupenka ze včerejška, že? Pravil utrhlístek. Si señor. Ukažte mi doklad o koupi. Nevim proč jsem ho ještě nezahodil. Hmmmm, ale to vám dneska už neplatí. Co??????!!!!!! Včera jste nám přece všichni tvrdili že je to na neomezenou dobu??? A už jsem si to dával do souvislosti s naším zázračným internetem...který sice z určitého úhlu pohledu byl neomezený, ale bylo tam ale. Tady taky. Vstupenka je neomezená, ale nesmíte opustit park. Bomba. To "ale" už nikdo neřek. Ani můj dříve oblíbený Lonely Planet, ani moderní Tripadvisor, ani české weby. Prostě vejmrd. Na druhou stranu - možná všechno špatný pro něco dobrý. Chtěli jsme si jen trochu zašnorchlovat a koneckonců se podívat alespoň na jeden den na moře. To znamená jít 3 hodiny parkem k moři, dvě hodiny se mořit a pak zase zpátky. Jak se později ukázalo, v dešti. Kecám. V lijáku. Takže jsme udělali úhybný manévr a odjeli na pár kilometrů vzdálenou hotelovou pláž autem. Pláž dobrá, ale je tu zase ale. Vlny jako kráva, že se nedá ani vlézt do moře. Při představě několikahodinového pochodu a teď tohle, v čemž se nedá ani šnorchlit, mě jímá hrůza. A o zpáteční cestě nemluvím.
Dnešek taky nic moc... V poledne jsme si chtěli půjčit zarezervované auto ovšem pikolík od Avisu prohlásil že máme rezervaci zrušenou. Volali jsme tedy do Česka, ale bylo už po pracovní době. Mezitím chlapec přišel na to, že tam mám ještě jednu rezervaci, takže OK. Celá ta anabáze trvala opět přes hodinu. Tak jsme vyrazili. Po čtyřech hodinách jsme stáli 30 km od letiště v zácpě v nějaký prdeli kde opravovali silnici. Když už jsme byli takřka před objednaným hotelem, cestu nám překazila halda písku přes celou ulici. Objeli jsme to složitě z druhý strany, ale tam byl zase výkop. Posádka se tedy vydala na místo pěšky a já zatím hlidal auto. Než se vrátili s informací že hotel je fyzicky o tři bloky jinde než tvrdí mapa, vysáknul jsem tři piva. No prostě - ubytovávali jsme se zase až v 8 večer se 170 kiláky v sedle za 8 hodin...
Villa de Leyva - nádherné historické centrum, ale postranní ulice katastrofa, jen pro 4x4. Je tu jediná směnárna, sice na hlavním náměstí hned vedle kostela, ale prakticky o ní nikdo neví a není označená... Ani policajti netušili, ptali se vysílačkou a stejně nás poslali jinam. Hledali jsme ji hodinu. Baba vytáhla ze zadní kapsy tučnej balík bankovek, odpočítala a bylo. Bez potvrzení, nic.
Přišli jsme do hotelu zmoklí jak slepice a chcípnul internet. Asi se utopil. Dovedete si někdo představit večer bez netu???
Ráno jsme byli v 500 m/m ve 30ti stupňové pohodě. Ješte v 1000 m jsme si na obědě libovali. Večeře je ve 2800 m ve svetru a bundě. Je 12 stupňů. Počasí opět nezklamalo. Prší...
Proč jednoduchý věci nemůžou bejt jednoduchy? Vracíme auto tam kde jsme si ho převzali. Tedy na parkovišti u letiště. Projedeme závorou a vyfasujeme kartu. Pak sháníme chlapce od Avisu. Ten je v hale - hlásí vrátná. Přišel mamrd a prohlásil: sem jste neměli jezdit, tak tu parkovací kartu si zaplatíte. Kurva proč???!!! To jste nám měli říct dřív! Vracím auto tam kde jsem si ho převzal sakra! Auto je špinavý, zaplatíte myčku. No to me dorazilo. Co??? Myčku??? To je přece půjčený auto se vším všudy!!! Nehledě na to, že přímo v Bogotě jsme projížděli tankodrom s 30 cm hlubokými loužemi. Zase bude dohadování a reklamace u Avisu...
Máme docela hezkej hotel super umístěnej v centru Bogoty. Všechno fajn, až na to, že je to třílůžák a v koupelně jsou jen dva věšáky. No dobře. Ale v pokoji není věšák ani jeden, o ramínkách a skříních nemluvě. Takže bundy visí na nezbytný televizi, košile na garnýži atd. Tašky na zemi a věci z nich taky, takže si v tom pěkně šlapem. Večer si sundám tričko a hodím ho na zem - kam jinam... Na nočním stolku je krásná lampička. Šňůra je hozená pod něj, protože tam není zásuvka. Taky na co, když chybí žárovka. Hajzlík pro tři: odvětráni mřízkou 8x8 cm bez větráku. Všichni víme jaký má kdo trávení...
Jak už jsem zmínil - bydlíme takřka v centru, v živé uličce, kde je krám na krámu, mezi lidma skoro nejde projít. V 6 večer všichni začnou zavírat a v 7 je celá čtvrť úplně, ale totálně mrtvá, kde skoro nejezděj ani auta. Všechny krámky zamknou mohutnou roletu nabo mříž a pak si teprve čověk všimne ostnatého drátu nad obchody a baráky. Asi to to tu nebude fakt moc fajnový...
Můžeme prosím dostat snídani o čtvrt hodiny dříve? ptám se rečepční v našem hotelu Ne. Kategoricky odmítá. Potřebujeme totiž poměrně brzo na letiště. Dobrá. Snídaně je od 7, taxi nám objednejte teny na 7.15. OK. Na snídaní jdeme raději už v 6.50 a súdivem koukáme, jídelna plná, někteří se už cpou. Letí nám letadlo, prosíme snídani rychleji - díme obsluhující černošce. Houby platný. Po několika urgencích jsme snědli suchej chleba, protože máslo a marmeládu ještě nestihli, v 7.20 do sebe naházeli vajíčka už bez chleba a taxi už čekalo…
Teď budu dřepět v letadle 22 hodin... Včetně vtipnýho mezipřistání v Panamě, kde nás nechaj 2 hodiny vykysat v letadle. Máme totiž levnou letenku. Ta se vyznačuje tím, že je značně delší než by velela logika. Trasa: Bogota-Panama-Istanbul-Praha. Mooooc dobrý...
Tak startujeme. O hodinu a 10 minut dýl. Neva. V Istanbulu máme tři hodiny čas. Zapínám film. 3 vteřiny obraz, tři vteřiny tma. Pak se mi na pár vteřin do Star Trek namontuje Doba ledová. Takže vlastně sleduju dva filmy kontinuálně. Šteluju sluchátka. Buď jde pravý ucho, nebo levý ucho. Obě jsem nevychytal. Tentokrát jsou tu všudypřítomné čínské titulky. Taky nejdou vypnout. U třetího filmu to vzdávám - furt stejný... Před sebou mám dotykovej displej. Zřejmě první generace. Pokud nepoužiju ukazováčkem sílu kladiva, nic se neděje. Pokud použiju sílu kladiva, něco málo se děje. Ale asi jen to, co turek chce...
Jsem první na hajzlíku. Smrdí to tu ale jako kdybych byl poslední...
Pozdě jsme si udělali palubenky. Sedíme sice v jedný řadě, ale mezi náma pán. Skvízmi ser... Mohli bysme si vyměnit místa? Ze sira se vyklubal obyčejnej Polák, kterej navíc uměl skvěle slovensky a teď žije už několik let v Bogotě. Tak jsme ho hned stáhli o nějaké rozumy a zjistili, že máme společné koníčky - inu - přiťukli jsme si.
Snídaně, či co: muffiny co nejdou odlepit od papíru. Zalepenej až po lokty se jdu umejt na hajzlík. Ubrousky se tu nepodávaj.
Vezou jídlo. Tak toho salmona si dám, señora. Ale ne, pane. Kuře nebo nudle. Blbě jsem si přečet jídelníček. Salmon byl přrdkrm. Výbornej. Tak tedy kuře. Bylo ho snad půl kila, to jsem v letadle ještě neměl. K tomu půllitru kořalky - trochu si mě udobřili....
Ve tři odpoledne stáhli všechny okénka a u dělali nám nucenou Erdoganovu noc, aby se o nás nemuseli starat. I já jsem podlehnul na chvíli téhle fikci. Ještě nevím jak bude vypadat skutečná noc po Tutecku, protože letíme faaaakt dloooouho.
Jdu za stewardkou do kuchyňky: jednu whisky, prosím. Vezme flašku a v kelimku je po dně...nezaváhá ani vteřinu a vezme další flašku. Z ní vyždímá tak asi tři kapky. Taky jí vrátí do šuplíku - asi aby si tu taškařici užila i kolegyňka. Vezme třetí, úplne jinou a s nevinným úsměvem se zeptá jestli mi to může dolejt. Co s ní mám dělat? Mám tureckou blendku.
Když si chce personál letadla odpočinout, udělá bufet. Tady je to tak, že si člověk letec může vybrat: buď muffin, nebo sendvič. Sladkýko jsem měl dost, koneckonců byla docela obsáhlá ochutnávka na letišti. Dám si sendvič. Když jsem rozbalil igelit a kontrolně rozpůlil housku, málem jsem upad do komatu. Rybyčky, cibule a okurka. Třiktát fuj. Málem jsem se pozvracel. Ještě že jsem do toho nekontrolovaně nekousnul. Ale někteří lidé to jedí. Asi nejsem člověk. Než jsem začal tohle psát, musel jsem si jít umejt ruce. Děs - alespoň pro mě. Zůstalo u muffinů. A asi do tý doby, než turek usoudí že by měla být večeře. Ale myslim že jí vtipně vynechá a instaluje rovnou snídani. I stalo se. Na letu do Prahy byl ale slušnej oběd. I s pivečkem.
Tak po 27 hodinách door to door zase doma... 😉
Doma začínají reklamace: 3x stržená částka za auto, 1x za hotel, roztrženej zip na tašce z letadla, rozpáraná bota… Potvrzení, prohlášení, výpisy, skeny všeho možnýho… Měl jsem pěknou neděli.
Když se to sere, tak se to sere. Naše banka má od prvního nový bankovnictví, ale ještě pátýho mi nejde. Prej mě ještě nestihli dát do systému. Pak to vidim: normální je, když už mi někdo strhne peníze z karty, napíše tam alespoň kdo je. Avis tam napíše Centrum Bogota a přitom to bylo v Cali…
KOLUMBIJSKÉ DRBEČKY A STŘÍPEČKY…
Jezdí se tu poněkud zvláštním systémem jednosměrek, které jsou označené jen na vedlejší značením na silnici. Tedy někdy. Když jedete po hlavní, netušíte kdo má přednost. Párkrát se nám stalo že jsme jeli, nic zlého netuše, jednosměrkou opačně. Naštěstí to nikdo moc neřeší, ani policajti které jsme cestou míjeli. Vzhledem k tomu, že je to dost hornatá země, ostré zatáčky nikdy neskončí a plná dvojitá je úplně všude. Takže pomalé kamiony jsem se naučil předjíždět jako místňáci v nepřehledných zatáčkách. Doufám že mi to nezůstane. Dopravní značky jsou tu jen kolorytem. Nikdo si z nich nic nedělá a nikdo je neřeší.
Všudypřítomní motorkáři co jezdí zprava i zleva mají povinnost nosit výstražné vesty se SPZ. Nikoli však helmy.
Rodinná motorka je obecně známý pojem z rozvojových zemí. Taky tady se na jeden moped vejde táta s mámou, dvě děti a vikendový nákup...
Dopravní značka vás klidně pošle při odbočování přes dvě plné, přičemž Stopky se nerespektují.
Zvlášť vypečený je kruhový objezd řízený semafory. No - alespoň se člověk neztratí.
Nemoc zvaná retardery: jedu, jedu, najednou značka retardér. Bývá tak 2 metry široký a půl metru vysoký. Zpravidla jsou 3 - 4 za sebou. Pak je zase značka retardér. Ale on tam není. Pak je retardér a zase není značka. To je pak pro cestující vzadu veký překvapení. Já se u toho volantu nějak udržím. Nebo je jich 15 malých za sebou. Beze značky. Takový dobrodružný to někdy je...
Občas potkáme americkej truck s návěsem a 3 vlečňáky... Tohle monstrum předjet na dvojitý střední čáře vyžaduje notnou dávku adrenalinu....
To takhle jedete za kamionem a ten se najednou rozbliká jak vánoční stromeček v rytmu salsy. Brzdovky i směrovky se rosvěcují v kadenci kulometu, pak přejedou zprava doleva, shora dolů osvětlená plachta ledkama a zase naopak. U osobáků mají podsvicenou předni kapotu, motorky třeba jen blatník a všechno to krásně bliká. Nikdy nevím jestli za mnou jedou policajti s majákem nebo jen místní blázen. Zvlášť moderní je modrá. Modrá je dobrá...
Jsou tu četné policejní kontrolní stanoviště, někdy tam mají i obrněný auta a malý tanky. Párkrát nás taky zastavili. S úsměvem mi vždycky podají ruku, zkontrolují papíry a popřejí buena viaje.
I ve městech je fakt hodně policejních hlídek a všichni jsou vybavený do nepohody, tudíž maji neprůstřelný vesty. Kupodivu nejhezčí holky tady jsou policajtky. Kéž by tomu bylo i u nás tak.
Nikde ve městech není kanalizace. Po dešti se dá jezdit v ulicích na lodičce. Taky jsem pochopil proč tu maj 30ti centimetrový obrubníky. Chytrý...
Tady se furt něco slaví. Jednak má Kolumbie údajně nejvíc státních svátků na světě, ale to není všechno. Pak jsou lokální a těch jsme se dočkali za tři týdny čtyřech. Fakt není o co stát. Když se slaví, tak nic nefunguje. U nás jede chlast a žrádlo. Tady jsou otevřený jenom obchody s bačkorama a copystudia. Je to prostě jinak…
Koupili jsme si údajně neomezený internet. Ale zapomněli nám říct že po vyčerpání denního limitu se nám rychlost výrazně sníží a po prosurfování 2 GB nám celá ta nádhera navždy chcípne... Alespoň že wifi mají skoro všude...
Zvláštní móda: hajzly bez prkénka a sprchy bez růžice. Každej večer se tedy místo sprchování trubkujeme...
Ukrutně málo směnáren a zpravidla žádná banka neumí měnit. Zvlášť vypečený to bylo ve velmi turistickém městečku Villa de Leyva, kde je jediná směnárna sice na hlavním náměstí hned vedle kostela, ale prakticky o ní nikdo neví a není označená...
Dost často na dovolený číhám někde na rohu a fotim lidi. Tady není co. Jsou absolutně nefotogenický…
Navštívili jsme pár koloniálních měst. Moc hezkých, všechna čest,, minimálně centrum. Co mi dost chybi, že ještě nevymysleli pěší zóny…
Laguna Guatavita - tohle mě asi bude dlouho strašit. Cestou tam (myšleno do cílového města) nám na ní nezbyl čas, protože jsme si počkali několik hodin v pitomý zácpě před opravovanou silnicí. Cestou zpátky si myslíme že bysme ji zvládli. Zajíždíme si kvůli tomu 70 km a bydlíme v příšernym hotelu v jakémsi prdelákově kde je 30 obchodů a ve všech prodávaj jen teplej sejra. Zřejmě místní specialita. Ráno vyrážíme v 6, abysme stihli vysněnou lagunu i vrátili včas auto. Po cestě hodné legendární Tatry 111 se dopotácíme na parkoviště před lagunou odkud vede jen pěší stezka. Ta je ale zpoplatněná (!!!???) a dneska zavřená, jak nám důvěrně sdělil mamrd z místní ochranky. Tak se vracíme a těšíme se alespoň na snídaňooběd kdesi....
Místní silnice: dvojí kvalita - celkem dost slušný, nebo katastrofa rovnající se té nejhorší polňačce co si kdo umí představit. I uprostřed města se dá zapadnout do půl metru hlubokého kráteru plného vody. Ta lepší silnice se vyznačuje hlavně tím, že po ní jezdí kamiony. Tedy zpravidla krásný americký trucky. Ale vzezření je tak asi na nich to jediný. Do kopce se ploužej dvacítkou a předjet je skoro nejde. Silnice se zmítá v nekonečných zatáčkách a dvojitá plná nekončí stovky kilometrů. Což, pravda, nikomu nijak zvlášť nevadí. Ono taky nic jinýho nejde dělat. Hodinka za kamionem, no, nic moc. Předjíždění je dost adrenalinová záležitost. Zvlášť když máte auto které kvičí jak rozzuřenej vysavač než se pozvolna rozhoupá, a ani v 5000 otáčkách nehodlá blbej automat přeřadit.
Já se těšil na třtinovej rum a Dáša na místní vyhlášenou anýzovku. Tak ta má směšných 30% a není z nejlevnějších. Rum silnější než 35% se tu neprodává a i tak stojí sedmička přes 300 kaček. Asi to tu doháněj něčim jinym...
Všechno končí po setmění. Pouliční prodejci to začínají balit po 5 hodině, krámky okolo 6 a velký supermarkety v 8. Když je některá hospoda otevřená do půlnoci, je to malej zázrak. Velkej zázrak nastal když jsme měli hotel ob barák vedle místní diskošky, která čile fungovala až do rána...
Když chcete odemknout dveře, musíte zamykat. Zámky jsou tady totiž opačně. Nejlepší vychytávku jsme měli v jednom penzionu - dva zámky nad sebou: jeden byl napravo a druhej nalevo. A teď si vole zapamatuj kterej je kam...
Máme luxusní ubytování. Nádherný apartmán v rohu s výřivkou. Jen nevim jestli jí někdo někdy použil. Je tam jen jeden kohoutek. Jsme sice v tropech... V druhém rohu čirým sklem prosklená sprcha. Superhifi hajzlík dokonce se samosklápěcím prkénkem odděluje od sprchy skleněná stěna a od mistnosti vyxlajvantový šoupačky s okénkem. Pán je totiž architekt. Jen nevymyslel kam si dát tašky a kde si umejt hubu a vyčistit zuby - na to tam byl asi ten dřez...
Sotva jsme si vyhlídli téměř pitný pivo Poker, přijeli jsme do jiný oblasti a tam ho nemaj. Zvláštní je, že pixla třetinky stojí 2000 COP a pixla třetinky kde je v akci 43% navíc (čili půllitr) stojí 2100 COP. Tedy o korunu víc. Dneska jsme jí - tu velkou koupili za 1870. To bych považoval za slušné. Po otestování dalších místních jsme zvolili Club Colombia Roja. Přejeli jsme dál a tam taky už nebylo...čert aby se v tom vyznal...
Tak tuhle dovolenou mi snad nikdo závidět nebude…