MAURICIJSKÉ PRŮSERY - no, jinak by vás to ani nebavilo číst.....
(sebrané blogy z Facebooku)
Nejdřív jsem ztratil bundu. Určitě to nemohlo být tou úžasnou Chivas Regal co nalejvali v Tureckym salonku. Tady jí potřebovat rozhodně nebudu - doma, děj se vůle boží.
Přiletěli jsme na Mauricius a hned dalším letem pokračujeme na téměř zapomenutý ostrov a prý ráj - 600 km vzdálený Mauricijský ostrov Rodrigues. Stojí to tam za hovno. Koupat se moc nedá - šutráky ve vodě tedy nic moc. Příroda - nanic. Vesnice? O malebnosti nelze hovořit. Na ostrůvku 18x8 km jsme najezdili za dva dny neuvěřitelných 104 km. Tím jsme překonali zřejmě místní rekord. Nejvíc mě překvapil Franta, když zavelel - teď pojedeme vlevo, tudy jsme ještě nejeli (určitě kecal - my byli přeci všude). Včera jsme si objednali - tedy chtěli objednat šnorchlovací výlet za neskutečných 100$. Ouha! Přichází cyklón, výlety se nekonají. Teď? V prosinci??? Cyklony jsou tady jinak normálně v únoru...Tak moment - zasvítilo mi výstražný světlo v kebuli - a co letadlo? Ty taky nelítají... Chápeme pomalu, ale dochází nám, že jestli se rychle nepohneme, zůstaneme tu uvěznění ještě pár dnů. Při té představě se nám výrazně přitížilo a vyrážíme si přebukovat letenky. Kupodivu jsme stihli ještě večerní snad předcyklónový let. Jak se dostat na letiště a neplatit nesmysl za taxíka? Jdeme na autobusové nádraží a po šesti zcela rozdílných informacích se odhodláváme k činu. Snad to teda pojede ve 4, jak někdo tvrdil. Neuvěřitelné se stalo skutkem a po 70 minutách v autobusu který pamatoval ještě kolonii jsme dohrkali na 15 km vzdálené letiště. Máte nadváhu, panové. S milým úsměvem nás informovala slečna u odbavení. Jak to? Tam jsme letěli se stejnou bagáží!? Já - co lítám celej život s 12 kily, jsem se tentokrát nějak rozváchnil, vzal jsem si větší a tudíž i těžší tašku. Něco musíte ubrat. Do koše letěly vody na večer. Piva nám bylo líto. Dvě jsme vysrkli - furt málo. Tedy moc. Kdyby jste si vzal ještě jedno příruční zavazadlo, tak by to třeba vyšlo, radí slečna... To funguje??? Tak jo. Vyšlo. Bodejď by ne. Následuje rentgen: vy máte v tašce do letadla zapalovač! Jasně. Stejně jako sem... Strčte si ho do kapsy. Tím jsem zachránil celý letadlo od jisté smrti. Přílet o půl hodiny později. Objednaný taxík už tam vystál ďůlek. Platime. Z hotelu, kde jsme si ho objednali nám psali 15€. Chlapec si řek o 25. Za 8 km. Už je prej tma... Ale jinak byl ftipnej. Jeli jsme za jakýmsi váhavým řidičem a já povídám: je nějakej divnej...to bude asi ženská. Tohle řídí snad pes, suše odvětil. Leje tu jak z konve a předpověď na celej příští tejden je furt stejná. Tak nevim jak to celý bude. Máte se na co těšit. Určitě nezkalamu.... Nicméně - byli jsme poslední letadlo co z ostrova odletělo.
Počasí se, aniž bychom to nějak ovlivnili, další den zlepšilo. Cyklón už je, alespoň od nás, pryč. Půjčujeme si auto a vyrážíme do 30 km vzdáleného hotelu. Docela mě překvapilo, že na tachometru se po všech zajížďkách objevila první stovka. Hotel s bazénem, skoro u moře...hmmm...dobrý. Zatímco Franta zařizuje ubytování, chystám plavky. Chybyčka se vloudila. Nemají nás na seznamu hostů. A volný pokoj také ne. Místo koupání objíždíme plný hotely. Nakonec jsme se chytli. Za 200$. Jsme sice bez večeře, ale bydlíme. Nezbývá nám jen doufat, že to Bookingcom zaplatí jako náhradu....
Franta zapnul klimošku a namrazil pokoj na 24. V nestřežené chvíli jsem to přepnul na 25. Nic nepoznal. Jen já měl omrzliny....
Někdy mi přijde že těch průšvihů je až zbytečně moc.
Máme krásný ubytování. Byt 3+1 s terasou ve vile kousek od moře. Na nejlepší Mauricijský riviéře Flic en Flac, moře 30. Celkem za srandu - 43€ mi nepřipadá tak blbý. Jsme tu 4 dny (bacha - ne že bysme tady 4 dny leželi u vody, to stihneme sotva jedno vykoupání ráno a jedno večer). Jen nefunguje wifina. Jdeme na štědrovečerní večeři. Mořská ryba taky dobrá. Můžeme platit kartou? Samozřejmě. Tak si dáváme do zobáku i když jsme nestihli banku. Po půlhodině marnýho strkání jedný a pak i druhý karty do terminálu obsluha dojde k názoru že ho maj rozbitej. Prej sorry. Taháme poslední zlaťáky z kapsy abysme to dali dohromady.
Fakt. Až zbytečně moc...
PS: aha...pani domácí mi poslala mail, na který nemám jak se dostat, s heslem ...je vtipná....
Koupili jsme si výlet - šnorchlování s delfíny. Na vánoce. Pěkná blbost. Nic nefunguje. Prej až v pátek. To zrovna odjíždíme. No dobrá. Necháme tedy klíče bábě někde pod rohožkou a pojedeme. Frantu pak napadlo položit otázku jinak: a co třeba ve čtvrtek? Jo, to by šlo. Bingo! Na delfíny se jezdí z městečka 30 km vzdálenýho. Podezřelý už bylo, že my jedeme od nás. Další podezřelá okolnost byla, že na palubu nastoupil, jak jsem se později při příjemném hovoru dozvěděl, 84 letý děda s hůlkou. Člunem jsme navíc jeli úplně na druhou stranu než radily všechny průvodce kde že se vyskytují delfíni. Jednoho jsme ale opravdu viděli. Můžete se jít koupat, prohlásil kapitán, když ta ryba prosvištěla. Šel jsem poslední. Tudy do vody, naváděl mě poskok. Sotva jsem tam skočil, zavelel: všichni na palubu! První vystartoval nějakej namistrovanej Frantík, kterej si obouval ploutve pomalu už v přístavu. Nádherně stylově obeplaval loď a pak si sednul na bort nad moje původně suchý šaty. Když jsem začal nadávat, ještě se durdil. Nasadil si značkový brejle a dělal jakoby nic. Byl tam s nějakym kolouškem, tak nevim...Pak jsme zastavili na šnorchlování. 3 druhy rybyček byly pěkný, ale zas tak moc to nebylo. Hodinu jsme jeli na nějakej ostrov vzdálenej asi 300 m od břehu. To jsme tam mohli dojet autem a doplavat... Na místní pláži je moře hluboký po kolena, takže o plavání nemůže být řeči. Voda má skoro nechutných 35. Plná penze, včetně místního rumu. Já utřel hubu, protože jsem si vymyslel na odpoledne ještě výlet autem. Sedíme 3 hodiny pod přístřeškem, nakonec oběd, a zase hodinu rachotícím člunem zpátky...
Jsme 4 dny u moře. Každý večer se chodíme koupat při fakt krásnym západu slunce. Nádherně vybarvený mraky. Vždycky zapomenu na foťák. Tak dneska - poslední den jsem si vzpomněl. Vzal jsem pivko abych nestrádal a hrnu se k moři. Zrovna nejsou mraky a je to jen takový rozplizlý...
Ještě obecně k Mauriciu: jdete po ulici, pozdravíte se s místníma…příjemnej pocit...
Obdivuju místní řidiče. Jsou slušní, respektují pravidla, dávají blinkry i přednost chodcům, nebourají, dokonce se pásají. Nejezdí tu ani nějaký starý vraky. V této části světa - naprosto nechápu...
Strašně tady milujou kruhový objezdy. A retardéry. Baba v navigaci nestíhá kruháky komentovat. Jsou vzdálený třeba jen 200 metrů a mezi nima klidně pět retrošů...
Všude uklizeno, u každý pláže velký parkoviště.
Jen maj krátký postele. Vyfasovat 180 cm, to už je výhra. A v koupelně mýdlo? Ani náhodou. Do konce dovolený jsme si na to nezvykli.
A ta “hudba”: naladit tady rádio kde hrajou anglo-americkou hudbu (i kdyby to měl bejt popík) je prakticky nemožný. Všude jen ta černošská…ducduc
Dnešek byl tak trochu schizofrenní: v poledne jsem odevzdával auto s pravým volantem, ve tři nafasoval na Reunionu s levým. Tam jsem jezdil s automatem a tady manuál. Brzdim. Na čyřku se fakt blbě rozjíždí. Aha...šaltpáka...Jsou tam obráceně i blinkry a stěrače. Ty pro jistotu mají ještě funkci opačně (tam nahoru, tady dolu). Takže když začalo pršet, ukazoval jsem všem jak jedu doleva, ale nic jsem neviděl. Když jsem chtěl odbočit, měl jsem zase krásně čistý sklo. Za mnou ale nikdo netušil co mám za lubem. Na prázdný silnici jsem měl zas tendenci jezdit naleváka...
Oběd jsme se rozhodli si dát v salonku na letisti. Kvůli tomu jsme se odbavili mezi prvními. Paní rejdila kartou Priority Pass sem a tam. Nic. Nemáte ji aktivovanou! Aaaa...mám dva týdny novou a ta dobrá žena co mi ji dávala, na něco asi zapomněla. Sen o dobrém jídle se rychle rozplýval a já přemýslel jak ji po návratu roztrhnu jak hada. Pak jsem dostal spásný nápad zavolat na infolinku banky, aby mi ji zaktivovali. Připojím se na letištní wifi a volám přes VOIP. Ani to není pochopitelně úplně zadarmo. Dáma na info mi sdělila sladké tajemství: pánové co tohle mají na starost v sobotu nepracují a ona se s tímto problémem setkává poprvé. Nic jinýho jsem snad ani čekat nemohl... Tak já se na to tedy podívám, povídá po chvilce přemlouvání. Pak za 10 minut spadnul internet. Šance, že se na ní dovolám podruhý je mizivá. A že mě to vyhodí znovu jsem taky nechtěl riskovat. Zašel jsem tedy do salonku a poprosil o jejich wifi. Ochotně mě tam pustili sednout. Dalši dámě jsem čtvrt hodiny vysvětloval o co mi jde. Když pochopila, slušně mi oznámila že se s tímto problémem setkává poprvé... Nicméně to začala prověřovat. Dalších 20 minut z kreditu v prdeli. Že prý aktivovaná je, ale mám tedy použít k idetifikaci kreditku a mělo by to stačit. Můžete to teda prosím vysvětlit té paní u vchodu? Nemůžu. Neumím anglicky. Aha...dáma z callcentra neprestižnějšiho účtu naší nejprestižnejši banky! Takže takhle uběhla přijemná hodinka na Mauricijském letišti. Dal jsem jim teda kreditní kartu a dohra bude asi v Praze.
PS: snad ne. Volala mi za pár dnů nějaká neskutečně ochotná šéfová z banky, strašně se omlouvala, že mi to všechno refundují...
Večer jsme zašli pro zásoby do Carrefoure a koupili si již osvědčené mauricijské pivo. Světe div se....o třetinu levnější. (Pro odborníky teda za 18 Kč/0,33)
Dneska jsme si zabukovali výlet helikopterou. Když nám paní sdělila jediný reálný termín, a to v 6.50, musela nás lehce omývat... Když potom chtěla číslo karty na zálohu - s váhánim jsem ji dal. V momentě když pak kartu obrátila a chtěla si opsat ten tajnej kód zezadu, jsem jí kartu vyškubnul. It is secret! Just for me!!! Tak vám nemůžu potvrdit let...Já to zaplatím hned, povídám. To nejde. Odvětila ta milá dáma. Nastala neřešitelná situace, kterou paní ovšem vyřešila lišácky. Tak zaplatí pan František plnou cenu a vy až po letu. OK. Takže v 6.50 tady u vás? Ne. V 6. Upřesňuje dáma. A proč tak brzo? Vždyť odlétáme v 6.50? Ano. 15 minut před odletem. Koukáme jak blázni, pot z nás leje... Trikrát (TŘIKRÁT!!!) jsem se ptal fiftýýýýyn nebo fifty? Fifty! Nojo. Francouzi... Necítí ten lehký rozdíl. Omejvala nás podruhý. Chudák ženská.
Večer zvoní telefon...nezlobte se. Problém. Nemáme ty místa co jsme vám slibili. Musíme vás přebukovat. Ufffff tak jo. Ještě že si voláme v EU. Tak 2.1. V 7 hodin. Trochu se nám ulevilo. Jenom na chvíli. Než nám došlo že to nemáme nijak potvrzený. Tak snad to vyjde.
Podobné nepříjemnosti začaly už v Praze, když jsme si chtěli let objednat předem. Chceme záruku, peníze vám z karty nestáhneme, jen si je zablokujeme. Pošlete nám mailem čislo karty a to bezpečnostní číslo z druhé strany. Tak jsem se zasmál a napsal, že takhle citlivé údaje jim nedám a navíc posílat mailem je hodně velkej nesmysl. A neodpustil jsem si připsat, že mají velmi neprofesionální web, mail na soukromý adrese a proto nemám moc důvodů jim věřit. Za dva dny si zřídili firemní mail 😊. Vrátili jsme se k nim, protože Mafate Helicopters jsou prostě nejlevnější...
Nakonec všechno vyšlo. Nádhera. Počasí optimální, tak co víc si přát... Nejlepší zážitek z dovolený.
Rozhodli jsme vyjet si na úžasnou vyhlídku. Není to tak daleko. Něco přes 20 kiláků. Takový serpentiny jsem ještě nejel. Za 2 hodiny jsme tam byli. Trojku jsem zařadil jen jednou. Spíš omylem... Cestou byly vidět rozházený popelnice u baráčků. Hlavně abysme nepotkali na tý úzký cestě kam se nevejdou ani dva osobáky popeláře. Šup - v zatáčce kuka. Nervózní popelář troubil jak blázen, přece on nebude couvat...Vyhlídka na mraky byla úžasná. No, v průvodci psali že je to nejlepší v 7 ráno. Ale kampak s těmahle informacema na nás...Tak zas dolů.
V hospodách chtějí za jídlo nesmysl, tak si vaříme. Balíček 350 g ryby (každej) za sto korun je příjemná cena. Jsme přecpaní a i Franta, milovník ryb prohlásil že si rybu už dlouho nedá. Takže ty ostatní ceny by mohly bejt podobný, ne? Dneska jsem dostal hladik. Malej. Jen tak něco na zobnutí. Tak co, koupim si banány. To je určitě nejlevnější co tu mají - a jsou dobrý plnidlo. Ejhle! Čtyři místní banány jsou za 2€! Koupili jsme taky 2 (dva) citrony. Na rybu. 3,30€.
Spěcháme na exkurzi do největší továrny na vanilku. (pro rejpaly: já vím že se nevyrábí ale roste...) Továrna je v provozu a má tam být komentovaná prohlídka. Nejdřív serpentiny, pak zdržuje strašně dlouho traktor. Dojíždíme na poslední minutu. Ještě nás vezmou! Hurá! Na dvorku dostáváme informace o vanilce, pak shlédneme video s tímtéž, ukážou nám paletu s vanilkou a ... a to je všechno. V rámci "exkurze" nám nabídli velkýho panáka kafe. Tak jsme měli kafe za 6 €.
Pak že pojedeme na vyhlídku na překrásný jezero. Po hodině serpentin jako kráva začalo lejt. Takže jsme viděli krásnou mlhu...
Máme příjemné ubytování. Dvě místnosti s terasou v jakési vile, kde bydlí další tři rodiny. Domácí jsou hrozně milí, hodinu nám dávají školení jak se používá touster a tak. My jsme chtěli dvě samostané postele, ale tady je jen jedna velká, podotýkáme. Žádný problém, řiká paní domácí velmi lámanou angličtinou. Tady rozložíme gauč, já přinesu povlečení a je to. Gauč rozložili, povlečení přinesli. A to bylo asi tak všechno. Paní se usmívá a ukazuje na proprietky. Tak se do toho dávám sám, paní se dál usmívá a radí. Františkovi jsem tedy povlíknul sám. Franta si tohle místo totiž s radostí vybral, protože bylo pod klimoškou a tu on miluje. A protože měla nějak nemocný ty laple co rozháněj vzduch, foukala přímo na mě. Franta zpruzenej a mě rozbolely záda. Měli tam taky vypečenej hajzlík. On byl teda spíš vypejkací. Malej, jak už tyhle místnůstky bejvaj, bez okna, bez větráku. Teplota 40. A hodně se zvyšovala prováděnou činností.
Domácí si od nás vzali depozit a se slovy že jedou k přibuzným na návštěvu. Napsali nám telefonní číslo. Prý kdyby něco. Vřele jsme se rozloučili, že tedy za 4 dny v 10 ráno nashledanou. Půl dne se mordujeme s wifinou. Heslo je dokonale neprolomitelný. Má asi 35 znaků. Když se člověk jednou splete, má na další půlhodinku co dělat.
Těch pár dnů uběhlo jak voda. Ráno nás navštívil nejakej mladík a ptal se jak se máme. Dobře. Za chvíli odjíždíme, informuje Franta neznámýho zvědavce. Je deset pryč. Čekáme na domácí. Marně. Je jedenáct. Franta chodí po pokoji jak běsnej pes a nadává. Voláme na záchranné číslo. Je tam fax. Voláme na číslo co má pán na baráku. Tam je schránka. Nakonec pročítám informace od Bookingcomu a zkouším uvedené čislo. Bingo. Už jdu, povídá hlas. Za minutu je tam ten mladík. Půl hodiny kontroluje jestli funguje mikrovlnka, přepočitává příbory. Pak začne stahovat povlečení a láduje ho do pračky. Chvátáme! Dej nám ten depozit ať už kurva jedem! Jojo. A stahuje druhou postel. Potřebujeme jet! Jojo. Vytáhne s úsměvem prachy z kapsy a podává nám ruku. Uff!
Odevzdáme auto. Excelentní jednání s Enterprise. Tak by to mělo bejt furt. Odjíždíme autobusem do hlavního města. Je trošku míň hnusný než všechny ty ostatní tady. Peklo. Ve stínu 35. V obchoďácích teplý pivo. Chladěj jen limonády. Děs. Zpátky jedeme zase ze stejnýho autobusáku. A už na nás mává náš starej známej informátor, ze kterýho jsme před tím páčili odjezdy. Za deset minut tu bude, povídá s úsměvem. Autobus přijel, kyne na nás a ukazuje prstem. Řidič nás vyhodil, že nemáme jízdenku. To nám chlapec nějak zapomněl říct. Zdržuju autobus a Franta běží pro lístek. Dobrý! Jedeme. Cestou začíná pršet. Kecám. Lejt. Ale že lejt!!! Bus nás vyhazuje na zastávce. Naštěstí je tam boudička. Vysedíme ďůlek. Sundávám tričko, Franta má bundu (já taky, někde v Turecku). Vyrážíme na trasu. Za minutu přestalo. Valíme do superhypermarketu pro pivo. Pozdě. Déšť nám ho nepřál.
Přeletěli jsme na Seychely a z Mahé hned malým letadýlkem na Praslin.
Tak jsme se tam rozhlíželi trochu po pivu. No, jako všechno to tu maj nabušený. Naše "oblíbené" mauricijské je tady kupodivu taky. Je z těch levnějších a třetinka stojí stejně jako hnusnej Heineken. Tedy 55 korun (!). Mají tady docela slušnej výběr a je chlazený. Takže krom v podstatě stejně nepitelnýho Staropramenu (nevim jak se sem dostal) za 100 půllitr, tu je díky nějaký pokřivený cenotvorbě i dost hustej Guines. 7,5% velmi kvalitního piva za cenu tý Mauricijský sračky. No nekup to! Tak už si trochu vrníme. Někdo mi kdysi tvrdil že Austrálie je drahá. Hahaha. Tam bylo pivo za 18...
Moře nezebe, ale ohřívá. Tak si představuju dovolenou.
Ale to s tím mořem včera ještě furt nebylo ono... Dneska poprvý jsem si na dovolený normálně zaplaval. Myslím fakt normálně - vlezu do vody, písek, za chvíli hloubka. A nemusel jsem se bát, že si rozjebu nohy nebo kolena vo šutry, v moři kde je kilometr pod kolena. Takže Anse Lazio - prý jedna z top 10 světových pláží. Poprvý po 20 dnech údajnýho ráje!!!!
Není dne bez zážitků: dojeli jsme na panenský ostrov La Digue. Průvodci píší, že ostrůvek je panenský zejména tím, že tu nejsou auta a dopravu obstarávají jen volské povozy, případně vlastní silou - tedy velocipédy. Těch je tu skutečně dost. Vzhledem k tomu, že František na velocipédu neumí, pro nás tedy pěší turistika. Pravda je ovšem trochu jiná. Průvodci zaspali moderní dobu a místo volů zapřažených do jha, se tu prohání desítky volů za volanty taxíků, různých elektropřibližovadel a náklaďáků s turisty. Tudíž provoz jako kráva. Docela hnusný.... Ostrůvek má 5x3 kilometry. Abysme to neměli zas tak jednoduchý, převčírem se ozvalo ubytování že pro nás pokoj nemají. Ale že nám zajistili náhradní ubytování. Už zapomněli napsat kde. Dokodrcali jsme se tedy na původní místo určení, dostali wellcome džus a majitelka nás odvezla po hodině elektrovozítkem do našeho bydliště. Úžasnej bungalov, jen trochu v prdeli. Ale jen trochu.
Kupodivu ani Digue není past na turisty. Ceny stejný jako na Mahe....
Místní turistiku jsme začali v pravé poledne trekem k vyhlášené šnorchlařské pláži Anse Severe. Obloha bez mráčku, ani váneček. Protože jsme se trochu mázli zevnitř, usoudili jsme, že zvenku je to zbytečné. Tedy usoudili jsme tak poté, když jsme na pláži rozložili náš herberk a ani jeden nepřibalil grém. Poněkud nám u moře spadla brada...300 m po kotníky, pak metrový vlny. To nejde. Tam nás to semele jak pšenici. Nakonec jsme skončili v jakýsi zátoce, kde se sice taky nedalo plavat - tak jak je na týhle dovolený už zvykem - ale chvíli jsme se doslova bahnili ve 35 stupňový vodě. Vstup do místní rezervace kde nic není jsme si odepřeli. U brány po nás chtěli nějaký peníze a když jsem se zeptal co je tam zajímavýho, baba odvětila, že je to historická část ostrova. Živě si tu jejich stoletou historii umím představit. Franta podotknul, že tam sotva může být něco staršího než ta baba v kukani. Naštěstí česky.
Neděle se tu světí. Všechno zavřený, včetně poloviny restaurací a většiny bufetů. Jen sem tam nějakej špinavej indickej krámek. Všichni piknikujou. Přijedou s autem na pláž, vohulej muziku - co to kecám, samý negerský ducduc s recitovanejma básničkama.
Šel jsem vrátit do samošky (fungl nový, velký, fakt skoro supermarket), kde jsme si den před tím koupili pivo, flašky. Nebereme. Musíš za roh k Indovi. Půl kiláku za rohem mi Indián flašky vzal ve svym malym krámečku. Jdu zpátky do samošky pro chleba, protože indoš tam má jen takový strašný buchty, který tady nazývaj houskama. Tam budou mít alespoň výběr. Houby! Nemáme. Hlásí u regálu s vyfocenejma francouzskejma bagetama prodavačka. Musíš k Indovi támhle za roh. Tak zase půl kiláku a kupuju tu hrůzu, která je velká jak pěst pořádnýho chlapa. Dá se ale pohodlně zmačknout do kostičky 1x1 cm, řezat nejde. Taková byla moje ranní procházka. Pak nás hodná paní domácí odvezla zdarma do přístavu a za chvíli jsme na hlavním ostrově.
Dneska klídek, jen maličkost. Nepřivezli nám do přístavu na Mahé objednaný auto...Tak zas draze voláme. Jaký auto? A kdo jste? Vy jste si ho objednávali? Kdy? Já se podívám. A ve sluchátku se rozhostilo podezřelý ticho. Za chvíli jsme zavěsili. Čekáme tedy na zavolání. Nic. Po pár minutách vytáčíme číslo znovu. Zapomněli. Už pán jede. Přijel s maličkou KIA i s manželkou. Do kufru se nevejde ani jeden náš bágl, natož pak ve čtyřech...dokázal to. Odvezl nás kam jsme vůbec nechtěli, sepsal smlouvu, třikrát se zeptal na jak dlouho a konečně jedem.
Navštívili jsme hlavní Sychellské město. Kdysi jsem prohlásil, že Canberra je nejhnusnější hlavní město světa. Jak jsem se mýlil! Tahle hrůza předčila veškerá očekávání. Vůbec nejlepší je asi padesátimetrová pěší zóna. V centru plechový boudy, chodníky rozbitý, a vůbec. Ještě k tomu začalo lejt. Raději už poletíme domů…
Kravín v Dolních Kotěhůlkách se nápadně podobá místnímu letišti. Nebo že by to bylo naopak???
Seychelly jsou nejhorší z těch tří státečků co jsme navštívili (Mauricius a Reunion). Všude byli příjemní lidé, tady moc ne. Jsou tu sice na venkově relativně pěkný baráčky, na rozdíl od předchozích, ale silnice bídný, všechno předražený. Třeba kokos: roste všude, spadne sám, jen se ohnout. No a za to ohnutí si naúčtují rovnou stovku. Když ho odvezou do fabriky, zabalí do beden, odvezou lodí, pak zase někde v Lídlu rozbalí, dají na regál, pak stojí čtvrtinu...
Je tu spousta Rusáků. Sejšely - to má prostě v Moskvě zvuk. Divim se, že tu ještě nemaj jídelníčky v bukvách. V 55 stupních na sluníčku jsme potkali pána v černých slušivých teplácích známé značky Adidas. Ani nemusel promluvit...
Některý pláže jsou sice na pohled hezký a fotogenický, protože je lemují zajímavý skalní bloky. Co je to platný, když jsou nekoupací...půl kilometru po kolena, na dně šutry. Takže jen tak na cachtání. A to i na vyhlášených ostrovech jako je Praslin nebo Digue. Pochopitelně ne všechny. Někde výjimečně je to tak, jak si alespoň já představuju koupáni: písečné dno, po 30 metrech už nestačím. Ale fakt jen semtam někde. V moři není na šnorchlování skoro nic. Teda pokud se vám líbí chaluhy, těch je tu dost. A mezi nima občas rybička. Muselo by se vyjet na moře, ale to nabízejí jen velmi sporadicky, takže asi taky nicmoc. Příště si pronajmu jachtu. Nic lepšího, jak objet tuhle ostrovní miniříši a ještě se k tomu vykoupat jako člověk, nevidím. Marína na Praslinu je malá, ale je!
Komáři a tipky mají každej večer pré. Po 20 dnech se mi začíná odhojovat jeden obzvlášť vydařenej štípanec z prvního dne. Franta prohlásil: zlatý Bulharsko...
Nejsem si jistej, jestli nemá tak trochu pravdu. Asi má. Bohužel...
Celkem na pěti ostrůvcích průměrné velikosti 30x40 km jsme najezdili neskutečných téměř 2000 km a pěšky našlapali 100 km...