AFRICKÁ ODYSSEA
(Jihoafrická, Namibie, Botswana, Zimbabwe)
Osoby a obsazení:
OTA: přepečlivý, až chorobně spořivý, dobrý šofér, který se ale nepoutá, nedává blinkry a nestaví na stopkách. Když neřídí, píše deníček.
HONZA: roztržitý, chaotik, zmatečný navigátor, neustále se převléká, přezouvá, maže (největší honičku má jestli se namazat nejdřív proti sluníčku, po sluníčku, proti komárům, na mouchy, či naopak). S dcerou Káčou pořád něco hledají a ztrácejí. Každé ráno 2 hodiny balí a potom místo odjezdu píše deníček, zapisuje denní stav tachometru a průběžně vede velice důležitou evidenci kdy, kde, jak a za kolik jsme tankovali.
KÁČA: 21 let, úplně blbá (nejdřív jsem měl pocit, že je na tom tak na 12, záhy jsem to opravil na 9, ale v závěru i o tom pochybuji). Celou cestu si čte, většinou Deník Bridget Jonesové, pak jakousi detektivku a potom zase Deník, nebo si maluje, občas píše deníček. Přijela se totiž vykoupat a ty 4 týdny před tím jsou děsně nudný. Přivezla si rýmu a léčila ji 3 neděle asi 250 kusy různých prášků vč. antibiotik. S tátou mají plnou zeleninovou přepravku léků a injekcí, ale ještě moudře usoudili že jim něco chybí a tak na místě dokupovali. Kafe sladí cukerinem, ale jinak když zrovna nejí, cucá bonbony. První chodí spát a poslední vstává, nebalí, jídlo vaří jen když to hlady už nemůže vydržet. Když odjíždíme z kempu, zůstane po ní všude plno rozházených posmrkaných toaletních papírů.
NDILI: na týden naše černá spolucestující z kmene Owambo. Drobná, štíhlá hezká studentka vysoké školy, sestra naší pražské kamarádky (občasné modelky Ndeši). Nic neví, nic nezná. Mluví téměř neslyšně, odpovídá jednoslabičně, denně utrousí v průměru 5 slov. Nikdy nebyla u moře a když jsme k němu dorazili, ani nevylezla z auta. Přijeli jsme ke vzácným starým křováckým rytinám ve skalách. Spolu s Káčou na nás počkaly u auta. Do největšího namibijského parku Etosha to má z domova 20 km. Nikdy tam nebyla. Za 6 dnů co žila s námi se nesprchovala, ani nepřevlékla. V roztrženém tričku a džínách i spala. Ale ani moc nesmrděla.
JÁ: dokonalý, bezchybný. Jen ke konci se mi začaly cuchat trošku nervy. Jediný jsem měl hodinky.
TOYOTA Hilux: 4x4, diesel 3 L, nádrže na 130 L, 12 L/100 km, celkem naběhala 10 500 km, se stany na střeše, s kompletní ložní i kempingovou výbavou, klimatizací a ledničkou.
************************
1. DEN: letiště - nadváha dohromady (vč. mého 12 kg zavazadla) přes 30 kg á 1900 Kč. V Praze proto zůstal rýč, mačeta, stativ, 3 kg bonbonů (prý pro domorodce) a 5 knížek. Zbytek se nacpal do příručních zavazadel. Nakonec nám pustili 9 kg navíc.
Ota nesl do letadla stan i s kolíky. Nepronesl. Zato u rentgenu nechal mobil, který pronést mohl. Díky zpoždění letadla se pro něj směl vrátit a jestli ho neztratil, má ho dodnes.
2. DEN: Káča zapomněla v letadle bundu. Už se nikdy nenašla. Asi
hřeje nějakého hodného černouška. (Hodní jsou v JAR prý všichni černoušci - jen nechápu proč se nesmí v centru Joburgu vystupovat z auta a proč to auto musí jezdit i ve dne se zavřenými okny, proč jsou kolem domů bílých třímetrové zdi zakončené ostnáčem v kterém je pro sichr elektrika a proč u masívní brány musí být hlídač s kvérem).jsme auto bez nafty a modlíme se, abychom dojeli k pumpě.
Netrefili jsme se správně na výpadovku z Johannesburgu a tak za tmy bivakujeme 50 km od města, místo abychom byli o 300 km dále.
3. DEN: třikrát jsme objeli Gabarone, než jsme našli na správný směr.
4. DEN: v noci byla Honzovi hrozná zima a tak se rozhodl si přitopit v autě. Otočil klíčkem, zapomněl ale na rychlost... Do té doby jsme všichni spali. Potom už jen Honza.
Zabaleno, chceme startovat. Nejsou klíče. Máme sice náhradní, ale na nich není pro jistotu immobilizer. Všechno z auta ven, rozebrat tašky, nikde nic, tak všechno zpátky... Klíče jsou ve dveřích spolujezdce (Honzy).
5. DEN: ve Windhoeku nakládáme osobní asistentku manželky presidenta Namibijské republiky, kterou máme kontaktovanou už z Prahy, aby nám pro jistotu pomohla s prodloužením víz. Na cizinecké policii už na nás čeká jakýsi poslanec, kterého si paní přizvala na pomoc. Ten napotřetí nalézá správné okénko, kde něco zadrmolí, předá nám jako prezent karton piva a odchází. Odpoledne si jdeme vyzvednout vízum, tak jako každý jiný bez protekce.
Večer k nám nastoupila Ndili, a 6 dnů ji povezeme domů.
6. DEN: zabočili jsme do hor. Náhodně protijedoucí bílý ranger nám namaloval plánek oblasti na kterou nejsou mapy, přesto několikrát bloudíme a potom jako navigační body na všechna rozcestí stavíme plechovky od piva, abychom věděli kde jsme už byli. Nakonec přijíždíme k večeru na silnici, ale stejně jinde než jsme si mysleli. Druhý den se dozvídáme, že tam nedávno zahynuli 2 turisti kteří zabloudili, došla jim voda i benzín. Našli je za 2 týdny.
7. DEN: na významných atrakcích - jako je např. Zkamenělý les, nebo skalní malby spěcháme, protože musíme stihnout jakousi úžasnou hospodu v osadě Palmwag, kam za hluboké tmy v půl desáté dojíždíme. Hospoda nikde a Honza nerad přiznává, že si to „asi“ spletl s jinou osadou. Palmwag je pouze kostel bez věže, benzinka a kemp.si půjčil mou propisku. Od té doby není k nalezení a půjčuju si já.
8. DEN: Ota vystoupil z auta v poledne u benzinky v poušti.
Za chvilku se vrátil a moudře pravil, že venku je snad nejmíň 30°.
Vyjel jsem od pumpy a zahnul vpravo a potom zase vpravo, kde jsem čekal na světlech. Všichni protijedoucí na mě významně gestikulovali. Stál jsem totiž tak, jak je u nás dobrým zvykem - vpravo.
Jedeme z města po silnici, kde podle mapy měla být odbočka. Pořád nic a tak zastavujem. Půl hodiny čekáme, jestli náhodou někdo nepojede, abychom se zeptali, pak to raději otáčíme. Ve městě nám řekli, že tohle je nová silnice, odbočka je zrušená a jeli jsme tudíž dobře.
9. DEN: fotil jsem Honzu s Káčou na obrovském baobabu. Oznámil jsem jim, že si musím odskočit a foťák že jim dávám na kámen pod strom. K autu jsem přišel poslední, a tak rovnou frčíme. Druhý den se Honza shání po fotoaparátu. Přešel to slovy, že si stejně chtěl koupit jiný. Byl to Nikon za 20 000.íždíme krajinou, kde jsme za 24 hodin potkali jediné auto.
10. DEN: radím, jak obchodovat s Himby. Všichni berou stará trička a obnošené boty, jen já nic neusmlouvám.
Ndili se divila proč si fotíme termitiště. To máme doma
taky, řekla a vyčerpala pro dnešek svojí slovní kvótu.
11. DEN: chystáme se na cestu a Honza hledá papíry od auta. Marně.
Dorazili jsme k Ndili domů. Bydlí prý ve městě, přímo na hlavní. Město bylo několik obchodů a benzínka. Jinak nic (!!!) Kilometr za „městem“ jsme odbočili do polí a skutečně - u třetího brabeniště zleva byla její rodná chýše. Z poza plotu z větví vyběhla celá 20ti členná rodina. Půjčili jsme jim nůž a na naši počest podřízli kozu. Potom Ota jejich motykou (opravdu ne sekyrou) naštípal dříví a chvíli před půlnocí bylo maso „hotové“. Jíst se to samozřejmě nedalo.
12. DEN: na ráno zbyla největší pochoutka - vařená kozí hlava. Tak jsme raději rychle zabalili a se slovy že děsně spěcháme, vyrazili a posnídali cestou. mudruje, co si má na sebe vzít zítra na výlet do buše s křováky. Bojí se na co šlápne a co trnité keře? Takže tedy dobré boty, kalhoty, košili s dlouhým rukávem a asi bundu, ráno bude zima.
13. DEN: přišli křováci: nazí a bosí.
Požádali nás o vodu. Vyndali jsme ji z ledničky. Když lahev dostali, překvapením jim málem vypadla z ruky. Nemohli pochopit, jak můžeme mít v takovém horku studenou vodu.
Dnes potřebujeme dojet do Botswany. Opět hledáme papíry, opět marně. Na hranicích je budeme potřebovat a tak voláme majitelku půjčovny. Řekla nám, že ji to mrzí, ale je zrovna na moři na dovolené a poslat kopii nám může až za 3 dny. Riskujeme a jedeme dál. Z posledního města to máme podle Honzy 170 km na přechod, který se zavírá v 18 hodin. Lonely Planet tvrdí sice že až v 19, ale kde je pravda? Vyrážíme tedy před 16 hodinou - snad to stihnem. Káča musela totiž ještě na internet. Cestou Honza zjišťuje, že to není 170, ale 250 km. Ota prošlapává podlahu a 17.58 vrážíme na Namibijskou celnici. Málem jsme přejeli špičky frajerovi co se chystal spustit závoru na konci šichty. Lonely kecal. 18.07 opuštíme Botswanský úřad. Normálně tahle procedura trvá skoro hodinu. Na takovou maličkost jako jsou papíry od vozu si nikdo v tom fofru ani nevzpomněl.
Dojeli jsme k trajektu, který jezdí do 18.30. Ve frontě jsme poslední. Kupodivu se převáží až do konce, čili do tmy. Na lodi mu nesvítí jediné světlo a tak mu na přistání svítíme autem.
Při čekání zjišťuji, že mám kameru nastavenou na obraz 4:3, ale já všechny dovolené dělám širokoúhle. Po delším váhání přepínám na 16:9. Naštěstí doma mi to Premiera bez problémů zkonvertovala.
14. DEN: v deltě Okavanga na ostrovech nejsou auta a tak se tam mezi zvěří chodí pěšky. Od buvolů jsme udržovali velmi uctivou vzdálenost, ale najednou se před námi z houští vynořil slon. Tak jsme si zaběhali.
15. DEN: delta je sice pěkná, ale původně plánované 3 dny nám začly připadat zbytečně dlouhé a tak jsme se rozhodli nafintit nemoc a jeden den stornovat. Koneckonců u Káči se zas tolik fintit nemuselo.
16. DEN: projíždíme obrovské louže a Honza dostal skvělý nápad, že natočí průjezd třemi krásnými loužemi. Stoupnul si k poslední. Trochu jsem to rozjel, aby efekt byl co nejlepší. Snímek se vydařil, ale Honza se pak musel převléct. Kamera se mu rozstonala naštěstí až v Praze.
17. DEN: přijeli jsme v rezervaci do malého čehosi, kam vedla cedulka kemp, objeli „to“ 2x autem, nikde ani živáčka. Diskutujem co dál, když tu se z křoví vynořila podsaditá černoška s kulovnicí. Prozradila nám, že je tady šéfová. A kempovat prý můžeme kdekoli u řeky. Načež začala pečlivě vyplňovat návštěvnický list. Písmenka nepsala, ale malovala a k tomu si pomáhala jazykem. My mysleli že vyrostem. Střílet uměla určitě líp. Pak nám udělila cenné rady do divočiny: když potkáme hada, máme zavřít oči (orientuje se podle odrazu bělma). Když přijde slon, máme tleskat - prý se lekne (raději jsme to nezkoušeli). Když potkáme lva, musíme stát nehnutě (netroufám si tipnout jak by se nám to podařilo). A co mouchy tse-tse, ptáme se. Není jich tu moc, suše odvětila. Nakonec nás ubezpečila, že všechna zvířata jsou stejně rychlejší než člověk. Tak jsme šli spát raději před 8.
18. DEN: ráno se Káča ptala v které jsme zemi. Poučili jsme jí, že už druhý den opět v Namibii.
Projeli jsme skoro celou Namibii a Honza konečně našel podrobnou mapu.
Dnes jsme dostali kopii dokladů od auta faxem. Mohlo to být dřív, ale tam kde jsme se pohybovali neměli elektriku a fax napájely fotovoltaické články, které ovšem pracují jen když není zataženo. A ono bylo.
19. DEN: tady je potřeba z bezpečnostních důvodů zamknout šaltpáku, usoudil Honza, když jsme se ocitli v jakémsi podezřelém městě. Měli bychom ale předem vyzkoušet jestli to půjde odemknout, namítá nedůvěřivý Ota. Marně mu vysvětlujeme, že se to dá vyzkoušet, jen když to nejdřív zamknem. áču už asi nebaví čtení a tak si šla do samošky koupit pastelky a blok. Vzala si na to 20 místních a paní prodavačka u kasy jí to sečetla z nalepených cenovek na 26. Udivená Káča si musela doběhnout ještě pro drobné.
20. DEN: šli jsme z mostu spojujícího Zimbabwe se Zambií k asi 3 km vzdálené bráně parku Viktoria Falls. Hned za mostem Ota bystrým okem odhalil díru v plotě a k vodopádům jsme to měli 50 metrů. Cestou zpátky jsme zjistili, že vstupné činilo „pouhých“ 20 US$. Ota si píchnul do nohy jakýsi trn a měl obavy, aby nezemřel. Tak chodil od hotelu k hotelu a každého vrátného se ptal na doktora, sundával ponožku (na druhé noze jí neměl - vždyť je teplo) a ukazoval tečku od bodnutí. Ten trn má v noze dodnes.
21. DEN: vjíždíme do Největšího parku Chobe. Tolik slonů pohromadě jsem ještě neviděl. Napočítali jsme jich přes 100. Kačka je zahloubaná do Bridget.parku bydlíme v nechráněném kempu (jiný tam není). Po večeři slyšíme nedaleko řvát lva. Urychlíme čištění zubů a v noci nejde nikdo ani čůrat.tu 3 dny. Krom zvěře tam nic není. Hned při snídani nám došla jedna ze dvou plynových bomb.
22. DEN: dneska je nějaký divný den. Dostal jsem hlad dřív než Káča.étají tu takoví obrovští nemotorní brouci, kteří neumí přistávat. Buď za letu do něčeho narazí, nebo sebou prostě fláknou o zem.
23. DEN: v autě máme 2 nádrže na naftu. Teprve když se vyjede přídavná, začne vykazovat palivoměr úbytek. Když ručička klesla jakámsi omylem asi o 1 mm a my byli v parku vzdáleni 200 km těžkým terénem a 100 km po silnici od nejbližší pumpy, oba sýčci se jali spřádat katastrofické scénáře jak nedojedem a všude somrovali alespoň prý 10 l nafty. Pochopitelně marně. U pumpy nám potom zbývalo v nádrži 26 litrů (na dalších 200 km).
24. DEN: tak už vím jak vypadá srážka s volem. Bylo to naštěstí jen tele co Ota nabral, ale i tak máme blatník kratší o 2 cm a nárazník byl původně taky o něco rovnější.čer jsme se rozhodli pro klasický kemp, protože venku byla stále savana a my té divé zvěře měli už dost. Přijeli jsme k dvojitému plotu pod napětím, za ním byl krásný kemp. Konečně bezpečí!!! V recepci nás paní vedoucí varovala, že si máme dát pozor na slony a lvi, protože jsme v soukromé rezervaci a ten plot je tam proto, aby zvěř nemohla ven.jsem viděl naposledy svou baterku. Pak si ji někdo půjčil, protože nemohl najít svou...
25. DEN: přijeli jsme zpět do JAR s tím, že dnes přespíme někde na divoko. Běloška, které jsme se ptali na cestu nám to rozmluvila s tím, že zdejší kraj je moc „černý“ a tudíž nebezpečný. Mnohým z výpravy došly (konečně) argumenty. A když jsme viděli kolem rančů, hotelů a kempů vysoké ostnaté ploty pod proudem s nápisy Danger a ozbrojené stráže, moc jsme s ubytováním neváhali. Černoši si tu - dnes již svou - zemi opravdu zvelebují.
26. DEN: navigační chybou jsme se dostali na placenou dálnici za 200 Kč, po níž jsme ujeli 2,5 km.
V jednom malém kempu panu domácímu přijela návštěva - asi 65 letá sestra, které říkal brácho (určitě ne kvůli tomu že tak vypadala), s manželem. Pozvali nás na společné posezení. Oba čadili jak komín a hráli na kytaru, i já tedy musel. Tak jsem v kraťasech a tričku sedě pod vánočním stromkem (15.12.) těžce vzpomínal na čeké songy.
27. DEN: dneska řídím já. Dostal jsem vynadáno, že jedu pomalu. Máme totiž večer dojet k moři a soudruzi byli už strašně natěšení a tudíž šlo o každou minutu.
28. DEN: Odpoledne byly obrovské zácpy na přímořské (široko daleko jediné) komunikaci. Je totiž poslední víkend před vánoci a začínají dovolené.
Jedeme po asfaltce, najednou rána jak z děla. Praskla nám přední guma. Pikantní na tom bylo, že se to stalo před Liquer Store (speciálka na chlast) a místní opilci nám přišli radit. Ale s vypětím všech sil jsme si všechny věci ohlídali.
29. DEN: Ráno přišel obdivovat naše stany na střeše místní policista. Kupodivu touhle nástavbou budíme největší pozornost právě v JAR, kde to vymysleli.
Káča je spálená. Honza usoudil, že má úpal a úžeh zároveň a nasadil léčbu. Už se nekoupe.
30. DEN: Honza, jak nemá hodinky, je celý zmatený a budí se čím dál tím dřív. Dneska se mu to podařilo v 5.15 a hned nás všechny svým decentním vstáváním vzbudil.se nám podařilo vlastními silami opravit nabourané auto. Zajeli jsme do „bílého“ servisu, kde nám majitel dal všechno k dispozici a tak nic netušící oko si ve finále nemohlo (snad) ničeho všimnout.
31. DEN: u moře bývá 320 slunečných dnů v roce a v prosinci nikdy neprší a nefouká vítr. My se kvůli zimě a velkým vlnám nemůžeme téměř koupat a tak otáčíme do hor.máme vzrušenější debatu ohledně nové gumy. Zvítězili skrblíci s koupí těžké ojetiny, což mi přišlo v lepším případě nefér a v horším zaplacení další - nové majiteli. Nakonec na nás byli hodní - konala se první varianta a já byl za blba.jsem všem poradil levný čínský bufet. Pochvalovali si, já si dal smažené nudle (stejné, jak to dělávám po celém světě), ale tady to byly opravdu jen nudle, bez omáčky. Nakonec já jediný jsem ten den vařil.
32. DEN: jeli jsme po dost špatné cestě v Leshotu. Chlapci nejprve tvrdili, že diesel ve 3000 m/m nepojede a když jel, tak že určitě prorazíme gumu a máme přece jen jednu rezervu (i když před nedávnem se vzájemně přesvědčovali, že guma co nám praskla byla zcela jistě vadná - a proto ji vezeme v již tak přeplněném kufru na základnu - protože je to pneumatika s trojitým opředením a dělaná speciálně na terén). Nakonec zvítězila myšlenka, že prorazíme chladič. Tak jsme to otočili a jeli zpátky, protože bychom prý nestihli letadlo.
33. DEN: okolo páté, když jsme byli v nejvyšších horách (t.zn. tam, kde ani diesel nejede), si pánové usmysleli, že 40 km po asfaltu do údolí za 2 hodiny do tmy nemůžeme ujet. Tak jsme spali ve 3100 a ráno byla jinovatka. Dole jsme potom byli i s focením za 40 minut.řišel k nám mladík a velice slušně se nás zeptal, jestli máme fotoaparát. My přisvědčili. Tak nás požádal, abychom mu ho dali, protože on žádný nemá. Myslel to upřímně.
34. DEN: dnes hochy napadlo, že nemůžeme zítra přece ujet 350 km (převážně po dálnici) abychom byli včas (tak do 15 hodin) v půjčovně a odevzdali auto. Proto jsme si to zkrátili v krásných horách a v 19.30 byli na odpočívadle, hodinku jízdy před Joburgem. Dojet a vrátit auto o den dřív prý není reálné. Denně platíme 3000 Kč.
35. DEN: dopoledne procházka po centru Johannesburgu (byli jsme tam spolehlivě jediní bílí). Z toho co píšu vyplývá, že jsme to přežili.jsme konečně na letišti. Máme opět nadváhu. Tentokrát i já. V krosně mám totiž půlku zkamenělého lesa (každý chce přivést kamínek) a část duny z namibské pouště. Řeším to vyjmutím PET láhve s pískem, kterou nejdřív hážu do koše, ale potom je mi to líto, zase ji vytahuji a pronáším v ruce. To už se totiž smí. Ota situaci zachraňuje vybalením malé etuje. Teď má přesně 20 kg! V ní má 2 nože a 1 nůžky. To se ale nesmí. Po několika krocích mu je odebírají. Ještěže před chvílí snědl poslední konzervu z domova, kterou si šetřil celou cestu (co kdyby někde nebylo co jíst !)
36. DEN: Praha - zima větší než v Leshotu na horách a já mám jen sandály a pod letní bundou slabý svetr.ž jsem doma všechno vybalil, objevuji konečně plavky.
...... ale krom toho jsme měli spoustu krásných zážitků !!!
ZA NĚKOLIK MĚSÍCŮ: máme společné promítání spojené s konzumací
afrického vína a afrických pokrmů. Honza se přiznává, že kdesi potratil poslední natočenou kazetu, takže výsledný film je o něco kratší.