ARABSKÉ VÁNOCE
To se fakt nedá...takovou mušku že letíme hladoletem 6 hodin nebudu komentovat. Snad jen to, že šetří i na sedačkách - nejdou sklápět a nemaji ani kapsu. Trochu mi to připomíná bolševickej autobus z roku 1970. Ale když stojíme hodinu na ranveji a mě už se kroutí nohy po pivu...a záchod je zamknutej. Nesmí se odemknout, protože protože. Když jsem podruhý ukázal těm holkám kam to položim když mi neodemknou, zavolali kapitánovi a ten mi potřebu milostivě dovolil a limitoval to 2 minutami. No, mě stačilo 20 vteřin. Letíme totiž do Bahrajnu, kde nevládne vánoční chaos, ale muslimskej klídek. V Istanbulu v salonku je totálně narváno. K jídlu mají buřtguláš. Červený víno došlo a přemluvit pani, celou zachumtanou v hadru, mi trvalo drahocennou půlhodinu. Mezitím jsem si nabral lopatkou směs oříšků. Podivně křupaly. Až moc podivně. Tak jsem si vzal brejle a ejhle - mezi burákama, kešu a dalším svinstvem jsou sem tam pistacie. Nevyloupaný... Náš hotel nabízí letištní transfer. Píšu jim jestli jsou schopný nás vyzvednout po půlnoci. Nic. Znovu. A znovu. Žádná odpověď. Ve finále mi Franta sdělí, že mu třikrát potvrdili dopravu. Netuše, že jsem to urgoval já, a já netuše že jsem pro odpověď udal omylem Frantův mail. Řidič na nás čekal a zdarma odvez do dost dobrýho hotelu s bazénem na střeše. Všechno super. Teda skoro všechno. Nedorazil mi kufr. Jinde by mi tak moc nevadilo, všechno se dá přece koupit a ještě mi to proplatěj - ale tady se všechno koupit nedá.... V kufru mám kořalku, pivo a doutníky...
Dostal jsem dneska od Turků vánoční dárek. Vždyť je 24. prosince. Mám kufr. No, tedy vlastně nemám...kufr sice dorazil, ale jen jsme se tak potkali. Vzal jsem si z něj kartáček na zuby a trenky, a protože letím do Kuwaitu - s tím proviantem by mě zastřelili asi už v letadle... Takže můj kufr zůstal na letišti v Bahrajnu, kde si ho vyzvednu na zpáteční cestě.
Po příletu jsme si šli pro Kuvajtský víza. První podomek nám podal formulář a ukázal co dál. Z prvního automatu jsme si vytáhli naše výherní číslo. Z druhého bankomatu vydolujeme po několika špatných pokusech obnos na vízum. Mezitím nás další podomek vylosoval. Nestíháme. Musíme ještě k třetímu automatu vložit vybraný bankovky na kolek. Pak jsme na návštěvě u pani a ta potřebuje nutně náš otisk ukazováku. Přecházíme konečně k policistovi který si nás foti a chce všechny otisky... No a hotovo, jsme tu!
Dneska nás zatkli Kuwait Air Force. Někde u jejich základny jsou zbytky Irácké armády z Pouštní bouře. Ten zbytek dneska už částečně zavátý pískem čítá několik tisíc tanků, děl a ostatního armádního bordelu. Když jsme viděli vrátnici letiště, otočili jsme se a mudrujem v mapě. Přijel voják a tak se ho ptám kde že ty tanky maj. Slova jako war a army neznal. Tak jsem mu pomohl touhle fotkou staženou z internetu. Kroutil hlavou, netušil. Tedy netušil nejspíš co je internet. Pokrčím rameny, sedám do auta a on chce pas. Dobře. A pak mu to asi došlo. Voni byli u nás na základně a fotili tam. Najednou jako vyměněnej: vystoupit, otevřit všechny dveře od auta a 10 metrů do pouště. Asi byl trochu bezradnej, neb neměl kvér. Kvérmena si přivolal telefonem a z fotky udělal aféru. Přišel vyšší důstojník v pantoflích, nechal si vysvětlit o co jde a pak se omluvil že neumí anglicky. Dal mi na ucho ještě vyššiho, pak se uklidnili a že máme jet s nima na bránu. Naším autem. Museli jsme čekat na pozuby ozbrojený Amíky, kteří se mrkli na naše fotky ve foťáku, podali nám ruku a odjeli jsme. To je tak, když iniciativního vojenskýho blba veme rapl. Asi bych musel být o hodně větším blbem abych se mu chlubil s fotkama ze základny. Navíc se nedívali na mobily, na jiný karty co jsme mohli mít ve foťáku, nebo co jsme případně mohli poslat mailem než přikráčeli...
Takže neviděli....
Československé vodárenské věže - dřívější symbol Kuwaitu: všimli jsme si jich u dálnice když jsme jeli autobusem z letiště. Druhý den jsme si puůjčili auto a zkoušeli je najít. Ahaaa, támhle. To musíme po týhle dálnici a pak sjet vpravo. Sjeli jsme ale brzo a dálnici nešlo nikde podjet. Znova. Sjeli jsme tam kde jsme si mysleli že je to dobře. Nebylo. Další kolmá dálnice v cestě. Znova. Skoro správně, jen jedeme po třetí dálnici v opačném směru. Kurva, když už jsme tady, to musíme dát! Drandíme dál, otočka, ale ouha. Nejde sjet. Znovu a teď už snad správně. Odbočit o 5 km dřiv. Skoro 2 hodiny...Heureka!
Zpátky v Bahrajnu. Mám kufr. Bohužel dvě piva proražený, takže všechno v kufru má zvláštní odér. (Co se týče piva - je povoleno 6 plechovek: tak jsem si dal tu práci a koupil 6 litrovejch)
Včera jsme šli do místního celkem pěkného muzea. Pěšky tam ale myslím ještě nikdy nikdo nešel. Tam jsme se dostali po nábřeží celkem snadno, ale zpátky k hotelu to bylo peklo. Přejít dvě dálnice, no, nic moc.
Ono to tady vůbec pro chodce není moc připravený. Chodníky kupodivu mají, ale přechody už moc ne a když, tak bez světel pro chodce. Takže je třeba vypozorovat kdo má kde asi tak červenou a šup přes 4 pruhy. Do toho ještě někdo červenou nerespektuje a často se rozjedou nečekaně odbočující auta. Pěšky tu chodí jen Pakistánci a kvůli nim není třeba se nějak víc angažovat v této sféře. Je jich tu přece dost. A na blbý turisty z Česka nikdo nemyslel...
Dneska jsme si prošli staré město a když nám navigace ukázala 2 km na letiště kde si máme vyzvednout auto (město končí 200 m před ním) opět jsme zariskovali a došli to pěšky. Přejít velkej kruhák před letištěm chtělo trochu odvahy, ale tu my přeci máme...
Poslední den - došly nám prachy a měnit už nemá smysl. Zajedeme si do Kerfůru na picu, tam se dá platit kartou. Už jsme tam totiž jednou byli. Franta našel ale jinej, protože si nepamatoval kde to bylo. Navštívili jsme tedy obrovitý Mall. Asi kilometr na kilometr. Nejdřív jsme ho celej objeli abysme našli parkoviště. Nikde totiž žádná směrovka a začali jsme přesně na opačném konci. To mělo 5 pater tak zhruba pro 5000 aut. Půl hodiny jsme jezdili dokolečka než někdo vyjel a my využili jeho místo. Peklo. Další hodinu jsme hledali nějakej Food Court. Nakonec nám pomohla holka ve snad jedinejch informacích v nejvyšším patře. Ano pizzu máme, támhe, a mávla rukou kamsi do dáli. Neměli. Další půlhodinu jsme hledali z toho blázince východ. Opět nikde žádná navigace. Našli, ale jinej. Znova a lépe. Teď ještě výjezd...aha, tady ta malinká šipka u stropu. Na další odbočce se řídíme instinktem, protože prostě nikde nic. Tak jsme nakonec dojeli do toho našeho. Dobrý!
Místní benzinky neberou karty. Vzhledem k absenci místních drobných odevzdáváme auto s mínus čtyřmi litry benzínu. A co má bejt…tady stojí 7 korun. Za pár dní mi mizí z účtu 300 korun. Za doplnění nádrže….
Mně to fakt nedá....kverulantovi.... Letíme v noci. Celou cestu rozsvíceno. Sedačky hladoletu místo hlavové opěrky mají bytelný jekl lehce obalený koženkou. Takže hlavu pokud možno dopředu. Jsme zpátky v Istanbulu a 6 hodin čekání na letadlo. Nejdřív rentgen. Respektive jsou tam dva. Luxujou všechny co vypadli proluxovaný z letadla. Frontu šacuju tak na 300 lidí. Salonek nabitej. Kávovar rozbitej. Pivo pění jak svině. Jediný teplý jídlo je kyselá polívka. Ta letěla! Taky nám tady užírá a upíjí asi dvoucentimetrová masařka. Smějí se na mne krásný tvarohový koláčky. Když jsem si kousnul, přestali jsem se vzájemně smát. Slaný. Ale strašně. Zrovna je tu paní kráva zabalená v šátku. Poprvý po dvou hodinách. Všude hory bordelu. Na zemi rozbitá sklenička. Nikoho to netrápí. Nejsou talířky ani lžičky, pivo si točíme furt do stejný sklenice pochopitelně bez mytí. Právě došly hrnečky na čaj. Na pánskej záchod je permanentní fronta. Horší než u ženskejch. Chlapi jsou asi víc nasraný. Je tu totiž jen jedna mísa, žádnej pisoár. Všude po zemi rozházený papíry, prkýnko utržený a ještě pochcaný. A upřímně lituju chudáka co stál za mnou! Internet tu je zdarma. Je třeba si říct ale o heslo. Je takový jednoduchý, má 15 číslic. Pak kontrolní kód proti spamu napsanej nečitelnejma číslama a potvrzení smluvních podminek. Proč proboha??????? A za 2 hodiny chcípne navždy.
Proč furt vidim na všem chlup....No, nejsem já nějakej divnej?
V čas odletu se ptáme na stojánce kdyže bude naloďování. Nemáme letadlo odpoví bezelstně paní.
Dorazilo o hodinu později...
O Bahrainu a Kuwaitu:
Že by tu byly chodníky dlážděný zlatem, to teda fakt ne. Ty jejich obrovský prachy tady opravdu moc vidět nejsou. Ve srovnání s Dubají hodně chudý příbuzný….Všude je velká rozestavěnost, spíš bych řek rozesranost. Žádný závratný tempo. Kuwait je na tom hůř, nemá dobudovaný silnice a ty vedlejší žádná sláva. Je sice honosnější a hlavně v noci má velmi efektně prosvícený fasády mrakodrapů, ale zase větší bordel. Díry v silnici i chodnících, spoustu prašných a nezadlážděných ploch. I když nově koncipovaná města a ulice se 4 - 6 proudy v každém směru, nezvládají tu obrovskou spoustu aut. Magistrála u muzea je brnkačka. Ani na megaparkovištích nejsou místa. Městská doprava vcelku funguje, Kuwait má ale o dost horší autobusy. V Bahrajnu v centru výškových nádher stojí nějaká otlučená stodola...nechápu. Ale jinak čisto a pořádek. Všude na silnicích zpravidla neoznačené retardéry typu katapult. Netuším jak to s těma svejma Ferari přeskáčou. A káry tady jezděj fakt pěkný!
Prakticky vůbec se nekrade. I když přistěhovalců hlavně z Indie a Pakistánu je tu 2x víc než domácích. Oni taky zajišťují všechny, zvláště manuální práce. Najít arabskou hospodu je kumšt, indickejch všude fůra. Kupodivu tu není ani draho, dá se dobře najíst za 50 káčé. O benzínu nemluvě. Za litr chtějí nekřesťanských 7 korun.
V luxusních nákupních střediscích jsou ozdobený vánoční stromečky se sněhulákem, a protože je zima (tedy jen 25 stupňů) prodávají se nejvíc prošivaný bundy a kožichy. Letos frčí hlavně klapky na uši.
V Bahrajnu jsou night cluby s chlastem, rockovou muzikou a kurvama. Sem se jezdí vydovádět všichni Arabové ze širokého okolí a zvlášť Saudi, kde je pochopitelně totální sucho. Ti jezdí přes 25 km dlouhý most za miliardu dolarů, kterej postavili asi kvůli tomu. V Kuwaitu je ale taky absolutní prohibice. Vlastnit alkohol je tam nezákonné, přesto většina bohatšich lidí má doma dobře zásobený bar, zvlášť domácí vaření piva je velice populární. Jíst na veřejnosti během ramadánu hrozí pokutou 25 000 Kč. Zajímavý, že nikdo nikoho nenutí jak se oblékat a tak kraťasy nebo minisukně nejsou nic zvláštního.
Samozřejmě místní tradičně založený dámy (jestli je to ale ženská se nedá poznat) s módou asi moc trápení nemají. Navliknou na sebe černej pytel s výřezem pro oči, do ruky iPhone, sednou do Ladcruiseru a jedou si vybrat nejnovější kabelku od Gucci. Zřejmě ty šetrnější, nebo proč, si nenechají v tom pytli ani vyříznout průzor. Ty jsou nebezpečný jak v autě, tak mimo něj, neb vůbec nic nevidí. Jejich mužské protějšky na tom nejsou taky o mnoho líp. Včera seděli na velbloudu a dneska, aniž by se převlikli do civilu, v těch svých opánkách s provázkem, opásaní prostěradlem a s utěrkou na palici skočili rovnou do Mercedesu. Podle toho to vypadá...