DENÍČEK
Výlet s AirFrance už není co býval. K obědu se moc neptají, jez co je. Ale zase mají příjemně automaticky přibalenou lahvinku 13% vína. Pak se všichni ztratili a byl bufet. Voda,cola a podobné mě ale moc neuspokojuje. Ještě že jsem okoukal jak se ty jejich kontejnery otevírají. Jinak bychom strádali. V tom jsme zacali rešit malgašský slovnik. Docela obtizne jsme hledali slova jako: žizeň, pivo, to je drahé a tak podobně dúležité fráze. Ale máme jen malgašsko-anglický slovnik, a vzhledem k tomu, že anglani se dosud nenaučili čist pismenka, tak nevime jak se to vlasně řekne.
K svačiné jsme dostali nanuka.
Je 20 hodin a nesmele zacinaji resit veceri v 1.tridě. Už mám doacela hlad. Parchanti v okoli řvou už nekolik hodin. Nevím jestli to ma souvislost.
Copak o to, nas obsluhovala důchodkyne, ale vedle v ŕadé byla zŕejme Malgaška, z kterę jsem mél pocit ze se od narozeni nemyla.
Večeře byla rychlá. Cosi v igelitové misce, o cemž František prohlasil, ze to mélo stopové prvky masa. A strudl z "jemné" nakrajenych jablek na tretiny. K tomu naštěstí 13% víno.
Většina lidí si myslím predstavuje dovolenou o dost lip.
Paní z agentury, kde jsme si objednávali auto nam na letišti řekla, že kurzy jsou na celém ostrové stejné. Na letišti byly dvé sménarny a měly mezi sebou asi 10% rozdíl. Její dalši informace byly podobně pŕesné, tak jsem zvědav jak to celé dopadne... Paní z agentury je sice češka (protoq jsme do toho šli), ale zkuste uhádnout, kdo si tak asi může vzít Malgaše!
Taaaak jedem. Mame velkýho Landcruisera (+) a blbýho šoféra (-). Ono se nedalo asi nic lepšího čekat.
První den jsme nějak přežili (pivo tu stojí 20 korun), k obědu jsme si dali kachní játra ze specielně krmených kachniček. Druhou noc bydlíme na jakési hoře - z hospody je to asi 50 schodů. To byl zřejmě tréning na procházku Národním parkem, kde jsme po betonových chodníčcích běhali nahoru a dolů. Zaplatili jsme si průvodce na 4 hodiny ale za dvě to vzdali - když nám ŕekl, že delší procházka bude úplně stejná. Cestou jsme viděli totiž jen svoje nohy (abysme si na blbym terenu nenabili hubu) a vysoko v korunách stromů 2 (dva) lemury.
Večer jsme si vzali za 10 Kč ručné taženou rikšu a tradá do hospody. Chlapci si dali místního bejka zebu a já rybku.
Jsme tu tedy 2 dny, a ŕidič - průvodce zapomněl na 5 věcí. Dost neslušnej průměr. Abychom to nějak kompenzovali, jsme zlikvidovali 3 flašky koŕalky. Když to bude pokračovat takhle dál, nevím jak pŕežijem... Navíc tu zatím nikde nemají wifi a v noci nejde elektrika. Deníček asi tedy brzo skončí.
Další den jsme v malém parku. Je tam hodinová procházka a 35x víc lemurů než v tom předchozím.
Pak se řidič vydal k moři. Chvíli trvalo než jsme ho přesvědčili že tenhle den mame v programu další park, což ho evidentně pŕekvapilo. Navíc nám zapomněl ŕíct že sé musíme ubytovat zpátky v hotelu kde jsme bydleli den před tím, protože program je náročný. Aaaach jo...
V dalším parku si náš průvodce najal ještě hledače lemurů. Asi už i do pralesa dorazily informační technologie, protože po každém telefonickém hovoru našeho hledače se lemuři objevili.
Tak jsme dorazili k moři. Mezitím nám blbej šofér zatajil další tři místní atrakce, takže už jsem docela nas..Ubytovali jsme se náhodou v bungalovech, které vlastní dvé sympatické Moldavanky, takže komunikace probíhá spíš v ruštiné. Ale kuchaření jim nějak nejde. Taky počasí nic moc. K večeru František zavelel ke koupeli a sám tam nakonec nevlez...já teda taky ne, ale na tom není nic divného. Nevzal jsem si totiž zimní plavky. Další den je šnorchlování, taky beze mne. Nic bych z toho v tý ledárně neměl... Ve finále život v téměř vymřelých korálech nic moc a voda 23 st. Navíc máme jeden den volný a nevíme co s ním. To je ta rezerva - jak nám baba tvrdila že to nestihnem.
Odjeli jsme raději na oběd jinam. Já si dal mořské plody... Nejenže to byla žvejkačka, ale po těch 7 šutrech v tom, mám jizvy na zubech.
Dneska máme bombovej hotel. Ne že by tak peknej pokoj, ale obrovskej. 2 místnosti a ještě kuřárnu větší než leckteré dosavadní ubytovací místnosti. A stojí to 500 korun. Do hospody jsme šli ale radéji do města na picu, mimochodem vynikající. K snídani si dám picu, k obědu taky a k večeři zŕejmě picu.
Tak nám změnili let. A to dost výrazně. Tato pravidelná linka ve 12.05 nyní odlétá v 9.10. Žádnej problém, ale nechápu. Alespoň že to dali vědět...
Spací komando (dříve sací): máme volný den. Podle místních nezajímavý a náročný původní jsme tedy opustili. Večer před tím šli chlapci spát v 9. Vstávali v 11. Vyrazili jsme do muzea. Prohlídka trvala 3 vteŕiny. Po neúspěšném pokusu se slušně nasnídat se vydáváme na oběd. Po něm nastává od 13 h odpolední klid na lůžku a násilím jsem je vzbudil v 17 abychom stihli trh. Po něm večeře a pak od 21 pŕíprava na spánek, která se zvrhla v bohapusté chrápání. V 6 ráno vstavame a na letišti po odbavení je ješté dost času, který chlapci proklimbali. Hodinový let jakbysmet...
Dneska z nedostatku lemurů fotím skupinu Japonců v plné zbroji. Ve stínu 35 a oni jsou navlečeni do igelitových bund, dlouhých kalhot, šátky okolo krku atd.
Jedeme neskutečně příšernou cestou celý den do vyhlášného parku Unesco. V polovině cesty je pŕívoz. Zastavil uprostřed řeky u mělčiny. S údivem jsme na to koukali, co se bude dít: po kových šínách naše auto sjelo na mělčinu a řeku dobrodilo. Dám to na YouTube (pod názvem Off The Ferry https://www.youtube.com/watch?v=r0OIN31o8wQ).
Během cesty jsme spatŕili skvěle orosenou dvanáctku. Jen tam tak stála...Byla hrozně spocená a bylo jí 12.
Jsme v hotelu. Na jídelníčku dvě jídla. Obě blbosti. Vzali jsme auto a jeli do jiné hospody. Tam mají jídla 3, ale za nesmysl. Další je restaurace luxusního hotelu - jídlo jedno!!! Potupně jsme se vrátili do našeho a Ota si dal rýži s nudlemi, v domění že to budou fazolky. Francouzský jídelní lístek a pouze francouzsky mluvící personál - skvělá kombinace.
Původně jsme si mysleli, že nemůže na světě být horší cesta než kterou jsme pŕijeli. Ale ano. Ta od hotelu do parku. 15 km jsme jeli hodinu...
Dneska jsme měli krásnou romantickou večeři při svíčkách...zase totiž v celém městě vypadnul proud...
Dneska jsme jeli 4 hodiny na vodopády a 4 zase zpátky. Vodopády dobrý. Cestou jsme koupili trochu rumu. Prvně jsme ochutnali - dobrej. Tak koupíme tři na večer. "Ne, čtyři, ješté jednu na letiště". "Pět, kdyby náhodou". "Šest, to se nezkazí". Původně to byla pětipanáková verze. Ale oni tuhle už neměli. Tak máme 6 větších... Nevím jak to dopadne....
Dopadlo to tak, že jinak to ani dopadnout nemohlo. Nezbylo nic
V restauracích mají zpravidla jídelní lístek napsaný na tabuli, takže personál dotáhne ke stolu těžkou tabuli krásně francouzsky popsanou - a ty hoste čum jak umíš!
Dopravní značky jsou tu betonové. Poctivej odlitek. Ručné domalovanej. To fakt nikdo nečmajzne.
Bezpečnost silničního provozu: řidič še musí vždy připoutat. Spolujezdců se to samozřejmě netýká. Všichni se poutají vždy před checkpointem. Jinak o policajta nezavadíš.
Nikdo (tedy skoro) tu furt nemá peníze. Kredity na mobil se prodávají v nominální hodnotě 10 Kč. Taxikáři mají místo nádrže petflašku a při každém ritu si vezmou zálohu a jedou nejdřív dotankovat.
Záchody tady mají svou vlastní logiku. K nezaplacení. Mezi pokojem a hajzlíkem v hotelu nejsou totiž dveře, ale závěs, popŕípadě korálky. Takže intimní chvíle prožíváme ve tŕech.
Elektřina je tu dost velký problém. Někde ji nemají vůbec, jinde spadne večer v celém městě síť a do rána ji nikdo nenahodí. Kdo nemá generátor, jako by nebyl. To je i problém malých prodejen a menších restaurací. Mrazáky tam jsou jen jako izolované skříně zapojené pouze několik málo hodin denně. Proto nápoje jsou vlažné a kuchyně nabízí třeba jen dvě jídla, z toho jedno bezmasé. Právě nám přines pikolík na hotelový pokoj svíčku a antimoskyto do el. zásuvky. Považovali jsme to za dobrý vtip.
FAKTA:
Na Madagaskaru nežijí černoši, nýbrž Malgaši. Jsou to potomci dávných přistěhovalců z Indonesie. Je jich 20 milionů. Z toho 2 mil. žijí v Antananarivu. Nezávislost na Francii získali v roce 1960. Platí se tu Ariari, za Kačku je jich 100. Hotely stojí okolo 500 Kč, jídlo 100 - 150 Kč.