MOJE BARMA…
Letěli jsme s luxusníma Singapur Airlines, kde je to v lidovce asi tak jako u ČSA busines. Navíc v A-380 na horní palubě. Remy Martin už jsem nepil dlouho...
Snad žádnej let se nemůže obejít bez nějakýho úrazu tašky. Tentokrát mi u zamčeného zipu ulomili očko a trochu se někdo trochu pohrabal v tašce. Typnul bych si na tmavši obsluhu Pařížského letiště. Zaujaly je moje doutníky. Musim ale uznat, že mi jich asi 10 velkoryse nechali...(nebo že by se jen nevešly do kapsy?
Franta mi po vystoupení z autobusu v prvním městě téměř zkolaboval, takže první dva výlety jsem absolvoval sám. Po 36 hodinách spánku se mu znatelně ulevilo a už mu zase chutná pivo.
Hned první den s námi místňáci začali hrát hru Hledej Šmudlo, aneb mapa nemapa. Nebejt toho že Frantovi bylo blbě, mohlo to být zpestření jinak všedního předštědrovečerního dne. Prostě hotel byl fyzicky jinde než na mapě. Nevim co bylo blbě jestli mapa nebo barák, ale podstata toho fóru spočívala v lišáckosti místních nám ješte situaci vylepšit zřejmě podle pohádky o dvou bratrech z nichž jeden mluví vždy pravdu a druhý vždycky lže a milý posluchač netuší který je který. Přijdeme ke stánku se dvěma prodavači a jeden ukazuje vpravo, druhý vlevo. Vylučovací metodou po deseti dotazech se vydáváme vytouženou ulicí. Dalších 10 dotazů nás ujišťuje o správnosti tohoto rozhodnutí, až na konci zjišťujeme že se na nás snad domluvili. Místni motorkáři nás odváží o dvě ulice dál a tentokrát se fakt trefili. Konečně
Opět není dne bez průseru: ve městě odkud jezdí údajně jenom lodě na památky v Mrauk (místni vyslovují vtipně Mňau) se koná jakýsi festival a tak všechny lodě se věnují festivalu a ne turistům...čili není se tam jak dostat. Co takhle privat car? zašveholí recepční. Nojo, ale za 150 $ je to docela rána. Nakonec jsme sehnali dva příjemný Frantíky a jednoho Němčoura a je to v pohodě - ve finále mírně levnější a rychlejší než loď. Ale stálo to nervy. Kurva proč furt musí bejt něco jinak?
Dneska máme objednanej výlet po místní řece. Je mlha, proto pojedeme později než bylo naplánováno. Za hodinu tedy v úplně stejné mlze vyrážíme do přístavu. Tam čekáme hodinu na loď, protože ta připravená byla nějaká nemocná. Jedeme ale lepší a větší, tudíž pohodlnější lodí. V 11 konečně vysvitlo sluníčko. V programu je i oběd, který se ovšem nekonal. Tak jsme od snídaně do večera o hladu. Nakonec jsme usmlouvali alespoň slušnou slevu. Ale jinak výlet za pokérovanejma babama byl super. Je to totiž jediný místo na světě kde žijou.
Koupili jsme si všemi opěvovaný výlet lodí z Mandalaje do Baganu. K vidění stejný kulový jako ze silnice. Je to 150 km a parník jede 10 hodin. Pravda, autobus není výrazně rychlejší - ten tuhle maličkost sfoukne za pouhých 8 hodin, ale místo 40 dolarů stojí jen 10. Přijemná pohodová plavba pohodlnou lodí, ale prostě pŕehlídka ztracenýho času. V ceně byla snídaně, protože jsme vyráželi brzo. Vejce na tvrdo (pochopitelně bez soli) a chleba namazanej marmeládou. Faaakt bomba. V ceně byl i oběd. Když jsem vyčlenil zeleninu opranou v říční vodě, dal jsem si 2 (slovy dvě) lžíce a bylo hotovo. Faaakt bomba. Objednávám si tedy jídlo s rejží v lodní restauraci. Po půlhodince dorazí pikolík s talířem čehosi, ale bez rejže. Těch třech kousků masa se moc nenajim. Kde je rejže? Nemáme. Cože? V Barmě neni rejže? Vyvaluju oči. Nemáme. Nechávám talíř na stole a bez placení odcházím středem. Teď má vyvalený oči personál. Desinfikujeme whiskou. Radši.
Moje první jízda vlakem: po zvlněných kolejích které pamatují Britskou koloniální éru pomalu dorazila motorová mašinka s 8 vagony z téže doby. Sedadla dřevěná (aby se někdo nemýlil - u nás byla vyřazena před necelými 30 léty) pro prostý lid a pro smetánku docela luxusní a pohodlné sofa upper class třídy s metrovým rozestupem otáčivých sedaček. Vláček sebou hází jako u nás na regionálních tratích v době nechvalně minulé a mrská to třicítkou s vánkem o závod. Dost to připomíná pouťovou atrakci zvanou Lochness, ale o hodně levnější. Šestihodinová "zabava" za 50 korun... Hajzlík jak u nás za bolševika, s tím rozdílem že tady alespoň teče voda. Zpoždění hodina. Státní dráhy fungujou asi všude stejně. Pak přejíždíme 100 m vysoký Goethick viadukt který tu postavili Britové v roce 1913. Občas jsou nějaké výhledy na okolní hory, ale Franta který nenávidí vlaky, zpočátku demonstrativně nefotí.
Jak jsme jeli autobusem: koupili jsme si lístek z A do B. Paní nejdřív tvrdila že jede jedinej bus v 8 ráno. Pak někam volala a vzpomněla si že jede v 7, 8, 9 a 12. Je to 150 km a cesta trvá 6 hodin. Bodejď by ne, když se jede na opačnou stranu. Taxíkem jsme přijeli na křižovatku kde je "bus station". Prostě křižovatka a tam dřevěná bouda s nápisem Travel Service. Vybrali jsme si bus v 9. Paní nám radila aby jsme tam byli v 8.45. Tak jo. V 9.30 nám to začalo bejt divný, tak se ptáme. Jojo. Za chvíli tu bude. V 11 přijel minibus popsanej barmskejma klikyhákama, kterej nám asi ujel před hodinou a půl, protože jsme čekali na autobus a hlavně na druhou stranu. Takže ne 150, ale 200 km. Pak jsme si koupili bus z B do C. 550 km za 18 hodin. Co se dá dělat. Jedeme opačným směrem. Přez A. Samozřejmě zkratkou čili 200 km navíc. Místňáci natahují kulichy, zacpávají klimošku záclonama a vším co je při ruce. Mám na sobě kompletní zimní oblečení z Prahy, furt je mi zima. A jedemeeee!!!
Potřebujeme se dostat z jednoho města do druhého. Vzdušnou čarou 150 km. Vzhledem ke špatné infrastruktuře tam jede autobus 23 hodin. Volíme tedy pohodlnější cestu lodí na letadlo do Rangunu a pak busem do cíle. Čili zhruba 1500 Km…za 23 hodin…
*****************
V Barmě se jezdí vpravo. Nebylo tomu ale tak vždy - před časem soudruzi rázně skoncovali s kapitalistickými Britskými přežitky a zaveleli vpravo. Taky nikomu nevadí že všechna auta jsou pravovolantí. Trošku hloupý je vystupovat z autobusu do silnice, ale zvyknout se dá na všechno. A protože zvyk je železná košile, dál se nesmyslně dovážejí auta s volantem vpravo a jede se dál...
Soudruzi vůbec tady zahýbali se vším. Například s časem. Světová časová pásma se dělí po hodinách. Ne tak v Barmě. Tady narozdíl od ostatní Asie mají půlhodinu. Pak zahýbali s hlavním městem: Rangůn přejmenovali na Yangon a zrušili ho jako hlavní město, kterým naopak jmenovali bezvýznamný Naypytaw. Pak přejmenovali Barmu na Myanmar. Mezitím stačili z nejbohatší Britské kolonie udělat nejchudší Asijský stát...
Jsme v tropech. Místňáci chodí až do poledne v péřovkách a pleteném kulichu s bambulí. V noci je tu totiž 15 stupňů. Když jsem řek našemu šéfovi hotelu že u nás takhle oblečení chodime v mínus 10, otřás se hnusem. Možná se třese ještě teď. A protože nemám kulicha, dostal jsem rýmu jako hrom. Dobře mi tak...
Ochranka před chrámem mě upozornila, že se tam nesmí fotit, a aby chlapec dostatečně zdůraznil svoje slova zaťukal mi tou svou špinavou prackou několikrát na objektiv. Příští příjemnou čtvrthodinku jsem strávil čištěním.
Všichni lidi se před nástupem do autobusu povinně najedí a pak za jízdy strčej palici do pytlíku a blijou a blijou...
Benzin tu stojí 13 Kč. U pouličních prodejců si můžete koupit v petce na 20-30 km. Na 2 dny dopředu nikdo nebere...
Mniši nesmí nic vlastnit. Proto mají jen to nejnutnější: mnišskou sutanu a mobilní telefon...
My nechceme hůlky, povídám čišníkovi co nám přines pivo. Já vam je taky nedávám. A otevřel nám s nima pivo...
Nůžky jsou tu univerzální nástroj. Používá se v zemědělství ke sběru různých lupenů, nebo v kulinářství na porcováni masa, palačinek atd...
První co udělá místní řidič autobusu je, že si nevleče peřovku a kulicha. Pak pustí klimošku naplno...
Děti jsou tu hodně bezprostředni. Nežebrají, nevnucují se, nechtějí tužku ani bonbon - ještě je to turisti nenaučili. Jenom na ně s nevinným úsměvem mávají a pokřikují baj baj nebo aj lav jů...
Města nemají náměstí ani chodníky. A jsou neskutečně hnusný...
Pomník vlnitému plechu - i tak by se dala charakterizovat Barma. Stejně jako v jiných rozvojových zemích vyměnili šikovnou doškovou střechu za plechovou která rozpáli chatrč do červena. Tady to vylepšili tím, že dali vlnovky na střechy staletých chrámů a naflákali je i na rekonstruovaný královský palác. Opravdu dokonalá kopie, památkáři třeste se...
U silnice jsou občas patníky. Ze sudů od asfaltu červenobíle pomalovaných a vyplněných betonem…
Že je Nový rok, nebo státní svátek se poznat běžně nedá - všichni makaj, všechno jezdí…
10x proč nebydlet u buddhistického chrámu:
- V hotelovém pokoji zpravidla nejdou zavřít okna
- Buddhisté jsou ranní ptáčata
- Buddhisté jsou večerní ptáčata
- V tom případě jich tam je moc
- Obřad trvá od 4 ráno do 9 (naštěstí ráno)
- Hlavní obřadni věcí je mikrofon a zesilovač
- Vedlejší obřadní věcí jsou různé trubky, xylofony, zvonky, bubny a jiná mlátítka
- Hudební sluch buddhistů je evidentně na nule
- Zvuky na to čemu říkají hudební nástroje vyluzují bez jakéhokoliv plánu - prostě nahodilé tóny interpretované totálním amatérem na mentální úrovni oligofrenika. A to takhle na všechny nástroje najednou, k čemuž se občas přidá cosi jako zpěv
1x proč bydlet u buddhistického chrámu:
- Je to 10x lepší než bydlet u mešity
Na cizí bankovky jsou úchylni: Dolary musí být luxusně nové a nepřehnuté, maximálně z roku 96 - Kyaty mohou být počmárané, sepnuté sponkovačkou, leckdy lze pod nánosem špíny jenom tušit jejich hodnotu...
Všude se tu pohybují Japonci v plný zbroji (ve 35 stupňovém vedru zahalení po uši (vlastně včerně uší)) a se škraboškou na mordě...
U nás je Pivní pohotovost, tady se to jmenuje Beer Station s několika druhy točených piv. Dokonce vynikající černý staut...
Nikde není sůl, pepř, párátka. Místo ubrousků je na stole hajzlpapír...
Vyjdeme z letiště vzdáleného 40 km od města, kam úplně všichni jedou. Jediná možnost jak se tam dostat je taxi. Žádný autobus, minibus, nic. Z toho města jedou skoro všichni se podívat na jeskyně 60 km vzdálené. Žadný turistický bus, žádná organizace, jen a jen taxi. Koneckonců z Rangúnského letište to taky jinak nejde. To je pak rito...
Všichni tu chodí spát hodně brzo. Hospody zavírají max v 9 a v 10 není nikde živáčka. Zato ráno jsou čiperný. Hlavně v chrámech...
Místňáci si nás fotí jako exoty. Místo toho aby tomu bylo naopak.
Jak pravdivě charakterizoval svou zemi náš poslední taxíkář: Barma není chudá země, jen v ní žijí chudí lidé...
Jak se dělá silnice: vezme se 10 až 20 ženskejch, některý dostanou rejč (lopata do Barmy ještě nedorazila), některý ošatku (fůrik taky ne) a může se začít. Podél silnice složily už předem hromady kamenů, které právě v již zmiňovaných ošatkách roznosí na hlavě na místo určení. Teď hrubší pečlivě naskládaji na připravený podklad a chlap s válcem to přejede. Mezitím se na ohništi rozehřívají sudy s asfaltem, který potom rozlévají velkejma sběračkama po započatém díle. Celé se to zasype jemnějším štěrkem a znova a znova, až je hotovo. Poslední jemné frakce štěrku je třeba přesít. To se vezme plech s příslušně proraženými otvory, a je to.
Kupřikladu v Indii tohle mají vylepšeno o motyčku kterou použivají místo lopaty na nakládání (případně sekání trávy apod.) a existuje tam větší dělba práce: mají nakladačku ošatky, podavačku na hlavu, nosičku, sundavačku a dál je to skoro stejný. Jen tam ještě bývá pár chlapů co sedí ve stínu, vaří si čaj a radí. A pár mlaďochů kteří vyrábi štěrk. To si podržej bosou nohou, případně vietnamkou šutr 10-15 cm a umnými údery kladívka na dlouhé násadě jdou až na velikost 2x2 cm.
SHRNUTÍ
Patří k 5 nejchudším zemím světa
Nekrade se tu
Lidi se usmívají
Dolary musí být luxusně nové
Silnice a železniční tratě jsou pod psa
Po silnicích jezdí neuvěřitelné vehikly
Extrémě ošklivá města
Turistika je tu mladá - potulní prodavači ještě nejsou vlezlí
Barma je ujetá na stúpy a zlato
Wifi - tristní...všude je, ale takřka nikde nefunguje
Nikde není sůl
Dětská práce tady není evidentně zakázaná. Doufám že dědská jo
Místní příbor: lžíce a vidlička
Když se jezdí vpravo, musí být vpravo i volant
Noční život nula
V noci strašná zima
Nikdo tu nemá potřebu závodit na motorkách. Všichni jezdí v klidu
Jsou korektní a dochvilní. Prostě jeśtě nezkažení
Nejběžnější barva: zlatinka
Hospody zavírají ve 21
Strach v Barmě? Jedině z překlimatizace. A to velkej