Na Nový Zeland je cesta dlouhá, ale my ji máme pro jistotu ještě delší. Nechci strašit, ale už začátek je prapodivnej…Zrušili nám let do Varšavy. Až tady totiž nastupujeme do dálkového letadla. Tak jedeme vlakem den předem. I s ubytováním jsme na tom ale o 2000 líp. Každej. ČSA maj už asi vyděláno. A aby bylo víc zábavy, tak v průběhu půl roku, kdy máme koupené letenky s údajně nejlepší světovou aerolinkou Qatar, nám změnili celkem osmkrát (!) odlet. Někdy o pár minut, jednou však o víc než hodinu. Nic ale nedali vědět. Mě to nahlásila chytrá aplikace do který mám lety nastrkaný. Týden před odletem přišlo konečně od katarců upozornění na změny. Za dva dny další, pak další a ještě jedno. Potom dvakrát evolali a pak ještě další mail. Každý jsem kontroloval v domnění nové změny - ne, byly všechny stejný…
Sedíme ve vlaku, není kam dát kufry. Válíme je tedy v uličce a při každym průjezdu stevardky s nima šíbujeme. Polskej průvodčí nám zakazuje pít pivo. Tak ho úspěšně ignorujem.
"Hotel" je vlastně několik bytů v blízkém okolí jakési recepce. Ta už je v době našeho příjezdu zavřená, jak mi napsali v mailu. Klíče budou ve schránce kdesi u recepce a kód na její otevření mi poslali. Chvíli jsme ji hledali, taková nenápadná černá skříňka připevněná na mříži okna. Kód fungoval, ale klíče nebyly. Ve Varšavě mrzne až praští. Volám nasraně na kontaktní telefon a během hovoru vyleze chlapec z recepce kde měl vlastně nebejt. Předal nám klíče a vysvětlil cestu k bytu. Jsme v ulici Chmelna a byt je v ulici Železná, což je na ní kolmá. Ale tam to není. Máme čip, kterým se nám otevře brána do jakéhosi vnitrobloku, kde je 20 vchodů do domů. Přikládáme čip na všechny místa kde by se dal tušit. Nic. Nakonec přišli domorodci, přiložili čip kamsi na ošmatanou fasádu (čidlo je zazděné) a bylo. Teď najít ten správný vchod. Jsou popsané vchod jedna atd. My ale máme mapku, která je zhruba stokrát ofocená a pokud tam bylo někdy něco napsáno, na tý strašný kopii se nedá nic přečíst. Opět přítel na telefonu. Našli. Mačkáme kód odnašeho vstupu. Nic. Znovu přítel na telefonu. Namačkáte číslo bytu, použijete klíč a pak kód do baráku. Půl hodiny nechápem. Ve finále je to tak, že máme zadat číslo bytu, na displeji ťuknout na symbol klíče a pak zadat kód baráku. To blbýho nenapadlo. Hurá! Bydlíme.
V Aucklandu si vystojíme frontu na pasovce, paní nic neřeší, ani se nedívá do počítače a jen seká razítka. Pak druhá fronta k pánovi na bio kontrole. To abysme si tam nepřivezli něco závadnýho. Máme pišingry a šnorchly. Šup do "závadný" fronty, kde další pán luxuje lehce zavazadla. Třetí fronta na rentgen. Myslím že to taky moc neprožívaj. Tak jsme tady.
Koukáme že stíháme náš další místní let dřívějším spojem. Zkoušíme si přebukovat. Zaplatíte každej 40 $ a můžete letět, odvětí baba v informacích. To je víc než stála letenka. Vydržíme. Kilák od letiště je samoška. Ta by nám mohla čekání zpříjemnit. V krásnym prosluněnym ránu cesta utekla jak nic. Ouha. Celej regál s alkoholem je obehnanej páskama No entry. Kdy se tady otevírá? Vyzvídáme na mladé prodavačce. V půl osmý. Ale to už bylo, divíme se. Aha... a začne odstraňovat zábrany. Dopíjíme pivo a chytrá aplikace hlásí zpoždění 20 minut. Za chvíli zabrní telefon - dalších 10 minut. Tabule na letišti sveřepě trvá na původním čase. Jdeme se zeptat. Aplikace nekecá. Nová výprava do samošky nám to čekáni zase trochu prodraží.
Dorazili jsme do Christchurch, největšího města na Jižním ostrově. Hnusnější město aby člověk pohledal. Druhý den bereme auto a tradaaaaaá! Jedeme 80 km na předem zaplacený výlet s delfíny, který jsme museli den předem telefonicky potvrdit. Blbý počasí, sorry, vrátíme vám peníze. 80 km zpátky a den v prdeli.
Výletní městečko Queenstown. Je bez šmrncu, bez nápadu, úplně o ničem. Projeli jsme vilovou čtvrť která je na svahu nad velkým jezerem. Návštěvu těchto míst nedoporučuju žádnému architektovi v zájmu zachování života. Co tady dokážou zkurvit, to je k nevíře. Tak zběsilá lidová tvořivost nemůže soupeřit ani s Ruskem.
Taky jsme navštívili místní skvělou a všemi průvodci vychvalovanou atrakci: Kiwi Bird Park. Za 700 Kč jsem očekával nevšední zážitek. Po 10 minutách jsem "park" prošel. Nakonec zlatý hřeb - téměř vyhynulý kiwi. Před vstupem je třeba vypnout mobil, nehlučet a nefotografovat. Zapomněli napsat - nutné brýle na noční vidění. V dokonale potemnělé místnosti byly za sklem tři slepice s dlouhým zobákem. Kaněc filma!
Byli jsme na výletě. Místní vynález JetBoat. To je takový člun na pohon vodní turbínou. Na vodě se to chová jako auto na silnici. Zabrzdí na fleku, jezdí smykem, umí se v plné rychlosti otočit na místě. Jede proti skále a v posledním momentu to stočí a mineme jí o doslova pár centimetrů. Prostě to uměj. Adrenalin. Skvělej zážitek. Až na to, že mi hned na začátku došly baterky ve foťáku.....
Dneska jsme měli zase bojovku... Náš hotel má otevřenou recepci do 19 hodin(!). Tak fofrem! 50 km před hotelem zavřená silnice. Jediná! Před dvěma týdny se nad Zelandem prošel uragán a tahle cesta to nevydejchala. My taky teď moc ne... Že by dal hotel zprávu? Ani náhodou. Zajišťujeme náhradní ubytování. Dobrý. Ale tamto propadne. Nevím jak na to pojišťovna bude reagovat. Moc nadějí si nedávám... (Právě mi přišel mail že ubytování hotel stornoval sám...tak uvidíme...)
Jedeme tedy druhý den jinou cestou do NP s honosným názvem Abel Tasman, s vyhlášenými treky. Takže místo projíždění budeme kvůli zavřené silnici trekovat. Mnoo - trekovat... Já šel na procházku. Abych nezahynul vyčerpáním, vzal jsem si tři piva. Praví trekaři v plné zbroji na mne koukali trochu spatra. Pivo je ale těžký a tak jsem se ho brzo zbavil. Z cesty si pamatuju, abych si nenabil držku, víceméně jen špičky svejch sandálů naboso (ostatní měli vysoké trekové boty do mínus 20). Trať vedla prosekaným pralesem s občasnými výhledy na moře. Na místní poměry dost nuda. Pokud vypadá zbytek 40 km treku stejně jako prvních 10 - a není důvod tomu nevěřit - tak potěš pánbu.
Jsme v kraji Westland. Místní mu přezdívají Wetland, protože tu neustále prší a ročni srážky jsou 35 metrů. Nesplet jsem se. Metrů. Jdeme na ledovec. Cesta je zavřená po nedávném uragánu. Jedeme dál a tam to funguje. Neprší. Zpátky už samozřejmě jo. Traduje se, že prý žije na Zemi člověk, který tam za celý den nezmoknul. Ale víte jak to chodí v pohádkách...
Dorazili jsme na Severní ostrov. Ten je teplejší než Jižní. Takovou kosu jsem na dovolený ještě nezažil. Tady je léto a v Česku je teplejc. Ve Welingtonu, který se konečně tváří jako město, je kupodivu pár pěknejch baráků. Dřevěný, snad sto let starý. Pak tady maj nějaký moderní - sklo a beton, no, nic moc. S architekturou si fakt moc netykaj. Dojíždíme pozdě. Trajekt má hodinu sekyru. Objevování města se děje tedy už za tmy. Možná dobře. Ta je k těm jejim skvostům milosrdnější. Noční snímky jejich strašnýho parlamentu jsou skoro tudíž dobrý. Bydlíme v docela pěknym hotýlku. Maji tam všude bezfalcový dveře který nemaj kliky ani madla. Jak se otevírají, na to se dá přijít jenom praxí.
Dnešní ubytování jsme moc nevyhráli...chatka v kempu není chatka, ale malej plechovej přívěs. 2x3 metry a dvě postele. Když hodíme tašky na zem, není kam šlápnout. Když je hodíme na postel, není kde spát...Leje jako z konve a do tý vlnitý střechy jak když sypeš hrách. Zima jak v prdeli, ještě že tu mají prímotop. Zapínáme na plno...po minutě vydechnul naposled. Naštěstí nám na repci půjčili jinej. Zatím funguje. Jedna z věcí proč jsme si to tady vybrali je termální bazén. Bomba! Ale nemá střechu a v tomhle slejváku si nemám kam dát svršky. Vymyšlený hlavou. Takže nic. Psa bys nevyhnal, ale Dášu jo. Kráčí hrdě na koupačku. Ve všech (min.15ti) předchozích ubytování byly v kuchyních věci na vaření. Leckdy neuvěřitelně srovnaný: šuplík na malý nože, šuplík na velký nože, šuplík na vařečky, prkýnka na krájení podle velikosti a druhu, deset košů na separovanej odpad. Tady není nic. Ale maj 10 dřezů. To se musí ocenit... Ani koš neinstalovali.
Navštívili jsme Hobitín. Amíci jim tu postavili hobití vesnici i s hospodou a oni na tom teď vydělávaj. Vstup je 1200 Kč a každejch 5 minut vozí do areálu turisty autobus. Děsnej rejžák! Každej se všude 3x fotí, udělat normální fotku je skoro nemožný. Celá atrakce by šla projít za půl hodiny, ale s průvodcem to trvá dvě. A to jsme ještě čekali hodinu a půl na volnej bus. Končilo se v hospodě, kde každý dostal v hobitím žejdlíku pivo. Zažili jsme tam tři roční období. Chvíli lilo, pak zase sluníčko...Ale je to pěkná sranda.
Jsme na slavný pláži Hot water beach. To je taková blbost, kde si lidi přinesou lopatu, vyhrabu si v písku díru, a když mají štěstí, pod nimi tryská horkej pramen. Ale fakt horkej. Moc horkej. Pak si do toho lehnou a jsou celí od toho pískovýho bordelu. Přitom v každým hotelu je krásnej čistej termální bazén, kde si člověk relaxuje bez práce a námahy...
Vyrazili jsme na Aucklandský nejvyšši kopec. Protože u protinožců je všechno jinak, kopec nemá vršek, ale díru. Podle mapy vede až nahoru (tedy na okraj džuzny) silnice. Opravdu sice vede, ale nedávno někoho napadlo, že pohyb je zdravý a tak do silnice strčili kůly jde se kilák pěšky. Ještě je tam nalajnovaný parkoviště... Tu trochu pohybu jsme si mohli klidně ušetřit. Výhled sice je, ale na nic...
************
Místňáci si říkají Kiwi. Není to podle toho čínského ovoce, nýbrž podle jejich ptáka kterého se jim podařilo téměř vyhubit.
Obecně - turistů tu totiž je 2x víc než Kiwíků a ti by bez nich asi brzo zkrachovali. Hospodářství nestojí za nic, goverment neschopnej, zdravotnictví v podstatě taky, ačkoliv se tvrdí že ne. O sociálním zabezpečení nemluvě. Napřiklad důchod je tady 1000 $, ať vydeláváš milion nebo nikdy nic. Za to se tu nikdo ani neuprdne. Zlatý Česko. (Tak chytrej nejsem - tohle jsou informace od Kiwíků samých)
Je tu hodně draho, ale záchody jsou zdarma a skoro všude. Takže se na tu drahotu můžete kdykoli vy…
Internet je taky skoro všude, ale... Někde zrovna nechodí, někde padá, někde je omezený třeba 100 MB a co mě dovádí k šílenství, je neustálý zadáváni úchyných hesel typu aBC123&xyz456zw78Yb při každém novém zapnutí přístroje. Hesla se zpravidla zobrazují jako tečky čili bez kontroly, takže na popátý to většinou dám. Ne vždy... Pak jsou šikovně ve městech veřejný hotspoty.
Chvíli jsme netušili čemu tady říkají Lotr. Ve slovníku to neni, ale při jejich výslovnosti jsme se mohli splést. Napřiklad: Senkí. To je totiž Thank you. Lotr je ovšem přece běžná normální zkratka: Lord Of The Ring. Po atrakcích z Lotra jsou tu totiž všude řádně zaplacené vyjížďky. A že těch míst tu je...
Máme auto. Obyčejný, s klimoškou. (Když jí zapnu, Dáše vzadu je zima. Když pootevřu okno, na Dášu táhne) Bohužel bez tempomatu. Tak čumim víc na tachák než na silnici. Je celkem pohodlný, a to je důležitý. Rádio má CD, neumí ale MP3. Nechápu. Nefunguje ani automatický ladění, takže je prakticky nepoužitelný. Koneckonců - on většinu cesty není signál mobilni, natožpak VKV. Někdo nám ale nechal v přehrávači CD nějaký country. Máme ho přehraný 50x.... Od půlky nám rachotí destičky v přednich kolech. Ale hrozně. Zatím to brzdí. Snad dojedem...
Jsme tu v období Čínského nového roku. V tu dobu si berou Číňani z celýho světa dovolenou a jedou se na Zeland fotit. Jsou fšude!
Často tu prší a něky doslova leje. V tomhle nečase se pravověrní cyklisté navlékají do těch svejch šprcek a vyráží na trať. Franta suše podotknul že se jedná o nový vodní sport.
Silnice tu jsou celkem jako u nás. Dobrý, i horší. Horší je to, že tu furt něco opravujou. To totiž probíhá stejně jako u nás. Buď není vidět není živáčka, nebo se tam promítají dva dělníci od ničeho k ničemu. A omezená rychlost na 30. Takhle to je každejch 10 kilometrů. Vopruz! Pak jsou tu přemnožený oposumové: na každym kilometru jeden placatej. Asi nějaká přírodní regulace chovu, nebo co.
Hotely: Maji tu všude příjemně pohodlný matrace. A dlouhý deky, takže když si tady v tý kose přikreju ksicht aby mi neomrznul, tak mám ještě i nohy v teple. A skřípají jim úplně všude dveře. Asi budu příště do výbavy přibalovat wédéčko...
Koše na veřejnejch místech moc nejsou. Občas se objeví nápis vemte si svůj bordel domů. Ale je tu čisto...
Maorové jsou celkem v pohodě, jen jsou takový opálenější. Nevím teda od čeho... A tlustčí... Nikde jsem neviděl opilýho Maora. Bydlej v barácích jako bílí, jen trochu ošuntělejšich, a pravda je, s pořádkem si moc starostí nedělaj. Prostě takoví místní cikáni. Zdá se že se vcelku integrovali. Ne jako Aboriginci vedle v Austrálii tam je to dost děs. Jejich kérky jsou úžasný.
Všimnul jsem si, že nejvíc Novozelanďanů má šikmý oči.
Tady u protinožců je to fšechno jinak... Zámky se zamykají když je třeba odemknout, vypínač vypíná v horní poloze, značka jednosměrky je tady modrá - ale ve směru kterym se může jet..., kopce nemají vrcholek ale díru, vůbec nejvíc mě štve rozdvojená voda v umyvadlech - pozůstatek po anglánech. Tady když teče teplá, tak fakt horká, čili nepoužitelná, protože v umyvadle není špunt.
Když je ve městě velká křižovatka, je pak červená všude a tím pádem přechody fungujou taky všude. Pak se dá přecházet všude... i naštorc. a vůbec...
Nový Zeland nás uvítal krásným slunečným ránem. Což je tak skoro všechno. Poprvé jsem měl pocit že si nasadím sluneční brejle až 10 den. Kraťasy přišly na řadu dřív, ale chtělo to trochu odvahy. Před pár lety jsem byl na Islandu. Je tam teplejc…První, opravdu letní den byl den sedmnáctý. Už ráno bylo podezřelý teplo, ani jsme nemuseli vytahovat kožíšek a tlustý fusekle. Ne že by nebyly mráčky, ale jen takový ty který jsou hezký na fotkách. Dokonce tu noc poprvý ani nepršelo a byly vidět i trochu hvězdy. Jižní obloha je úžasná - a vždycky mě úplně fascinuje.
Najeli jsme (teda bohužel já) 5000 km, z toho půlku v dešti.
nejdřív ale 800 km vlakem
150 km pěšky
a 38 000 km po obloze s plným servisem, což je 24+24 hodin v letadle
A jsme zase na letišti. Nevkusnym jako všechny stavby tady. Letíme konečně do tepla. Máme to cestou. Koneckonců ze Zelandu je cestou všechno. Kam letíme? To bude v nějakém příštím dílu. 😀