„Tak jsem konečně sehnal za slušnou cenu letenky!“ volal mi Franta těsně před vánocemi na mobil. „A hádej na kdy?“ nechal jsem se podat. „Letíme na Silvestra ráno!“ Tak začaly horečné přípravy na cestu do Ekvádoru. Hned po svátcích jsme šli koupit průvodce a hrubý plán konzultovali s knihou v hospodě nad dvanáctkou Plzní. Silvestrovské radovánky doma jsme vyměnili za kabinu Jumba a byli zvědaví jak se poslední den roku British Airways vytáhnou. No, nic zvláštního, let jako každý jiný a tak o náladu jsme se postarali sami. Ta pravá česká půlnoc nás zastihla přímo na celnici v Quitu, a tak místo přípitku bylo ťuknutí razítka do pasu. Hned druhý den po vyřízení nezbytných formalit jsme přeletěli na Galapágy a týden se zmítali ve vlnách oceánu na malé výletní lodi. Po tomto bezstarostném putování nás letadlo vysypalo v největším Ekvádorském městě Guayaquil a začal souboj s časem, kdy je potřeba vidět co nejvíc v horizontu daném datumem na zpáteční letence. Během tří hodin jsme stáli na autobusovém nádraží ve městě Riobamba - 2800 m nad mořem. To je docela slušný skok bez aklimatizace, ale druhý den bylo jasné, že to vydržíme a následující týdny v překrásných Andách přežijeme bez komplikací, které horská nemoc může přinést. Projeli jsme se unikátní horskou železnicí do údolí kterému vévodí skála zvaná Ďáblův nos, navštívili výletní město Baňos, na skok do džungle, a zpátky do horského města Latakunga pod nejvyšší činnou sopkou světa Chimborazo. Ubytování, večeře a ráno musíme nechat krosny na recepci v hotelu, večer je vyzvedneme a zase dál. Po snídani jsme se dostali městskou dopravou na kraj města, potom stopem na korbě pikapu výš do hor, kde začal náš trek po okolních kopcích. Míjjíme pasáky ovcí a lam, i jejích chudé osamocené příbytky připomímající spíš hromady hlíny rozházené po okolních strmých stráních. Po několika hodinách jsme se dostali na hřeben jednoho z kopců a pokračovali po stezičce vyšlapané spíš zvěří než lidmi. Najednou se země slabě zachvěla a bylo slyšet zadunění - jako temný hrom. „Žeby bouřka?“ divil jsem se. A znova, silněji. „Houby, zemětřesení, vole!“ upřesňoval Franta. „Měli bysme se někam ztratit!“ dobrý nápad - ale kam? Další záchvěv, a z protějšího kopce se s obrovským rachotem odlomil kus skály. Rychle lovím kameru, ale skála nepočkala. „Ten krám než se nastartuje, tak je po všem“ nadávám. Alespoň si udělám detail. Pomalu najíždím transfokátorem na zbytek skály... „Tam je díra!! Nějaká jeskyně! Pojď se tam mrknout!“ Zatajil se mi dech při pomyšlení, že by se nám odkryl vchod do některého z tajemných tunelů, kterými jsou údajně protkané hory v Peru, Ekvádoru a Kolumbii, a mají být několik desítek tisíc let staré. „Neblázni, začne to znovu a už tam zůstanem.“ odvětil Franta. Nicméně se nechal přesvědčit, že alespoň o kousek blíž bude lépe vidět . Tak jsme seběhli do údolí a kouzali po trsech napůl suché tvrdé horské trávy. Když byl klid, dodali jsme si odvahy a vyšplhali na protější kopec asi 100 metrů od sesuvu. Dali jsme si sváču a cigáro a zvažovali co dál. Nic se nedělo, všude klid. „Tak deme na to?“ nepříliš jistě hledám oporu. „Nóó, když už jsme tady...“ protáhl parťák. Klopýtáme po kamenné drti v místech kde dřív bývala pěšinka. Závěrečné stoupání, přelézt dva obrovské kusy skály a stojíme před vchodem na velké plošině, která dřív bývala dnem jeskyně. „Tak šup tam!“ velím nepřesvědčivě. Zhruba tři metry široká a tři vysoká chodba se do hloubky černala - ale nějak divně černala. Spíš to vypadalo jakoby stěny slabě modře světélkovaly. Dno i povrch celého tunelu nebyl sice zcela rovný, ale hladký, jakoby nalakovaný. „Lávová jeskyně“ konstatoval pragmatik Franta. „Nemyslím, že je to obyčejná díra“ oponuji. Po padesáti metrech už světlo z venku bylo téměř neznatelné a kolega se chtěl vrátit. „Tak dobře“, povídám. „Já půjdu ještě kus dál a ty na mě počkej venku. Nejpozději za hodinu přijdu.“ Zkontrolovali jsme si hodinky (ještě že existují podsvětlené displeje) a vzhůru - vlastně dál. Oči si už začaly přivykat šeru a tak nebyl žádný problém. Po nějaké době jsem vešel do jakési velké chodby, která měla padesát kroků v průměru a rozvětvovala se do dvou dalších chodeb. Ve stěnách byly výklenky a v nich jakési truhly, ale nebylo možné určit z jakého materiálu. Vyndal jsem z brašny kameru, zapnul Nightshot a začal detailně podivné krabice zkoumat. Byly tak těžké, že se s nimi nedalo pohnout. Nenašel jsem jediný spoj, ani víko. V jednom malém výklenku ležela jakási - snad kovová - destička s vyrytými reliéfy. Spíš mi to připomínalo písmo, než obrázky. Vážila asi kilo a tak putovala do brašny. Přímo proti chodbě kterou jsem přišel, při zkoumání stěn kamerou byl znát jakýsi náznak otvoru zakrytý kamennou deskou, jakoby dveřmi. Objel jsem celý obvod několikrát kamerou, a skutečně se tam rýsovala malá spára, ale dveře byly tak dokonale zapasované, že tam nešlo zastrčit ani ostří nože. Přece to tady není jen tak zaplácnuté - to musí něco znamenat! Další detailní průzkum celé plochy desky pomocí kamery mi ukázal uprostřed malou kulatou prohlubeň. Při ohmatání prsty jsem nenašel nic, s čím by se dalo hnout, otvor byl naprosto dokonale hladký. Žeby zámek? To bych ale potřeboval klíč. Kam se dává klíč když odcházím? Přece pod rohožku. „Lepší nápad bys něměl?“ ptám se sám sebe. Ohledávám ještě stěny okolo a pak práh - ejhle! U podlahy v prahu tentýž otvor, ale plný! Nemít to noční vidění na kameře... V duchu děkuji panu Sonymu. Ale klíč (je to vůbec klíč?) nechce ven. Pootočit nejde, vytáhnout nejde, zapáčit - nejde. Sednul jsem si vedle, opřel se zády o stěnu, ruce dozadu jak ve škole - tak si narovnám krásně záda a třeba něco vymyslím. Ještě se dlaněmi zapřít, jé to je pohoda na můj kříž. Najednou mě něco zatlačí do dlaně. Uvolnil se klíč! Asi jsem ho zahřál lidským teplem, to mě podrž. Rychle zasunout do otvoru na dveřích, ale co dál? Nic. To jsem toho moc nevymyslel! Najednou se dveře začnou téměř neslyšně otáčet kolem svislé osy a já vidím místnost ozářenou daleko jasnějším světlem. Až mě zabolí oči. Uvnitř je vidět jakési kamenné regály po celém obvodu a až do stropu zaplněné knihami. Vezmu jednu do ruky a listuji. Jednotlivé stránky jsou jako ze staniolu, ale nemačkají se. Je to určitě kov, ale chová se jak papír. V knihách poznávám podobné znaky jako na té destičce. A navíc nějaké obrázky, snad schémata. Ale pozor na čas. Hodinky ukazují už 40 minut po mém rozchodu s kamarádem. Vrátit klíč do prahu, a zpátky. Zítra sem musíme znovu! Naposledy jsem tedy kamerou zdokumentoval velkou místnost i vstupy do dalších chodeb a rychle jak jen to šlo spěchal k východu. Cestou jsem si uvědomil, že nemám natočenou knihovnu - no, příště. U vchodu se válí hustá mlha. Prošel jsem oparem, ale venku je jasno - divné. A kde je Franta? Mám sice deset minut zpoždění, na moji nedochvilnost si po těch létech, co se známe přece už zvyknul. Třeba si jen odskočil, v poslední době ho trápilo jihoamerické jídlo. Na volání neodpovídá, začíná být pozdě. „Napíšu mu vzkaz, aby neměl starost a půjdu napřed“ bručím si pod vousy. Odhadnu směr, a za hodinku jsem na silnici. Cestou se ještě ohlížím zpátky ke vchodu do tunelu, ale vidím jen skálu, žádnou díru. To asi ta divná mlha zkresluje pohled. Stopnu první auto - fajnová dodávka. „Kam jedete seňor?“ „Až do centra, k mostu“ odpovídám. „Si, já vás vysadím před mostem, bien?“ S radostí souhlasím, a za šera vystupuji. Ulice jsou dneska tak pěkně uklizené, asi mají nějaký svátek který jsme přehlédli. Vedle hotelu je hospoda, tak se mrknu jestli tam Frantík na mě nečeká! Není tam hospoda, ale butik. Ještě včera tam pekli kuřata, to si tedy mákli to takhle krásně předělat. U hotelových dveří je nový zvonek. Po chvíli přijde otevřít zřízenec. „Buenos tardes, seňor, mám tady batoh, tak si ho jen vyzvednu. A byl tady už můj kamarád?“ dodávám jedním dechem. Dívá se na mne poněkud udiveně: „Jaký batoh? Jaký kamarád? Tady nic nemáte a nikdo tu nebyl!“ Teď více než udiveně zírám zase já. Že bych si spletl ulici? Vybíhám ven, ale ano, je to určitě tady, tenhle vchod poznávám, ještě nakouknu dovnitř na dispozici hotelu, stejné, jen stačili vyměnit koberce. „Ale určitě je to tady, ráno jsme tu nechali batohy, mochillas, takový to...“ - a ukazuji výmluvně na záda. Záda španělsky neumím. „Tady dolu, vzadu do takového skladu nám je paní recepční co tu byla ráno dávala“ nechci se nechat odbýt. „Ne, ne, seňor, musel jste se zmýlit. Ráno jsem tu byl já a nikdo jiný!“ zakončuje debatu hoteliér a kroutí pohrdavě hlavou. „Takhle se přece nekrade, do ...!“ nadávám nahlas česky a křižuji vztekle recepci. Musím tady počkat na Frantu, ve dvou se to táhne líp. „Seňor, jaký byl ten váš batoh?“ zastaví mě. „No, takový čeno modrý, s černými to...“ a ukazuji si na ramena. „A víte co jste v něm měl?“ „No samozřejmě, v horní kapse pláštěnku a toaletní papír, uvnitř nahoře malá zelená taštička s mýdlem, kartáčkem na zuby, pastou Elmex, a tak.“ sypu ze sebe tak rychle jak mi slovní zásoba dovoluje. „Něco takového tady bylo.... ale to nemůže být vaše... no pojďte!“ Konečně si vzpomněl, ale proč hrál to divadlo? „Pojďte, podíváme se. Víte, když mi otec předával tenhle hotel, říkal že tu kdysi jeden cizinec zapomněl nějaký ranec. Je támhle zaházený v rohu pod harampádím, vidíte? Měl jsem ho vyhodit, ale když doteď nepřekážel... No tak mi pomozte!“ Za pět minut byla krosna na světě. Zaprášená, ale moje. Jak jen to mohli... „Je to ono?“ přerušil mi myšlenku. „No jistě, podívejte.“ a otevírám kapsy. „Co jste to říkal o svém otci? Asi jsem vám nerozuměl, moje španělština není moc dobrá.“ „Tak máte nosit TL!“ bručel . „Říkal jsem že je to nejmíň 40 let, co tady ten batoh leží!“ Asi si budu muset s tím bláznem něco upřesnit. Nejdřív čas - třeba mi jdou špatně hodinky, proto tu není František. „Čtvrt na osm večer, seňor“ odpovídá na mou otázku. To souhlasí. „A jaký je dnes datum?“ se ptám vyzívavě. „10. března 2052“ 10. března - to je také zprávně... „jaký jste říkal rok?“ „2052 samozřejmě.“ Á, strejda měl k večeři vtipnou kaši, říkám si a už trochu nejistě dodávám: „ukažte mi kalendář, por favor.“ Ukázal na stěnu a píchnul prstem na dnešní datum. Podíval jsem se na záhlaví, a sednul těžce na židli. Neumím si to vysvětlit. Stojí tam 2052!!! „Já...já...ale...vždyť...mám... 2002?!.“ Koktám a rychle rozbaluji krosnu: zubní pasta jako kámen, špinavé prádlo plesnivé a rozpadlé, cigára! - dobré. Sedíme naproti sobě a oba koukáme jak vyorané myši. Fuj, to jsem se zpotil! „Seňor, já vám říkal, že je to tady nejméně 40 let.“ „50 let“, opravuji ho tiše. Třesoucí se rukou vyndavám z kapsy hrst dolarových bankovek a s úzkostí se ptám zda platí. „Si, si“ potvrzuje muž. „Nocleh stojí 2 dolary, když si budete přát snídani, dáte mi ještě 20 dalších“ „Cože, tolik?!“ nevycházím z údivu. „No jestli někde seženete snídani levněji, dejte mi vědět“. Tiše souhlasím, stěhuji se do poměrně luxusního pokoje s několika displayi a počítačem. Málem si nepustím ani teplou vodu, ale nakonec jsem vyzrál nad zákeřnou technikou. Sice jsem se moc nevyspal, ale časně ráno mě doprovodil teď velmi přátelský recepční na expresní vznášedlo do hlavního města a vysvětlil mi mnoho nových věcí. V Quitu jsem našel levný hotel a celý den se uklidňoval a přemýšlel o své situaci. Pochopil jsem, že v tunelu jsem se dostal do jiné dimenze, a fyzická hodina pobytu tam, byla v našem světe na vteřinu přesně 50 let. To by vysvětlovalo tu mlhu u vchodu a asi i to, že je vlastně nějakým hologramem zakrývajícím zvenku vstup. A co doma, uvidím ještě někoho, není nějaká válka? Je něco na videu? Prohlížím pásek sem a tam, nic. Sakra, vždyť je to digitální záznam! Jenom zrnění. Ale mám vůbec ještě tu kovovou desku? Mám, tak alespoň něco. S dnešními cenami potravin vydržím sotva týden, musím zavolat na ambasádu, nejbližší bývala v Limě. Telefony nejsou na ulicích žádné, asi má každý mobil. Jdu do krámu pro housku - za 5 dolarů je to asi tak nejlevnější jídlo. Sympatické mladé indiánky v pokladně se ptám lámaně na radu. „Vy nemáte TL?“ opáčí udiveně. „Nastavte mi tady váš jazyk“ a podává mi malý display „to je levnější typ TL a automaticky funguje jen na předprogramované jazyky a váš tam nemám“. Nalistuji Checa. „Já vám půjčím tady služební TL, to bude lepší“ a podává mi malé sluchátko s integrovaným mikrofonem. To měl na ulici skoro každý. „Teď si budeme lépe rozumět. Mluvte svojí řečí a já také svojí“ usměje se a ve sluchátku slyším její hlas mluvit česky. Nechci vysvětlovat důvody, ale poradí mi jak se dovolat na ambasádu a ještě další nezbytnosti. Když se s díky loučím a vracím TL (už vím že je to Translater) zarazí mě: „Nevím jaké máte potíže, ale vidím že je máte. Jste daleko od domova. Půjčím vám do večera tento služební TL, aby to pro vás bylo jednodušší, jen mi slibte, že ho opravdu vrátíte. Jsem tu do 7 hodin. A když se neurazíte, ráda bych vás pozvala na večeři - ne, nic neříkejte!“ Když viděla jak se nadechuji. Asi jsem trochu zčervenal, ale moc mi pomohla. „Slibuji. V sedm.“
Na Státním úřadě pro komunikaci nebyl problém, úředník mi vyhledal spojení a už byl na drátě (teď to asi není po drátě) konzul. „Dobrý den. Jmenuji se Bohumír Kubart. Byl bych rád kdybyste mne nepřerušoval, protože vám povím svůj asi těžko uvěřitelný příběh. Nejspíš jsem od 10. března roku 2002 prohlášen za nezvěstného, ale jjsem to opravdu já. Než mi budete oponovat, ověřte si prosím má osobní data....“ a pokračuji ve vyprávění celé historie. Jen o tabulce mlčím. „Opravdu velmi zvláštní“ ozval se konzul po chvíli. „Doufám že vás neurazí, že tuto záležitost budu konzultovat s Prahou. Máte nějaký komunikační přístroj?“ „Ne“ zněla má krátká odpověď. „Nevadí. Buďte prosím za 2 hodiny na příjmu u tohoto terminálu a potom vám odpovím, co dál. Ani dnešní věda nemá dostatek zkušenosti s těmito zvláštními jevy, ale je zdokumentováno několik vám podobných. Pokud mluvíte pravdu, nic nebrání bezproblémovému vyřízení. Ještě vás poprosím o zaslání vaší fotografie. Zadívejte se přímo před sebe a stiskněte zelenou klávesu na boku ovladače. Potom položte střídavě pravou a levou ruku do skeneru a opět stiskněte tlačítko, tentokrát na skeneru. Tím je vaše indentifikace ukončena. Nashledanou“. V určeném čase se na obrazovce objevila tvář konzula. Sdělil mi že je vše v pořádku a že mi za tři dny přiveze osobně do Quita osobní doklad a že je rád, když jsem se obrátil přímo na něj, než abych si vše vyřizoval přes jiný úřad Evropských států.
Večer jsem podupával už před sedmou u krámku. Yoanna mi nechala ještě TL, a po chvíli byla krásná večeře na stole. Opravdu mě ta dobrůtka neurazila. Pivo bylo nealkoholické, ale alespoň nějaké. Když už byla tak příjemná atmosféra, vylíčil jsem jí svoje story. „Ale to je úžasné! Jestli by vám to nevadilo, mám přítele novináře, jistě by ho to zajímalo!“ Proč by mi to mělo vadit? „Smí se tu kouřit?“ ptám se po chvíli nesměle. „A vy máte cigarety?“ udiveně se optala Yoanna. Přitakal jsem a objednal popelník. Všichni mě začli hned sledovat - byl to divný pocit. Yoanna začala vysvětlovat: „Na světě dnes kouří jen několik desítek lidí, a to jen ti nejbohatší snobové“ málem jsen se zakuckal „protože krabička stojí asi 500 dolarů a tabák neobsahuje nikotin - ten je zakázaný. Ale vy máte asi zbytek cigaret ze své doby. Ne, nebojte se, nikdo neví že jsou nikotinové.“ Za chvíli si vedle nás přisedl novinář i se šéfredaktorem. Požádali mne o exkluzivitu za slušný honorář, a já souhlasil. Druhý den jsem byl na titulní straně časopisu „HOY“ a ještě než přijel konzul, udělali mě hlavní atrakcí televizního pořadu nejzajímavějších událostí ze světa.
Návštěva konzula byla pro mne příjemná. Jednak jsem mohl mluvit po delší době s Čechem a dozvědět se co je nového doma, jednak to byl velice sympatický člověk. Přinesl mi nejnovější model TL, letenku na supersonické letadlo domů a uhradil účet v hotelu, jako pozornost Českého regionu Evropských států. Cesta do Prahy trvala 2,5 hodiny, zdarma z Ruzyně do centra vláčkem na vzduchovém polštáři 20 minut, potom krosnu na záda a pěšky na Vinohrady, kde bydlívala dcera. Uvidíme. Je to první zvonek zleva, snad bude někdo něco alespoň vědět. I jméno souhlasí - neuvěřitelné, jen pár titulů přibylo. „Jé, Bobe, co tu děláš, já myslela že jsi odjel na chalupu. A co to máš za strašnou věc na zádech? Tys nakupoval zase u starožitníka. A zase sis nevzal vstupní kartu! Tak já jdu otevřít.“ zašveholila na mne dobře vypadající babička z okna. Takové obyčejné přivítání jsem vskutku nečekal. „Tak pojď, dáš si čaj?“ bez vzrušení pokračovala. Je to přece LInda, ty rysy jsou jasné - ujišťuji se. „Já se vrátím po takový době a s tebou to ani nehne?“ udiveně se ptám. „Jak....po...“ chvíli ticho a pak už mi tekly její slzy po krku. „To není možný, to není možný,“ opakovala pořád dokola „vždyť jseš pořád stejnej!“ vzlykala.
Dozvěděl jsem se, že máma - tedy manželka - se těší ve svých 93 letech plnému zdraví, jen špatně chodí, a žije na chalupě spolu s rodinou druhé dcery, která si tam zřídila umělecký atelier. Mne si spletla s bratrem, který se narodil 8 měsíců po mém odjezdu a je mi k nerozeznání podobný. „Máma chtěla aby si nechal narůst plnovous jako ty, i když to dneska nikdo nenosí a všichni používají vodičku proti růstu vousů, tak promiň“ Já mám o čtyři roky stašího syna! To jsou paradoxy, viďte pane Havel.
Druhý den jsme nastoupili do takové pěkné věci - říká se tomu autodrive, lidově prý ádéčko. Na displayi nastavila Linda směr, pod heslem „mamuša“ se prý skrývá chalupa. Sedli jsme si dozadu do pohodlných křesel, dálkové ovládání rozjelo AD a celou cestu vyprávěla jak jezdila 20 let po Africe, zřizovala rezervace, a proč nakonec zůstala sama. „Na chalupu jedeme na zapřenou“ zdůrazňovala „bude to překvápko. Jen aby to s mámou neseklo. Raději zůstaň v AD, já připravím půdu“. Za chvíli vyjíždí ze dveří domku drobná babička na malé plošince a blíží se k AD. Linda ji vzadu jistí. Potom se objeví moje druhé já, a všichni ostatní. Mám na krajíčku. Vítání nemá konce.
Od té doby co máme nad postelí tabulku z tunelu, moje babička přestala jezdit na plošince, vlasy jí začínají černat a vrásky se vyhlazují. Přemlouvá mě, abychom se jeli podívat do Jižní Ameriky. Uvidíme.