DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

POHÁDKA O INDII

MALÁ POHÁDKA O VELKÉ ZEMI
 
     Bylo, nebylo - za 9 oceány a 9 horami žili v daleké zemi zvláštní lidé. Před mnoha lety ji objevil jeden velký cestovatel a dobrodruh. Domorodci jej přijali neobyčejně přátelsky, ale když se omítl vyspat se všemi (!) náčelníkovými ženami, tak ho snědli. Před tím ale stačil poslat po poštovním holubovi domů zprávu o této panenské krajině. Brzy přišli misionáři. Protože si domorodci stavěli svá obydlí z křoví oplácaného blátem, nazvali je Křováky. Zakázali jim bohy, které od nepaměti uctívali a ustavili svého boha za jedině správného. Spálili  tisícileté knihy, aniž se zeptali co v nich je. Když měl někdo z Křováků pochybnosti o správnosti názorů misionářů, vojáci, kteří byli božím služebníkům v patách, ho zabili. Zakrátko prohlásili jejich území za své.
     Aby jej mohli lépe ovládat, postavili kostely a silnice, posléze jedovaté továrny, školy a nemocnice. Běloši - aby Křováky motivovali k větší práci - jim slíbili 3 x vic peněz za úrodu, kterou vypěstují. Křovák, ač ekonomicky nevzdělán, si poměrně rychle spočítal, že na to co potřebuje mu stačí obdělat třetinu pole. A zas nic nebylo. A tak začali u škol rozdávat žvýkačky, drogy a pestrobarevné limonády. Největší úspěch měla hnědá. Byla totiž tak dobrá, že její koncentrát poleptal i sklo. Děti si na všechno rychle zvykly, a když to přestalo být zadarmo sice se divily, ale chtěly od rodičů víc peněz. Dobrá věc se podařila. Křováci začali potřebovat peníze. Postupně se přizpůsobovali novému stylu života. Protože se zlepšila lékařská péče, neumíralo již v každé rodině 10 dětí z jedenácti, ale téměř všechny přežily. Přestali být vymírajícím národem. Dříve totiž, když se narodilo dítě, dali mu napít místní vody. Když to přežije, přežije pak všechno. Dnes si nikdo netroufne odhadnout, kdy se stanou nejpočetnějším národem světa. Čas plynul. Jeden z nich, který vystudoval díky stipendijnímu programu nejlepší školy svých kolonistů, po návratu domů zmoudřel a začal svůj národ přesvědčovat o nutnosti utlačovatele vyhnat. Chodil po celém Křovákově, hlásal svobodu a blažený život bez vykořisťování. Křováci, kteří kolaborovali s kolonisty jej zavraždili. Situace se pomalu stávala neudržitelnou, a když se všichni vzájemně zabíjeli už moc dlouho, běloši z jejich země odešli. S nimi velká část místní inteligence a mnoho ostatních. Kolonisté nabídli totiž všem, kteří nechtějí žít ve své svobodné zemi, že se mohou přestěhovat k nim. To ale neměli dělat. Zakrátko bylo v jejich kraji víc cizinců než vlastních lidí.
     Zatím doma, v Křovákově se oslavovalo. Oslavovalo se tak dlouho, až nebylo co jíst. Materiální pomoc z celého světa se mladému státu jen hrnula. Rozdělovali ji samozřejmě ti vlivní. Mezi sebou. Tím se stali ještě vlivnějšími a ještě bohatšími. Zkorumpovaná vláda tomu nechala volný průběh. Život se vracel pomalu do normálních kolejí. Už nebylo co krást a z čeho krást. Začalo se pracovat. Ale to, co dříve dělal jeden Křovák hodinu, teď vyrábí 5 Křováků celý den. Někteří se naučili jezdit v autech, co jim po běloších zbyla. A protože  lidí je víc a víc, přibývá i automobilů, různých smrdutých tříkolových potvor a hlavně všudypřítomných motorek. Tady je zajímavé, jak jsou Křováci skladní. Na jednu motorku se vejde celá šestičlenná rodina i s nákupem. A do osobního auta minimálně dvojnásobek toho, co se hloupý výrobce naivně domníval že je maximum. 
     Cizinec by si snad mohl myslet, že na místních silnicích vládne chaos. Ale opak je pravdou. Jsou sice přecpané. Mezi spoustou náklaďáků se proplétají ve směru i protisměru osobní auta, zvířecí povozy a mezi nimi a chodci kličkují motocyklisté i cyklisté. Všichni bez ustání troubí, zvoní, anebo řvou. Dopravní značky na některých místech ještě jsou , ale nikdo už neví co měly kdysi znamenat. Policisté v nevzhledných a špinavých uniformách řídí dopravu metrovým bambusem. Ten strkají autům do cesty aby zastavila, nebo poklepem na blatník jako příkaz ke změně směru jízdy. Řidiči - stejně jako dříve oslík - na jejich pokyny stejně nereagují. Zastaví snad jen blázen. Policista po něm přece bude chtít peníze. Je to k nevíře, ale Křovák Křováka zřídka kdy přejede. Častější jsou čelní srážky nákladních aut - to když oba šoféři mají pevné nervy a nikdo neuhne - nebo převrácený náklaďák. To když oba mají pevné nervy, ale jeden z nich  v posledním okamžiku pochopí bezvýchodnost situace a strhne volant. Kamion pak leží na silnici několik týdnů či měsíců, než jej kdosi odtáhne do příkopu, podobně jako se to dělávalo s uhynulým oslíkem.  Hyeny a supi ale železo nežerou. Koneckonců - přesednout z oslíka rovnou na pětitunu, správně ji nakrmit a zkrotit - na to musí být nervy! Ostatně ti, co je tak pevné nemají, se nechávají neustále vytlačovat ze silnice, nebo se v noci někam schovají před permanentně rozsvícenými dálkovými světly protijedoucího čehosi.  
     Horší je, že silnice které vybudovali kolonisté už přestávají být silnicemi. A tak momentálně již nesjízdné úseky se objíždějí po poli nově vyjetými cestami. Technický stav vozidel tomu odpovídá. A tak když prasknou pera, ulomí se kolo, nebo upadne kardanka, Křovák okamžitě zastaví - třeba uprostřed silnice - obloží auto kameny a začne opravovat. Ostatní jej objíždí zleva i zprava a troubí a troubí. Houkačka je totiž hned po motoru nejdůležitější součástí vozidla. Za několik dnů je montáž hotová a pokračuje se dál. Kameny pochopitelně zůstanou na místě opravy. Protože stav silnic je už neúnosný, vyhlásili Křováci mezinárodní tendr na výstavbu dálnice. Před zahájením prací sebrali projekty, cizí inženýry vyhnali, aniž komu co zaplatili. I tak šla zpočátku výstavba dobře díky půjčkám. Ale peníze se rychle rozkutálely a stroje nějak porouchaly. Asi v nich nikdo nevyměnil olej. Dnes se tempo zvolnilo. Mísro bagru se používá hrot oštěpu a hlínu rukama naháží do ošatky. S tou šup na hlavu a jde se zasypávat údolí. Následuje rozbíjení kamenných kvádrů na štěrk ocelovou palicí, který se rukama pečlivě vyrovná na budoucí vozovku, aby se nemuselo moc válcovat. Potom je nutné rozdělat oheň a roztavit na něm asfalt, který je v sudech už dávno připravený okolo stavby. Na rozlitý asfalt se naháží místo drobných kamínků mušličky a lasturky, a je hotovo. To všechno je pochopitelně ženská práce. Muži dohlížejí, sedíce u hrnku kávy. Když je potřeba, ochotně poradí. I když je hotový jeden pruh dálnice, jezdit se po něm nesmí, dokud se dokonale nerozjezdí stará sinice, která má být pruhem druhým. Pak je možno se nějaký čas radovat z nové asfaltky. Ovšem, než se zprovozní druhý pruh, je ten první ve stejném stavu jako byl dříve první a tak je práce stále dost. Takže Křovácká auta se potácí dál v oblacích prachu a smogu, který by leckteré venkovské silnici mohlo závidět i centrum průmyslováho evropského velkoměsta.
     Vedle rozbitých silnic jsou ošuntělá města tradičních chatrčí z křoví a bláta. V nich ošuntělí Křováci na úrovni raného středověku s vymoženostmi 21. století. Kolem lidských bydlí se válí hromady zapáchajících odpadků a v nich se líhnou hejna infikovaných komárů. Neoholení bankovní úředníci ve špinavé košili a umaštěných kalhotách vychází z klimatizované budovy ze skla a hliníku. Projdou okolo pouličního prodavače, který se marně snaží prodat svou týdenní práci za 1 dolar. Vstupují do malé jídelny. Tam bloumá usmolený číšník, jež by se dal tipovat podle oděvu spíše na automechanika který právě rozebral motor tanku, a odhání všudypřítomné mouchy. Jeho pomocník, asi desetiletý kluk přiběhne, páchnoucím hadrem otře stůl a pak jím přeleští skleničky. Z ulepeného jídelníčku objednávají dvě polévky a jednu rýži. Po padesáti minutách číšník vítězoslavně přinese dvě rýže a jednu polévku. Potom si vzpomene na dobré vychování a přinese příbor. Přesněji tři vidličky a čajovou lžičku. Za jídelnou začínají suchá políčka. Nad volským spřežením které vyorává zahnutým klackem skromnou brázdu přeletěl tryskáč. V dálce se vznáší pára z chladících věží atomové elektrárny... 
     Nikdo se ničemu nediví. Vždyť přeskočili dvě epochy. Bez zčásti ukradené a zčásti zapomenuté kultury už stejně nemají šanci na výběr. 
 
Zazvonil zvonec.....
..... a jestli neumřeli na drogy nebo AIDS, tak tam žijí dodnes.
 
 
 
Ano, žijí.
To nebyla pohádka.
Právě jsem se z Křovákova vrátil.....